Řecké pašije v Olomouci: diváci jsou spoluautory inscenace

  1. 1
  2. 2
Opera Řecké pašije na skladatelovo libreto podle Kazantzakisova románu Kristus znovu ukřižovaný způsobila svému tvůrci Bohuslavu Martinů jedno z velkých zklamání. Mimořádné dílo, které měla po jeho dokončení (1957) uvést ve světové premiéře Královská opera Covent Garden v Londýně se svým tehdejším hudebním ředitelem Rafaelem Kubelíkem, bylo vedením divadla na poslední chvíli odmítnuto. V dalším dvouletém období podrobil Bohuslav Martinů Řecké pašije tak razantním úpravám, že vytvořil dílo podstatně odlišné a jeho provedení se už nedožil. Naše divadla uvádějí tuto druhou verzi opery zvanou curyšská (světová premiéra proběhla v Curychu roku 1961, tedy dva roky po skladatelově smrti) a vybralo si ji v českém překladu Evy Bezděkové také Moravské divadlo Olomouc.
Bohuslav Martinů (zdroj nonclassical.co.uk)

Musíme však dodat, že se Aleši Březinovi, řediteli Institutu Bohuslava Martinů, podařilo zrekonstruovat původní verzi díla a dočkala se svého prvního provedení na Bregenzer Festspiele roku 1999 v době, kdy byl jejich intendantem David Pountney, který se ujal její režie. Inscenace první verze Řeckých pašijí realizovaná v koprodukci s Royal Opera House Covent Garden London byla velkým překvapením, protože se ukázalo, že opera měla mnohem modernější divadelní tvar, než má verze finální. Jednotlivé dramatické výjevy byly výraznější, kontrastnější, samostatnější, celé dílo propojovala mluvená postava Komentátora. Skladatel komponoval operu na anglický text. Konečná curyšská verze opery je kompaktnější, hladší, po formální stránce tradičnější, velkolepější, melodičtější, efektnější. Kdo se však alespoň trochu seznámí s rekonstruovanou původní podobou Řeckých pašijí, určitě jejímu kouzlu propadne.

Londýnská premiéra Řeckých pašijí, která otevírala zrekonstruovanou a dostavěnou operní budovu Covent Garden roku 2000, měla velký ohlas, a proto byla znovu uvedena v roce 2004 ještě druhá série představení. Když vrcholily přípravy Roku české hudby 2004, zrodil se nápad, že po londýnské derniéře bude inscenace převezena z Londýna do Brna. Premiéra inscenace těchto Řeckých pašijí byla v Janáčkově divadle v lednu roku 2005 slavnostním zakončením Roku české hudby. Česká veřejnost měla možnost dílo poznat při třech představeních a veřejné generálce. Výjimečný zážitek, na který se nezapomíná. Ale zpátky do Olomouce.

Před třemi lety uvedlo Moravské divadlo dramaturgickou vzácnost, Ullmannovu operu Pád Antikrista (recenzi jsme přinesli zde). Přizvalo ke spolupráci režiséra Jana Antonína Pitínského a se šéfem opery Miloslavem Oswaldem vytvořilo pozoruhodnou inscenaci, s níž se zúčastnilo pražského Festivalu Opera 2015 a která se znovu objevila ještě loni na podzim na festivalu Janáček Brno. K dalšímu mimořádnému dramaturgickému počinu, k uvedení Řeckých pašijí, pozvalo divadlo Jana Antonína Pitínského znovu. Dílo tentokrát hudebně nastudoval a také dirigoval Petr Šumník. Na operní soubor čekalo množství sólových postav, těžký orchestrální part, bylo nutné posílit sbor o externisty, aby mohl zazpívat i dvojsborové pasáže. Petr Šumník je zkušený dirigent a díky jeho vedení získala olomoucká inscenace pevný a inspirativní hudební základ, bez něhož by bylo provedení tak náročného díla v Olomouci nerealizovatelné. Orchestr a také sbor připravený sbormistryní Lubomírou Hellovou v těžké zkoušce bezesporu obstály.

Řecké pašije jsou monumentální operou, která se pochopitelně neobejde bez jasné inscenační koncepce. Režisér Pitínský patří k těm divadelníkům, kteří tvoří pro každé dílo svébytný divadelní tvar a nevyhýbají se neotřelým přístupům. Jeho repertoár je velmi pestrý a opera je pro něj navíc zvláštním divadelním druhem, který jeho múzickým schopnostem přináší nové podněty. Již zmíněný Ullmannův Pád Antikrista dal režisérovi a olomouckému souboru možnost seznámit se se zásadami antroposofické filosofie Rudolfa Steinera, na jevišti se pracovalo s eurytmií, se snahou dorozumívat se pomocí gestických symbolů často až geometrické podoby. Na ni režisér alespoň v náznacích navázal i v Řeckých pašijích. Spíše v zadním plánu inscenace jsme například zahlédli dvě stojící černé mužské postavy s krytými obličeji tvořící součást mystického zázemí inscenace.

Inscenace Řeckých pašijí má přehlednou koncepci. Jevištní prostor se postupně otevírá v souvislosti s rozvíjejícím se příběhem. Režisér poskytuje průběhu dramatu zpočátku pouze proscénium a přední část poměrně vysokého pódia, které uzavírá stěna s úzkým vchodem. Jím vchází kněz Grigoris mezi své ovečky v bohaté řecké vesnici Lykovrisi, aby jim rozdělil úlohy v pašijových hrách. Vstupuje jako ztělesnění majitele všehomíra – vysoký, štíhlý, se svítící bílou “zeměkoulí” na hlavě. Skloní se ze své výše ke svým svěřencům a bez sebemenší empatie jim přikáže, čeho by se měli vyvarovat, aby byli svých budoucích úloh hodni. Role Krista je určena ovčáku Manoliovi, který je nastávajícím ženichem Lenio, dcery nejbohatšího muže ve vesnici Patriarchease. Mizí stěna, která zmenšovala pódium. Když na území vesnice vstoupí skupina lidí, kteří museli opustit své domovy, a prosí o trochu jídla a o půdu, na níž by se mohli usadit, rozdělí se vesnice Lykovrisi na dvě skupiny – na Krista s jeho apoštoly a vdovou Kateřinou, která má hrát Máří Magdalenu, a na zbytek vesnice vedený knězem Grigorisem, který se neštítí žádného prostředku, aby se vyhnanců zbavil. Označí dívku Despinio umírající hladem za nemocnou cholerou. Vzápětí se pódium, místo pro všechny, dělí na dvě samostatné poloviny, když jeho úzká střední část odváží mrtvou Despinio, a zároveň se odhalí celé zázemí jeviště. Lykovrisi zůstává vlevo, vpravo je hora Sarakina, na níž se usazují utečenci. Odstraňují z povrchu pódia silná prkna a odkryjí zem, prsť, na níž pracují a staví svá obydlí.

Kostýmy Jany Prekové výrazně vydělují blahobytné obyvatele Lykovrisi v ostře barevných oděvech od Manolia a apoštolů v barvě přírodní a hnědé, přistěhovalci jsou v tmavých barvách. Panaitis-Jidáš se v průběhu děje vybarví až do tyrkysového celotělového trikotu s velkými rudými bambulemi na rukou i na nohou. Smutný a zlý klaun, vysvlečený až na kůži. Manolia vraždí několik lykovriských, ale je to Panaitis-Jidáš, kdo mu zasadí smrtící ránu a v šílené extázi si pomaže obličej krví mrtvého. Všichni zúčastnění jsou přiznaně oblečeni do kostýmů a do masek, mají nedokonale připevněné vousy a paruky. Dětský sbor v obličejových maskách patří do světa tajemných mytických souvislostí.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Martinů: Řecké pašije (Moravské divadlo Olomouc 2017)

[Celkem: 58    Průměr: 3/5]

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář