Radek Baborák: Vzdělávání, ne soutěžení!

  1. 1
  2. 2

Vzpomínám si na reakci Jiřího Válka, profesora flétny na HAMU, který s humorem jemu vlastním jednou řekl o své studentce: „Ano, vyhrála nějakou soutěž, a to je asi lepší, než kdyby ji prohrála“. A k tomu se připojuji – to je tak asi všechno, co se o soutěžích a úspěších v nich dá říct. Zisk nějaké ceny nemá absolutně žádnou cenu, s výjimkou té finanční.
O dlouhodobém profesním úspěchu rozhodují úplně jiné věci. Myslím, že motivací mnoha pedagogů, kteří své žáky na soutěže vysílají, je jejich potřeba ukázat, že umí dobře učit a připravit své žáky, že se jim věnují nad rámec povinných vyučovacích hodin. A také jejich vlastní soutěživost. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem to vše absolvoval jako teenager a vůbec jsem si neuvědomoval, co mi to může dát nebo vzít. Užil jsem si ceny s kamarády, koupil jsem si za tu výhru dobrý nástroj a byl jsem rád, že už nikdy soutěžit nemusím, respektive podle regulí těchto soutěží ani nesmím. Ale byl jsem příliš mladý, jak později potvrdila řada manažerů a intendantů, aby mi svěřili nějaký velký sólový koncert nebo turné s pořádnou kapelou. Neměli ve mě důvěru a nechtěli slyšet jen technicky zdatného a talentovaného mladíka, který nedává do hry emoce. Ne, že bych je neměl, ale byly skryty a styděl jsem se za ně. Vybalit je na podiu umím možná až nyní, a to jen někdy, když si to sedne a když cítím, že „mám něco za sebou“. Snad jsou výjimky i mezi studenty. Snad se někteří z nich zvládnou intuitivně dostat pod kůži skladatelovým pocitům a vášním i v mládí, ale všeobecně to tak neplatí. Kdo neprožil celou řadu silných životních situací, kdo nemá vyhraněné nejen hudební názory, kdo se nepustil do křížku s osudem, s profesorem, se šéfem, někdy i sám se sebou, kdo třeba ještě nepřekonal hranice vlastní školy a tak podobně, dokáže velmi těžko zprostředkovat a vyjádřit vnitřní myšlenku skladeb. A to může zahrát všechny noty bezchybně. Jsou to paradoxy, ale právě ony jsou smysluplné. Ale dost rozjímání, o tom jindy, nyní zpět k tématu.

Nejde mi ani tolik o kritiku různých nespravedlností nebo machinací, které s sebou každé soutěžení nese. Ty k tomu prostě tak nějak patří. (I když mi to nedá a aspoň jeden skandál musím připomenout – Chopinovu klavírní soutěž v roce 1980. Na protest proti rozhodnutí poroty nevpustit Ivo Pogoreliche do finále odstupují dva její členové, a to ti nejznámější, Martha Argerich a Paul Badura-Skoda.) S tím je třeba se smířit, pokud už se vrháme do soutěžního nebo konkurzního kolotoče. Může se stát, že vše je tak jasné, že vyhraje ten největší šikula. Ale historek, kdy tomu bylo jinak, je nepočítaně. Za všechny uvedu nejčerstvější, které jsem byl na vlastní kůži svědkem. Jeden člen poroty tak dlouho obcházel ostatní členy a všechny známé kolem, mezi které jsem patřil (nepřijímám žádné nabídky na členství v soutěžních porotách), s tvrzením, že „muzikalita, krása tónu, provedení a vůbec vkus jednotlivých porotců je věcí subjektivní a že jediné objektivní je, kolik udělá ten který kandidát chyb a kiksů“ tak dlouho, až jeho žák vyhrál první cenu a nechal za sebou – k údivu zúčastněných hudebníků – mnohem talentovanější a muzikálnější hráče. Je opravdu toto kritérium rozhodující? Kde jsou všichni ti „bezchybní“ vítězové a laureáti? Na to je snadná odpověď, jsou nahrazeni novými vítězi a laureáty.

Nabízí se tady paralela ke sportu, zvlášť k jednomu druhu sportu, který tyto hranice překračuje, a to je krasobruslení. Tam je těch nespravedlností každý rok také mnoho. Se sportem se můžeme porovnávat, zejména dětství hudebníků a sportovců je v něčem podobné. Je jasné, že když dítě nezblázníme a nebudeme ho drilovat, bude mít v pozdějším věku technické nedostatky nebo nebude mít kondici. Ale kromě krasobruslení a gymnastiky je v ostatních sportech vše měřitelné, zvážitelné, počitatelné na body nebo branky. Chceme to i v umění? Vážně je potřeba vštěpovat adeptům na profesní hudebnický život, že bez soutěžení a podpory té „zdravé soutěžní rivality“ se to neobejde? Není hudba naprosto o něčem jiném?

S velkou radostí vnímám, že přece jenom je ve 21. století kladen větší důraz na vzdělávání, než na soutěžení. Asi nebude úplnou náhodou, že většina z mých bývalých slavných dirigentských šéfů, mezi něž patří sir Simon Rattle, Seiji Ozawa či Daniel Barenboim, zakládají různé hudební školy, věnují se mladým muzikantům a propojují je v projektech napříč historicky znepřátelenými zeměmi. Ale jejich jméno nenese žádná soutěž. Podpora základních uměleckých škol, studentských orchestrů, workshopů nebo podobných aktivit patří do portfolia každého umělce, který vnímá svět kolem sebe a není mu lhostejný. Mé přání do budoucna je prosté – zrušme veškerá soutěžení v hudbě, pojďme věnovat finance a energii, které se do toho vkládají, smysluplněji. Heslo pro toto století nechť zní: „Vzdělávání, ne soutěžení!“

S úctou, Radek Baborák

  1. 1
  2. 2

16
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
5 Comment threads
11 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
7 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Jan Šimandl

Dobrý den, se zájmem jsem si přečetl Váš článek. V prvé řadě musím přiznat, že velké klavírní soutěže pravidelně sleduji přes internet a vždy je to pro mě potěšující zážitek, naposledy jsem takto sledoval soutěž v Leedsu. Věta “Zisk nějaké ceny nemá absolutně žádnou cenu, s výjimkou té finanční” je samozřejmě nepravdivá, bavíme-li se o velkých soutěžích, kde například kontrakt s Deutsche Grammophon není úplně zanedbatelný a stejně tak ani několikaroční koncertní příležitosti. Zmiňujete tu Marthu Argerich, Iva Pogoreliche, Paula Baduru-Skodu… Všichni se proslavili tím, že vyhráli nebo se zúčastnili (Pogorelich) nějakých soutěží. A mohli bychom takto pokračovat s desítkami… Číst vice »

Radek Baborak

Milý pane Šimandle, děkuji za Váš zájem a příspěvek. Musím Vám absolutně dát za pravdu, že nejdůležitější je nezahrát špatně. A že sledování soutěží může být i fascinujícím zážitkem. Pro mě je větším zážitkem koncert, nebo třeba poslech cd,dvd. Že zisk ceny nemá cenu, jsem myslel ve smyslu uměleckém. Neříkám, že vítězové si nepřijdou na další odměny, at už kontratky, nebo nahrávání a podobně. Říkám ale, že podstata soutěžení je rozdělení na vítěze a poražené a to na základě subjektivního mínění, pochybných hodnotících tabulek, kategorií, bodů,a při uměle vytvořené situaci. O tom, který muzikant dokáže dál předávat pocity, emoce, a… Číst vice »

Jan Šimandl

Vážený pane Baboráku, já Vám plně rozumím! Nicméně si situaci světa bez soutěží nedovedu dobře představit. Vítězové a poražení budou i bez soutěží – ten, kdo má kariéru je vítěz na rozdíl od toho, kdo ji nemá. Jde mi o to, že možnosti, které nabízíte bez soutěží (“musí být ve správný čas na správném místě – třeba u správného pedagoga, který ho dále doporučí, nebo si může sjednat předehrávku, předzpívání před dirigentem a nebo je jinak kreativní, narodí se do hudebnícké rodiny, která má kontakty, apod”) jsou víceméně záležitosti štěstí, jindy taktéž soutěžení ve formě předzpívání, předehrávek či konkurzů, kde… Číst vice »

David Marecek

Vážení pánové, nevím, jestli jsem Vás oba správně pochopil, ale dovolím si přidat komentář k článku i diskusi, které se mi zdají nanejvýš zajímavé. Podle mého názoru otevřel pan Baborák téma, které je velmi aktuální a zaslouží si širší debatu mezi hudebníky, jejich pedagogy i hudebními manažery. Naprosto souhlasím s názorem pana Baboráka, že soutěže nejsou pro budoucí kariéru hudebníka rozhodující. Chápu námitku pana Šimandla, že profesní konfrontace je zajímavá a může být pro mnoho hudebníků motivující, je to však hodně individuální a často se stává, že profesně mnohem lépe uspěje hudebník, který se umístil blíže či dále za vítězem.… Číst vice »

Jan Šimandl

Vážený pane Marečku, děkuji za Vaši reakci. Stále přemýšlím, kde se bere onen názor, že úspěšní hudebníci jsou často ti, kteří spíše soutěže nevyhrávají. Už jsem výše zmiňoval, že ti nejlepší (berme v potaz druhou půlku 20. století do současnosti) mají soutěže “v repertoáru” a navíc je často i vyhráli. Myslím, že kdybychom srovnali počet hudebních interpretačních špiček (klaviristé, houslisté…) bez soutěží nebo bez výher proti těm s výhrami, myslím, že by to vyrovnané nebylo. Můžu se ale mýlit, žádnou statistiku jsem si nedělal, spíše mám takový pocit pramenící zřejmě z toho, že soutěže a kariéry účastníků sleduji. Líbí se… Číst vice »

Radek Baborak

Pane Marečku, děkuji za komentář. Ano, self-management by měl patřit k povinným předmětům! A třeba se opravdu v blízké budoucnosti setkáme s naprostou obrodou soutěžního systému.(už jsem i slyšel o radikálních přeměnách soutěží na svého druhu kurzy, kde se pracuje s účastníky radikálně jinak-řekněme více projektově, a hlavně se posuzuje schopnost změny a růstu v průběhu nesoutěžních kurzů a schopnost kreativní).
Školu bez známek si také málokdo dovede představit, ale jednou bude.
Zdravím R.B.

jamka

Zaujímavá diskusia, chcela by som len poznamenať, že školu bez známok už v súčasnosti dosť presadzujú niektoré progresívne trendy v školstve. Každopádne, vždy tým posledným hodnotiteľom kvality vzdelania umeleckého i iného je prax a niekedy si myslím, že u umelcov je ten “tréning” v súťažení dosť veľkou pridanou hodnotou pre umelca, ktorého potom tak či tak hodnotí široké obecenstvo….

Ladislav Mrazek

Dobrý den, pane Baboráku. Předesílám, že jsem hudební laik a tudíž v této par excellence hudební společnosti outsider, přesto bych rád připsal pár souladných vět k Vašemu článku. Udělal jste mi jím velikou radost a jsem za něj rád. Nicméně, hned z kraje musím začít malou výtkou vůči Vám. :-) A sice že se Vám podařilo urazit koně. Tato vnitřně čistá, bezelstná a krásná stvoření by mezi sebou nikdy nesoutěžila (v tom smyslu, jak se dnes děje), kdyby je k tomu (mentálně i pozemsky) nenutili blázniví lidé… Není jim to přirozené. Soutěživost jest vlastnost, kterou – řečeno náboženskou terminologií –… Číst vice »

Radek Baborak

Dobrý den pane Mrázku,
Děkuji za reakci která není vůbec laická. Moc se mi líbí jak píšete o vnitřním rozvoji člověka. To jsem měl na mysli, a to se mi zrovna při soutěžích nedařilo, se rozvinout. To je moje prostá zkušenost a máte asi pravdu, že šmahem to nebude. S pozdravem R.B.

opertata

Vážení diskutující! Na rozdíl od Vás nejsem hudebník, nemám žádné hudební vzdělání(já hlupák jsem v dětství jen sportoval a zarytě mamince odmítal jít do “Lidušky”). Dlouho jsem váhal, zda se do diskuze zapojit, přece jen mám respekt ke jménům v diskuzi (pokud si je správně spojuji – Karlovy Vary, Brno, Praha…) V mém rodném městečku se každoročně koná Kocianova houslová soutěž. Jelikož moje dcera hraje na housle (absolvovala místní ZUŠ), tak vím, že je to soutěž náročná. Jakožto pasivní posluchač domácího cvičení, stupnic a etud si dokážu představit, co všechno obnáší účast pro soutěžícího, ale nejen pro něj, také pro… Číst vice »

Radek Baborak

Pane Janáku, dobře že jste se zapojil, a užívejte jako posluchač všch živých koncertů a soutěží a podobně. I já sem tam zajdu na soutěž a poslechnu si mladé hornisty, nebo připravuji studenty na celém světě na různé soutěže. Když už se rozhodnou tam jít, a chtějí mých rad, tak to musím respektovat. Myslím si, že byste si užil i takovou přehlídku na počest pana Kociána, která by nebyla soutěžní. Já jsem ve věku kdy se chodí na Kociánku prolezl velkým počtem soutěží a byl jsem takzvaně ,,soutěžní typ”.Mělo to svá pozitiva i negativa a ty z celkového pohledu a… Číst vice »

opertata

Vážený pane Baboráku, obdivuji, že ve svém nabytém programu máte energii a čas vyjadřovat se k tématům, o kterých píšete ve Vašich článcích na Opera+(a již se těším na další).
A k tématu soutěží mne zaujal nedávný rozhovor na Opera+ s mladým a komunikativním klavíristou Matyášem Novákem ze dne 13.9.2018. Už jeho název vypovídá, proč ho zde zmiňuji. Matyáš Novák o svém ocenění: Je to potvrzení, že jdete správným směrem.
I to je jeden z názorů na soutěže, samozřejmě u extrémně talentovaného a pracovitého muzikanta s vynikajícím rodinným zázemím a hromadou mezinárodních úspěchů.
Ať Vám to dobře troubí! Martin Janák

opertata

Vážený pane Baboráku, obdivuji, že ve svém nabitém programu máte energii a čas vyjadřovat se k tématům, o kterých píšete ve Vašich článcích na Opera+(a již se těším na další).
A k tématu soutěží mne zaujal nedávný rozhovor na Opera+ s mladým a komunikativním klavíristou Matyášem Novákem ze dne 13.9.2018. Už jeho název vypovídá, proč ho zde zmiňuji. Matyáš Novák o svém ocenění: Je to potvrzení, že jdete správným směrem.
I to je jeden z názorů na soutěže, samozřejmě u extrémně talentovaného a pracovitého muzikanta s vynikajícím rodinným zázemím a hromadou mezinárodních úspěchů.
Ať Vám to dobře troubí! Martin Janák

Ladislav Mrazek

Václav Vonášek

Milý Radku, děkuji za článek, ve kterém mi na mnoha místech mluvíš z duše. Zejména pak v jedné odpovědi na komentář (cituji volně): “byl jsem soutěžní typ…soutěže měly svá pozitiva a negativa – ty však s odstupem času převážily”. Kéž bych byl strávil méně času na soutěžích (a přípravou na ně), a více času v mládežnických orchestrech a letních kurzech komorní hudby! A to jdem už vůbec nezažil soutěžení v dětském věku, kdy na výsledcích záleží spíš ambiciózním rodičům, a pedagogům, již potřebují vykázat výsledky. Ale: Soutěživosti se (nejen) v muzikantském životě bohužel nevyhneme. Přijímačky na umělecké školy, konkurzy do… Číst vice »

Radek Baborak

Ahoj Václave! Díky za zprávu. Já mám své velké výhrady i ke konkurzům, zvláště jejich průběhu a už to samotné definování na základě těžko definovatelných pojmů co/kdo má být nejlepší mi prostě příjde úplně zcestné v našem oboru-a zvlášt’ když to pak (jak jsem psal) nemá často v kariéře vliv. A právě u konkurzů do B.Phil.jsem měl zajimavou zkušenost, že s vyjímkou jednoho bicisti, ti hráči které jsem jasně ,,umístoval,, mezi nejlepší 3,se nedostali ani do druhého kola. ,,Klání” jsem myslel perojativně-já jsem tu atmosféru tak zažil už na soutěžích Lšu až po ty největší mezinárodní. Proti sobě šli profesoři… Číst vice »