Radim Schwab: S každou rolí začínat znovu!

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Jistě za tím není záměr napsat „céčkový“ muzikál. Prostě se někdy těžko odhaduje, jak dopadne titul psaný na zakázku pro určitý tým. Proto producenti rádi sahají po osvědčených titulech, které už zabodovaly v Londýně či v Německu, jehož muzikálový trh je pro nás také určitým měřítkem.

A je to jistě i hlubší tradicí toho žánru…

Ovšem, ta  světová díla  vznikala a mnoho generací je tam pěstuje. U nás je muzikálová tradice stále v plenkách, na rozdíl od opery a činohry. Ovšem na druhou stranu jako divák musím říct, že jsem shlédl i řadu operních představení, která bych si raději odřekl či si pustil jen hudbu třeba v klidu domova…

Radim Schwab (foto Lenka Hatašová)

Díváme-li se na současnou mladší či nastupující generaci operních umělců, také vidíme, že onen kult nepohyblivých a sošných krásně zpívajících lidí se již stírá, na školách se velmi dbá na jevištní pohyb, fyzický trénink, tanec…

Naštěstí ano. Je tu generace mladých nadšených lidí, která nás ještě bude překvapovat. Oproti minulým dobám má neomezené možnosti cestování a kontaktů se zahraničím. Jak je dnes jednoduché sednout do letadla a vydat se na kurzy do Milána nebo si zaletět na Broadway k nějakému profesorovi! Stejně tak i režiséři neměli možnost na vlastní oči vidět a zažít zahraniční produkce. Řadu z těch mladých dnes ještě neznáme, ale jsou to nepochybně budoucí „rafani“, kteří tu vše převálcují, vydrží-li jim tempo a síly. Nicméně musím zdůraznit, že dnes i dřív velmi záleží a záleželo na režisérech. Vzpomněl jsem si teď na pana Bednárika. To byl neskutečný profesionál a velmi inspirativní režisér, který dovedl pracovat prakticky s jakýmkoli „materiálem“ a vždy to dopadlo dobře. Mne s ním víc bavilo zkoušet ty role, než  je pak hrát.

Přivítáte, když se režisér nechová autoritativně? Do jaké míry vás baví budovat si postavu a jevištní vyzařování dané role sám?

Snažím se samozřejmě respektovat věci, které jsou dané. Ale i tak je tu velký prostor pro hledání. Samozřejmě, po těch letech byste mohl mít příslušné šuplíky, jen přijít na zkoušku a všechno tam „nasázet“. S poloviční námahou. V představení Mistero Buffo ztvárňuji dvacet šest postav, takže přihrádek bych měl mít dost a bylo by kam sáhnout. Ale  dávám si záležet, abych to tak nedělal. Když ale začínáte „z nuly“ můžete někdy být bohužel vystaven i posměchu kolegů, protože se občas v tom hledání „patláte“ skoro jako amatér a nevyhnete se chybám. Ale pokud chcete najít něco nového, jděte cestou pokusu a omylu…  Nesmíte se však bát, že vám občas někdo řekne „kdy začneš“? /smích/  A k vaší otázce na režiséry – mám rád takové, kteří jsou zvědaví a s chutí si poslechnou váš názor. Už jen proto, aby se neochudili. Řada kolegů je ale za animaci naopak vděčná, protože je to jednodušší a hlavně nemusí se svou vlastní kůží na trh.

Poznáte moment, kdy je postava hotová?

Mnoho fazet dané postavy přibývá až časem, reprízami, po prázdninách a podobně. Ale chvíli, kdy cítíte, že již můžete před diváky, poznáte bezpečně. Třeba tím, že se neustále kontrolujete, ale ono to najednou běží samo. A vy můžete vypnout vašeho vnitřního rádce. Nu, a když režisér „zastříhá ušima“, a řekne, že je to dobré, můžete si být teprve jistý…

Radim Schwab jako Fantom opery, GoJa Music Hall (foto: Facebook.com)

 Bavíme se o nesmiřitelnosti diváckých základen muzikálu a opery. Mohla by za tím být i čistá metodika zpěvu, která je – a musí být, z hlediska technického i výrazového – v obou žánrech jiná? Jakoby si operní diváci nade vše cenili belcanta za doprovodu akustických nástrojů bez amplifikace, byť víme, že se v některých divadlech i operní pěvci lehce nazvučují. A navíc jsou tu lidé, kteří zvládají na skvělé úrovni to i to. Napadá mne třeba Mirka Časarová, jež dokáže báječně zazpívat Aidu, Mařenku, Giudittu, ale účinkuje s vámi také ve Fantomovi opery či se souborem Rock Opery…

Technické rozdíly samozřejmě jsou. A těžko se to popisuje. Muzikál se zpívá víc civilně bez vokálové deformace a musíte velmi dobře rozumět i bez titulkovacího zařízení. Taky zpíváte na port a leccos si můžete ulehčit.  Zatímco opera vyžaduje vázání, velkou dechovou oporu, spoustu pěvecké techniky, velkou fyzickou kondici a roky tvrdé dřiny! K čemu to přirovnat… zkrátka jako kdybyste letěl helikoptérou a pak sedl do tryskáče.

A zřejmě záleží také na rozmanitosti uvnitř samotného muzikálového žánru…

Ano, vždyť dnes už funguje tolik různých samostatných kategorií a stylů! Příkladně soulové muzikály jako Dream Girls, který se zpívá úplně jinak nežli Fantom opery, jenž je mnohem klasičtější. Podobně jako Bídníci či West Side Story, kde zas nemůžete uplatnit pop-soulové nasazení z Dream Girls. V něm excelují černoši, kteří mají už od dětství pěstovaný charakteristický styl. A něco jiného je zas rockový muzikál nebo nejnověji třeba Hamilton, který se k nám dostává z Broadwaye. Ten už se blíží k hiphopu. Každý žánr má své unikátní rysy a umělci se mezi nimi nemůžou točit tak, jako v opeře. Byť uznávám, že například Mozart se zpívá poněkud jinak než Puccini.

A když porovnáme onu klasičtější linii muzikálového zpěvu s operou?

Tak dojdeme k tomu, že jsou si značně podobné. S tím, že nezpíváte tolik „otevřeně“. Představte si třeba Barbaru Streisand. I ona zpívá v legatu a plynule, ale civilněji a jinak, než José Carreras například.

A pak je tu také otázka intonace…

Narážíte na to, že v romantické opeře se drobná nepřesnost může ztratit v hloubce výrazu…? Nebo se ledasco tak nějak může ztratit v orchestru…To je fakt. V muzikálu je to přesně naopak. Díky amplifikaci a nahalení působí jakékoli sebemenší zakolísání jako facka. A zvuková technika vaší chybu ještě umocní. Na druhou stranu vám ale zvukař může pomoci v indispozici, tím, že vám přidá sílu i barvu. V opeře tohle nejde, že…

I když špatný zvukař je horší jak žádný zvukař…ten Vám to celé může úplně zkazit. Jak řekl kdysi pan Bednárik „ ja keby som nemal zvukárou, tak som o desiať rokov mladší…“

Je jiný i pocit vlastní zvukové kontroly?

Určitě ano. V muzikálu jste zvyklý na odposlech, který v operním divadle najednou není a prostor divadla vám zvuk „ukradne“ hned před pusou a musíte se spolehnout na pocit uvnitř, ještě než se z vás tón ozve.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na