Realita nikdy není černobílá. Semjon Byčkov ve velkém rozhovoru pro Operu Plus

Americko-francouzský dirigent ruského původu Semjon Byčkov se s Českou filharmonií setkal poprvé v roce 1990. Pravidelně s prvním českých orchestrem začal spolupracovat až v roce 2013. O tři roky později se stal uměleckým ředitelem Čajkovského projektu, v jehož rámci firma Decca postupně vydá nahrávky kompletního symfonického díla tohoto ruského skladatele. Po smrti šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka vyvstala před vedením České filharmonie nelehká otázka: Koho vybrat za tuto nenahraditelnou osobnost? Management i hráči se svorně shodli: bude to Semjon Byčkov, který má obrovskou zkušenost s orchestry celého světa, uznávaný operní dirigent, ale především výborný muzikant a náročný profesionál, který je zárukou, že kvalita našeho prvního orchestru neuvadne. Co by však byly náročnost a profesionalita bez empatie, laskavosti a hluboce lidského přístupu k hráčům orchestru? Že Semjon Byčkov těmito vlastnostmi oplývá, bude snad patrné i z následujícího rozhovoru.
Semjon Byčkov (zdroj ČF / foto © Sheila Rock)

 

Chystáte se osvojit si základy češtiny?

Nechci mluvit v cizím jazyce špatně. Dobře se naučit cizí jazyk vyžaduje hodně úsilí a hodně času. Rád se vyjadřuji jasně a adekvátně, pokud jde o mé poznámky k hudebnímu provedení – nejčastěji v angličtině, protože mnoho lidí rozumí anglicky velmi dobře. Ale právě tak mohu s muzikanty mluvit německy, francouzsky, italsky, rusky… Proč bych měl formulovat své myšlenky nepřesně jen kvůli tomu, že nedostatečně ovládám cizí jazyk? V tom tkví podstata mého respektu k učení se češtině. Kdyby to bylo před třiceti lety, bylo by to jinak.

To je zajímavé, co říkáte. Třeba Vladimir Jurowski prohlašuje, že je kosmopolita, ale myslí v ruštině…

Já ne. Ono je to trochu složitější. Jazyk, ve kterém naposledy mluvíte, ve vás přetrvává a myslíte v něm, dokud nepřepnete do dalšího jazyka. Kdybych před tím, než jste přišla, něco četl v ruštině, myslel bych v ní, dokud bych s vámi nezačal mluvit anglicky. Myslím tedy v tom jazyce, kterým v tom okamžiku právě mluvím. Ale za okamžik to může být druhý jazyk. Uvědomuji si to, když mluvím se svou ženou, která je Francouzka (poznámka autorky: klavíristka Marielle Labèque). Začneme hovořit ve francouzštině a větu dokončujeme v angličtině. To se nám stává běžně.

Ale co vaše vnitřní řeč?

To je pochopitelně ruština. Mateřský jazyk.

Jaké jsou vaše vzpomínky na dětství? Jaké to je, narodit se v Leningradě sedm let po válce? Vnímal jste válečné utrpení tohoto města?

Krátce po narození jsem si toho samozřejmě nebyl vědom, ale o několik let později, ještě jako dítě, jsem se stal součástí těchto událostí. Moje matka přežila blokádu Leningradu – těch strašných devět set dní – a to se natrvalo zapíše do rodinné historie. Slyšíte o tom v dětství, okolo vás vám to ještě vše připomíná – jdete po Něvském prospektu a po obou stranách vidíte varování: „Zde jsou bomby.“ A tak dále a tak dále. Tohle si vybavuji z dětství. Ale také si pamatuji, že mentalita lidí nebyla jen ovlivněna blokádou. Ne, život pokračoval, byla to směs radosti a smutku. Samozřejmě, zpočátku na mě toto utrpení velmi doléhalo – nejen Leningradu, ale celé země – ale život šel dál. A to se netýká jen Ruska, ale všech zemí, které prošly válečnou tragédii.

Jaká byla politická a společenská atmosféra města v padesátých letech?

Byl jsem malé dítě, příliš jsem to nevnímal, spíš si ty události vybavuji z doslechu. Tak jsem například slyšel o projevu Chruščova v roce 1956, v němž odhalil Stalinův teror. To si nemohu pamatovat, protože mi byly čtyři roky, ale pamatuji si, jak o tom dospělí mluvili. Ovšem – málo lidí ten projev na vlastní uši slyšelo a ještě méně ho četlo. Ten projev byl čten na schůzích, mítincích… Potom nastalo v Rusku krátké období tání, kdy se lidé nebáli vyjádřit, co si myslí. Byli to zejména umělci – Solženicyn například mohl publikovat Jeden den Ivana Děnisoviče. Ale trvalo to jen krátce, byl to takový závan čerstvého vzduchu, Chruščov byl poté odstaven a věci se vrátily do obvyklých kolejí. A tyhle tuhé poměry trvaly až do nástupu Gorbačova.

Váš otec byl vědec, vaše rodina židovská a ruská společnost antisemitská. Jak jste se v ní cítili? Mohli jste si dovolit dávat mimo svou rodinu najevo postoje, které nebyly konformní vůči oficiální sovětské politice?

Ne. To nikdy. Veřejně nikdy. Mohli jste mluvit otevřeně jen před lidmi, kterým jste absolutně důvěřovali. Mnoho rodičů nemluvilo o některých věcech ani před svými dětmi, protože se báli, že by to děti mohly opakovat na veřejnosti. To je dost složitá otázka, protože realita nikdy není černobílá. Žijete v určité zemi a víte, že realita je spíše šedá. Když mluvíte o antisemitské společnosti, musíte si uvědomit, že v té době to byla forma státního antisemitismu, který nikdy nebyl otevřeně formulován, ale ve skutečnosti existoval. Přesto někteří vynikající odborníci židovského původu i v té době zaujímali významné posty ve společenském i odborném životě, ale to byly spíše výjimky.

Je podle vás dnešní ruská společnost antisemitská?

To nemohu posoudit. Ale když vidím, kolik Židů zaujímá v Rusku velmi zodpovědné pozice, musím konstatovat, že věřím, že forma ruského antisemitismu se proměnila. Nevidím tam už ten silný negativní postoj centrální vlády. Ano, v době, kdy jsem vyrůstal, můj otec trpěl projevy antisemitismu a já jsem trpěl za něj. Protože je bolestné vidět, jak je váš otec ponižován. Ale ještě jednu věc bych chtěl připomenout. V té době jsem byl svědkem, jak vás jeden člověk urazil, ale druhý povzbudil. V tom byla ta společnost rozporná, protichůdná. Na jedné straně netolerovala lidi, kteří měli opačný názor, na druhé straně tu byla živá tradice sahající až k carismu, že lidem, kteří jsou pronásledováni, se projevuje soucit. A tohle je velmi silný paradox ruské historie.

Navzdory tomu, že jste byl hvězdou mezi studenty Leningradské konzervatoře, byl jste v době svých studií ostrakizován za své antirežimní postoje. Cítil jste kvůli tomu vůči svým kolegům a profesorům hořkost?

Tehdy ano. Když jsem ve dvaadvaceti odcházel ze Sovětského svazu, byl jsem velmi rozzlobený mladý muž. Hlavně kvůli všemu tomu odmítání.

Vnímal jste to jako nespravedlnost?

Taky, protože si myslím, že každý má právo vyjádřit to, co cítí a co si myslí, aniž by za to musel být potrestán. Poté, co jsem emigroval, nevydali mému otci dalších dvanáct let víza, aby mohl odjet za mnou. Navíc mu znemožnili pracovat, ocitl se zcela mimo společenský systém.

Kolik mu tehdy bylo?

Byl to vcelku mladý muž. Bylo mu jednapadesát, když jsem emigroval.

Čím se vlastně váš otec zabýval? Všude se jen dočteme, že byl vědec…

On měl velmi pozoruhodný život. Souběžně studoval lékařskou fakultu – tam se věnoval elektrofyziologii mozku – a na leningradské univerzitě psychologii. Po absolutoriu medicíny se věnoval i nadále elektrofyziologii mozku, ovšem rozhodl se, že bude ještě studovat matematiku, aby ji mohl aplikovat do lékařské vědy. To bylo v šedesátých letech a do té doby medicína a matematika neměly vůbec žádné styčné body. Byl jedním z průkopníků aplikování matematiky do medicíny. Studoval také bioniku a kybernetiku, které tehdy také byly na počátku svého rozvoje, a vše propojoval s medicínou. Avšak když jsem emigroval, nedovolili mu nadále se tomuto oboru věnovat, přišel o práci. A tak se začal věnovat svému dalšímu zájmu – alternativní medicíně: akupresuře, akupunktuře, reflexologii a podobně. Léčil lidi, měl zázračnou schopnost je uzdravit. Ale já jsem to nesl velmi těžce, protože jak jsem již řekl, byl jsem velmi rozzlobený, že mu kvůli mé emigraci znemožnili dělat práci, které se věnoval celý dosavadní život.

To se ale změnilo, když v roce 1985 nastoupil Gorbačov…

V roce 1987 můj otec onemocněl, a náhle uslyšel: „Ok, jsi volný, můžeš jít.“ Dvanáct let jim trvalo, aby řekli: „Nejdřív umři, ale jsi volný.“

Nejdřív umři?!

Ano. Velmi lidské. Pak se to všechno změnilo. Přijel do Ameriky, a já jsem už neměl důvod se cítit být tak rozzlobený. Mohl jsem se znovu po letech podívat do Ruska, bylo to v roce 1987. Přijel jsem se svou ženou Marielle Labèque do Leningradu, tolik jsem jí chtěl ukázat svoje rodné město! Byl to velmi silný zážitek. Když jsem odjížděl, myslel jsem si, že už svou rodnou zemi nikdy neuvidím. A ta zloba, kterou jsem cítil do té doby, se náhle proměnila ve smutek z utrpení, jež jsem si znovu uvědomil. A také v lásku, protože rodná země, město, lidi, to přece byly součásti mé bytosti.

Semjon Byčkov (zdroj ČF / foto © Javier del Real Fernández)

Ráda bych zmínila vašeho o sedm let mladšího bratra Jakova Kreizberga, který byl také známým dirigentem. Zemřel v roce 2011. Dočetla jsem se, že se od rodiny časem distancoval. Chcete mluvit o důvodech, které ho k tomu vedly?

Víte, v každé rodině je něco složitého. Neznám rodinu, kde by nějaké komplikace neexistovaly. Co k tomu mohu říci? Ano, je to pravda. Od rodiny se odcizil. Ale dovolte, abych o detailech a příčinách, které ho k tomu vedly, pomlčel. Přece jen je to soukromá záležitost. Ale rád bych zmínil, že po těch letech, co už na tomto světě není, na něj nevzpomínám s hořkostí, vzpomínky nejsou zatemněné.

Vy se jmenujete Byčkov, ale váš bratr Kreizberg. Jak to?

Na to je prostá odpověď. Rodné jméno naší matky bylo Kreizberg. A když Jakov přijel v sedmnácti společně s naší matkou do Ameriky – a studoval u mě – poradil jsem mu, aby si vzal příjmení po matce. To jméno totiž bylo v Rusku známé. Matčina rodina pocházela z Oděsy. Její otec byl lékař a také skladatel. A jeho otec, matčin dědeček, byl dirigentem v oděské opeře. A tak jsem Jakovovi řekl: „Proč si nevezmeš jméno Kreizberg? Bude to pro tebe snazší. Přece jen – dva dirigenti jménem Byčkov, to by Ameriku trochu mátlo.“

Takže to byl váš nápad?

Ano. Pro něj to bylo jednodušší. Já už jsem měl v té době v Americe jméno a takhle si nás nepletli. A on si vybudoval své vlastní jméno.

Vraťme se do Leningradu. V sedmi letech jste byl nadaný pianista, samostatně jste vystupoval… Vyrůstal jste v hudební rodině? Kdo rozpoznal váš talent?

Moje matka. V mládí studovala hru na klavír, ale když začala válka, musela svá studia přerušit. A už se k tomu nikdy nevrátila. Ale hudbu měla velmi ráda. Jak jsem už řekl, její otec byl amatérský skladatel, který celou rodinu přitáhl k hudbě. Když mi bylo pět let, chtěla má matka vědět, jestli mám talent pro hudbu. A tak mě přivedla do Akademického klubu, kde jsem se měl předvést. Asi jsem uspěl, protože jsem zaujal jistou starší dámu, která se mě pak ujala jako učitelka.

Vystudoval jste proslulou Glinkovu školu sborového zpěvu, kde jste se kromě jiného zdokonalil i v klavírní hře a kde jste získal první dirigentské zkušenosti, když vám bylo třináct. A pak, v pouhých sedmnácti, jste žádal o přijetí do dirigentského oddělení Leningradské konzervatoře. Čím vás dirigování tak přitahovalo?

Tuším, že mi bylo tak osm devět, když jsem zpíval v Glinkově sboru. Tehdy byl můj první velký vzor náš sbormistr. Byl jsem jím tak fascinován, že když jsem poslouchal rádio, dirigoval jsem jako on. Ještě než jsem dokončil studia na Glinkově škole, strávil jsem několik týdnů na hodinách s Iljou Musinem, který se posléze stal mým profesorem. Když přišel čas a já se hlásil na konzervatoř, z logiky věci by vyplývalo, že se budu věnovat sborovému dirigování. Ale nechtělo se mi do toho. A tak jsem požádal Ilju Musina, aby se podíval, jak diriguji a zda by nestálo za to, abych se hlásil do jeho dirigentské třídy. Tehdy jsem mu předvedl své pojetí druhé věty Čajkovského Páté symfonie. To bylo rok a půl před tím, než jsem byl na konzervatoř přijat. Co říct? Věděl jsem tehdy, že jsem na něj neudělal žádný dojem. Ale byl velmi laskavý. Pokračoval jsem v navštěvování jeho třídy, zbývalo ještě několik měsíců do přijímacích zkoušek. Dostal jsem druhou šanci. To byla Brahmsova První symfonie. A tehdy jsem ho zaujal.

Takže pak šlo všechno hladce…

Kdepak. Ilja Musin si byl vědom obrovského rizika, které spočívalo v tom, že mohl být přijat pouze jeden žák. V každém ročníku totiž u něj absolvoval pouze jeden student. Druhé riziko bylo takové, že kdybych chtěl studovat sborové dirigování, byl bych okamžitě přijat, protože jsem absolvoval Glinkovu školu. Navíc mi bylo sedmnáct a do té doby se nikdy nestalo, aby tak mladý student byl přijat. Filozofií konzervatoře totiž bylo „dospěj jako muzikant a dospěj jako člověk“. Takže nejprve studuj nástroj, komponování, muzikologii… Cokoli, ale až potom pokračuj v dirigování. Některým mým spoluuchazečům u zkoušek bylo přes dvacet, jiným i přes třicet, a já jsem byl sedmnáctiletý zajíc! Z toho plynulo i další riziko – když nebudu přijat, budu muset narukovat do armády. A Musin tohle všechno věděl.

Myslíte, že vám Musin k přijetí napomohl?

Určitě. Měl na konzervatoři velký vliv a všichni ho respektovali. Naštěstí ve mě věřil. Bylo jasné, že přijímací komise mi bude nakloněná. První část zkoušky byla snadná – dirigování u klavíru. Ale pak přišlo něco mnohem těžšího – kolokvium. Představte si místnost plnou profesorů, na stole partitura. A vy jste měli k tomu stolu přijít a říct, no to je třetí jednání Wagnera, árie Siegfrieda. Nebo: Beethovenova Sedmá. Nebo: Šostakovičova Dvanáctá. A tak dále a tak podobně. Ale i když jste to správně určili, následovaly otázky: „No Siegfried, výborně, a co se odehraje v sedmém taktu?“ Já nevěděl nic. Tak se vedoucí oddělení Nikolaj Rabinovič, blízký Musinův přítel, zvedl, usedl ke klavíru a cosi zahrál. Bylo mi to povědomé. Přemýšlel jsem: tohle jsem nedávno slyšel na koncertě. To je přece Beethoven, Sonáta d moll op. 17. A to byla správná odpověď, která mě posunula do dalšího kola. Představte si, že začínalo sedmdesát osm uchazečů – v posledním kole nás zůstalo osm! Dirigovali jsme orchestr, a já jsem byl vybrán.

Jak starý byl Ilja Musin, když jste u něj začal studovat?

Bylo mu šedesát šest let. Dožil se pětadevadesáti.

Jaký byl váš vztah?

Choval se ke mně jako ke svému vnukovi. Přijal mě do rodiny, i jeho žena mě považovala za vlastního.

Co důležitého jste se od něj naučil?

Všechno. A cokoli mi řekl, zůstalo uložené v mé paměti. Například mi říkal: „V nótach napísany toľka nóty.“ A vy musíte hledat význam, který ty noty obsahují. Byl to první učitel, který formuloval dirigentské umění nejen jako zvukové, ale i jako vizuální umění. Gesta musejí odpovídat příběhu, který je zapsaný v notách, a dirigent musí ovládat techniku, aby ho mohl vyjádřit. A musí rozumět tomu, jak svými gesty vyjádřit zvuk.

Semjon Byčkov (zdroj ČF / foto © Chris Christodoulou)

To je velmi zajímavé, co říkáte o vizuální stránce dirigování. Člověk si uvědomí, že mnohokrát se na koncertě nesoustředí jen na hudbu, ale sleduje hlavně výmluvná gesta dirigenta…

Ano, ale musí být v souladu. Když jsou v rozporu, je to pro posluchače velmi nepříjemné.

To existuje, rozpor mezi gesty a hudbou?

Jistě. Ale nevede to k nejlepšímu výsledku. Tak třeba mám hodně rád Sira Georga Soltiho. To byla výjimečná osobnost. Je pozoruhodné, že jeho gesta byla často v nesouladu s hudbou. Vždy se snažil přetlumočit správně rytmus a tep hudby, ale byl až násilný vůči kantiléně, kterou bylo nutné vyjádřit. Pro muzikanty bylo velmi těžké vyznat se v jeho gestech. Solti uměl tlumočit muziku báječně, ale je pravda, že u něj můžete vidět nesoulad mezi gesty a zvukem. Když si naopak vezmete Karajana, tam žádný nesoulad neexistoval. Proč? Protože Karajanova hudba, to je legato. Žádné staccato. Proto ten soulad. Myslím si, dirigentova gesta musí být v absolutní harmonii s vyjádřením hudby. Gesta jsou jen způsob, jak vyjádřit hudbu, nic jiného.

I pomoci hráčům orientovat se v kompozici, ne?

To samozřejmě. Možná znáte jméno výborného ruského dirigenta Kirilla Kondrašina. Jeho styl se podobal Soltiho stylu, ovšem ne v takovém extrému. Kondrašin byl velký umělec a velmi čestný člověk. Vedl Moskevskou filharmonii, jejíž hráči na něj byli zvyklí, a každoročně hostoval i u Mravinského Leningradské filharmonie. Tam ovšem měli hráči problém, přestože jim pokaždé říkal: „Musíte hrát podle mých gest.“ Ale orchestr byl stále pozadu. Říkal jim: „Sledujte smyčce.“ Ovšem to nebylo možné, protože jeho gesta nebyla v souladu s hudbou. To je nejdůležitější – soulad dirigentových gest s hudebním vyjádřením. Tohle hráčům pomáhá.

Je tohle důvod, proč někteří dirigenti nejsou u orchestru oblíbeni?

Ano, protože ho matou. Podívejte se, to je velmi jednoduché. Každý hráč v každém orchestru chce hrát podle svého přání. Chce vyhrát svoje fráze, dát do toho svůj výraz. Když má pocit, že je mu to umožněno, je šťastný. Ale když ho nemá, zažívá vnitřní konflikt. V tom tkví ta podstata. Víte, kdo mi tohle před lety poprvé vysvětlil? První cellista Berlínských filharmoniků, když jsem byl s nimi v roce 1985 na zájezdě, kde jsme kromě jiného hráli i Brahmsovu První symfonii. Seděli jsme vedle sebe v autobuse, povídali si o muzice a on mi najednou říká: „Mně se ten Brahms s vámi tak dobře hraje. A víte proč? Protože si ho můžu hrát tak, jak sám chci.“ Dodnes si jeho slova pamatuji! Je totiž velmi důležité, aby dirigent pochopil, co jeho kolegové potřebují a co od něj vyžadují.

Jste přísný dirigent?

To je komická otázka. Máme tu osu přísný – diktátor – krutý. Když projdete touhle linií, dostanete se až ke krutosti. Ale všechny atributy na této ose nesou jeden společný příznak – nedostatek respektu až despekt. Přísný neznamená krutý, ale také ne s dostatečným respektem. Přísnost je zajímavá kategorie. Vy jako dirigent chcete dosáhnout určité kvality a necháte orchestr opakovat tři takty třeba sedmadvacetkrát. A když to tak chcete vy, opakují to sedmadvacetkrát. Vždyť tak to dělají i sólisté – klavíristé, houslisté, zpěváci – nepoleví, dokud nejsou přesvědčeni, že lépe už to zahrát nebo zazpívat nemohou. A stejné je to s orchestrem. Takže přísnost to není, je to vyžadování kvality. Ovšem s absolutním respektem a laskavostí. Hluboce věřím tomu, že lidé pro vás udělají všechno, pokud je o to umíte požádat.

Vraťme se k vaší emigraci. Je známé, že jste na Západě neočekával ráj na zemi. Byl jste si vědom obou stránek východního i západního světa. Co jste tedy od emigrace očekával?

Normální život.

Nejprve jste odletěl do Rakouska. Již se stalo takřka legendární historkou, jak jste tam přiletěl se sto dolary v kapse. Proč jste si vybral tuto zemi?

Nevybral jsem si ji. Byla jen jediná možnost, kam jste z Leningradu nebo z Moskvy mohli letět západním směrem: do Vídně. A teprve tam jste se rozhodovali, jestli budete pokračovat do Ameriky, do Kanady, do Izraele…

Mnoho Rusů odletělo z tranzitního Rakouska do Izraele…

Když přistálo letadlo z Moskvy a vy jste vystoupili, stáli v letištní hale dva muži. Jeden zastupoval Židovskou agenturu pro Izrael Sochnut, druhý židovskou agenturu Hyas. A okamžitě se vás tito lidé ptali: „Kam chcete letět?“ A když jste odpověděli, že do Izraele, řekl zástupce Sochnutu, pojďte se mnou, když do Ameriky, následovali jste toho druhého.

To muselo být velmi těžké rozhodování…

To bylo těžké rozhodování. Už jenom proto, že jste nevěděli, jestli svůj slib splní. Bylo to velké riziko.

Po dalších studiích v Americe jste se etabloval jako dirigent filharmonie v Buffalu. Prohlásil jste, že jste měli navzájem velmi srdečné vztahy, což jste ovšem ve svém dalším působišti – u Orchestre de Paris – nikdy nezažil.

Ano, to mohu potvrdit.

Jak důležité jsou podle vás vřelé vztahy mezi dirigentem a hráči v orchestru?

Rozhodující.

Semjon Byčkov (zdroj ČF / foto © Umberto Nicoletti)

Proč jste se rozhodl odejít k Orchestre de Paris, u něhož jste pak strávil devět let? Hrála v tom roli i láska?

To byla souhra takových zvláštních náhod. Ano, má láska k Marielle Labèque vyústila v osobní i profesní změnu. A proč Orchestre de Paris? Do té doby mi byly francouzská kultura i francouzská hudba vzdáleny. Ani francouzštinu jsem neovládal. Francouzská hudba mi nebyla tak blízká jako německá, ruská nebo italská. Ale chtěl jsem ji poznat. Jediným řešením bylo ponořit se – do francouzské hudby, do francouzské kultury, do jazyka, do každodenního života, do mentality Francouzů… A s tímhle vědomím jsem přijal nabídku od Orchestre de Paris. Nu a odejít do Paříže znamenalo i obrat v mém osobním životě.

Víte, že shodou okolností budou sestry Labèqueovy vystupovat příští rok v listopadu v Praze?

To vím velmi dobře. Naneštěstí tu nebudu moci být, protože jsme s Českou filharmonií na zájezdě v Americe. Moc toho lituji, protože bych manželku i svou švagrovou tak rád v Praze osobně uvítal. Ale nedá se nic dělat. Turné posunout nelze a obě dámy také nenajdou jiný termín…

Dělíte svůj zájem mezi operu a symfonickou hudbu. Jaké dovednosti si přinášíte z opery k symfonickým orchestrům a naopak?

Opera je nejkomplexnější hudební žánr. Symfonická hudba, instrumentální hudba, to je jen část z ní. Hráči v operních orchestrech vnímají hudbu i s příběhem, který je za ní. Když titíž hráči hrají třeba Beethovenovu symfonii, berou ji jako operu beze slov. A když symfonické orchestry hrají operu, stávají se mnohem pružnější, protože musí brát ohled na doprovod hlasů. Imitují svými nástroji zvuk lidského hlasu. To dodává symfonickému orchestru více barevnosti a také virtuozity. Proto si myslím, že je dobré, když operní orchestry hrají symfonickou hudbu a symfonické orchestry mají možnost hrát pravidelně operní repertoár. Já jako dirigent v tom nevidím žádný rozdíl. Základem hudby je lidský hlas, je to prazáklad lidského hudebního vyjádření. Když dirigujete Mahlerovy či Beethovenovy symfonie nebo skladby Johanna Sebastiana Bacha, je to stále součást lidské tradice, která je takto vyjádřena. Nemohl bych žít ani bez opery, ani bez symfonické hudby.

Mimochodem, vloni jste nově nastudoval v Královské opeře v Londýně Mozartovu operu Così fan tutte. V roli Dorabelly vystoupila americká mezzosopranistka Angela Brower, která se poprvé v Praze představí na začátku února s PKF – Prague Philharmonia, která ji doprovodí v Beriových Folk Songs.

Ale to je škoda, že nebudu v Praze! Rád bych ji slyšel. Má tak krásný, prosvětlený hlas!

Poslyšte, co o vás řekla: „Semjon Byčkov je velmi milý člověk a výborný dirigent. Nemůžu si vynachválit spolupráci s ním – a kladu důraz právě na slovo spolupráce. Nepovyšuje se nad hudbu, nad partituru, a nepovyšuje se ani nad pěvce. Je tak srdečný a otevřený!“

To je od ní milé. Angela je velmi talentovaná zpěvačka a nadmíru sympatická žena.

Na vaší inaugurační tiskové konferenci jste byl tázán, zda své operní zkušenosti přenesete i k České filharmonii a uvedete nějakou operu v koncertním provedení.

Ano, pracujeme na tom. Je to velmi náročné, protože potřebujete náležitý tým a dostatek času na přípravu.

Po vypršení vaší smlouvy u WDR Sinfonieorchester Köln jste prohlásil, že už nechcete přijmout žádné další závazky a budete se věnovat jen tomu, na co máte chuť. Proč jste změnil své rozhodnutí a přijal jste umělecké vedení České filharmonie?

Protože jsem se zamiloval.

Děkuji za rozhovor.

 

VIZITKA

Semjon Byčkov (zdroj ČF / foto © Sheila Rock)

Semjon Byčkov (1952), jenž byl nově jmenován šéfdirigentem a hudebním ředitelem České filharmonie, se ujme této funkce na začátku sezony 2018/2019. Byčkov se narodil v Leningradu v roce 1952, v roce 1975 emigroval do Spojených států a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Stejně jako orchestr, který bude nyní řídit, i on je pevně spjat jak s východoevropskou, tak se západní kulturou.

Když Semjon Byčkov v létě 2017 dirigoval Českou filharmonii na zahajovacím koncertu Smetanovy Litomyšle, Hospodářské noviny o jejich provedení Čajkovského Francesky da Rimini napsaly: „…filharmonie [je] nyní ve vynikající kondici, Semjonu Byčkovovi důvěřuje. A ten jako zkušený světový harcovník pracující s nejlepšími orchestry planety dává filharmonikům prostor pro rozvinutí jejich hudební potence. Výsledkem jsou jedinečné hudební kreace.“

Když Semjon Byčkov v roce 2013 absolvoval s Českou filharmonií první koncerty, zrodila se myšlenka na společný „Projekt Čajkovskij“, soubor koncertů, rezidenčních pobytů a studiových nahrávek, jež by dirigentovi a orchestru poskytly exkluzivní možnost společně pronikat do hudby Čajkovského, jak na pódiu pražského Rudolfina, tak v zahraničí. První výsledek tohoto projektu, nahrávku Čajkovského Symfonie č. 6 a předehry-fantazie Romeo a Julie, vydala společnost Decca v říjnu roku 2016 a v srpnu roku 2017 následovalo provedení symfonie Manfred. Projekt Čajkovskij vyvrcholí v roce 2019, kdy Českou filharmonii čekají rezidenční vystoupení ve Vídni a v Paříži a společnost Decca uvede na trh její nahrávky všech Čajkovského symfonií, tří klavírních koncertů, Romea a Julie, Serenády pro smyčce a symfonické básně Francesca da Rimini.

Semjon Byčkov ve dvaceti letech zvítězil v Rachmaninovově dirigentské soutěži. Dva roky nato z tehdejšího Sovětského svazu odešel, poté, co mu byla odepřena cena za vítězství – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii. Do té doby se mu nicméně v Sovětském svazu dostávalo vynikajícího hudebního vzdělání, pro něž byl na základě svého talentu vybrán už ve věku pěti let. Původně se učil hře na klavír, později mu bylo nabídnuto studium na Glinkově škole sborového zpěvu a tam také ve třinácti letech začal brát první lekce dirigování. O čtyři roky později byl přijat na Leningradskou konzervatoř do třídy legendárního Ilji Musina.

Když se Semjon Byčkov roce 1989 do Petrohradu vrátil na pozici hlavního hostujícího dirigenta Petrohradské filharmonie, měl už za sebou úspěchy v USA, kde zastával funkci hudebního ředitele Grand Rapids Symphony Orchestra a orchestru Buffalo Philharmonic. Jeho mezinárodní kariéra začala ve Francii vystoupeními v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence a poté, co na záskok dostal možnost dirigovat Newyorskou filharmonii, Berlínskou filharmonii a orchestr amsterdamské Concertgebouw, začala jeho hvězda strmě stoupat. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a v roce 1998 šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkovův koncertní i operní repertoár je široký. Diriguje na všech celosvětově významných operních scénách – v La Scale, Opéra national de Paris, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova, neboť všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. Nedávno ve Vídeňské státní opeře řídil Wagnerova Parsifala a v roce 2018 si toto vystoupení zopakuje. K dalším novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussův Růžový kavalír a Daphne, Wagnerův Lohengrin a Musorgského Chovanština. V Londýně Semjon Byčkov debutoval novým provedením Straussovy Elektry a dále v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Così fan tutte, Straussovy Ženy beze stínu a Wagnerova Tannhäusera.

Semjon Byčkov v sobě spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou školou hudební pedagogiky a jeho koncertní vystoupení se proto vždy těší velké pozornosti. V Británii kromě pravidelného vystupování s Londýnským symfonickým orchestrem zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Semjon Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw, Vídeňskou filharmonií a Mnichovskou filharmonií a každoročně hostuje také u Berlínské filharmonie, lipského Gewandhausorchester, Orchestre national de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA lze navštívit jeho koncerty s Newyorskou filharmonií, orchestry Chicago Symphony a Los Angeles Symphony, Philadelphia Orchestra a Cleveland Orchestra.

Semjon Byčkov je uznáván pro své interpretace kmenového repertoáru, ale úzce spolupracoval i s mnoha pozoruhodnými soudobými skladateli, například s Lucianem Beriem, Henrim Dutilleuxem či Mauriciem Kagelem. V posledních sezonách ho pojil pracovní vztah také s René Staarem, Thomasem Larcherem, Richardem Dubingtonem, Detlevem Glanertem a Julianem Andersonem, jejichž díla uváděl v premiérových provedeních s Vídeňskou filharmonií, Newyorskou filharmonií, Královským orchestrem Concertgebouw a Symfonickým orchestrem BBC na BBC Proms.

Byčkovova nahrávací kariéra začala v roce 1986, kdy podepsal smlouvu se společností Philips. Z této významné spolupráce vzešlo mnoho kompaktních disků, na nichž Semjon Byčkov řídí Berlínskou filharmonii, Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, orchestr Concertgebouw, orchestr Philharmonia, Londýnskou filharmonii a Orchestre de Paris. Poté pořídil v rámci třináctileté spolupráce (1997–2010) soubor vynikajících nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem. Na těchto discích lze nalézt kompletní cyklus Brahmsových symfonií, skladby Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (Symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovovo provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho nedávno natočená verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií se stala v témž časopise Nahrávkou měsíce.

V roce 2015 byl Semjonu Byčkovovi v mezinárodní soutěži International Opera Awards udělen titul Dirigent roku.
(Zdroj: www.ceskafilharmonie.cz)

www.ceskafilharmonie.cz

Související články


Napsat komentář

Reklama