Ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser: Krizi lze překonat jen pozitivním myšlením

Blíží se dovolená a po ní nová sezona. Na co se těšíte víc?
Překvapí vás, když řeknu, že na dovolenou? To, co se dělo v posledních měsících, je bezprecedentní. Uzavření divadla kvůli koronaviru bylo pro vedení divadla i všechny kolegy daleko náročnější, než když jsme rekonstruovali Janáčkovo divadlo. Po rekonstrukci jsme žili v jisté euforii a rozjeli jsme skvělé projekty a najednou přišla vlna tsunami a všechno smetla. Všechny nás to stálo mnoho energie, byla to velká stresová zátěž. V nejistotě, která vládla, se nesmírně obtížně plánovalo obnovení provozu, protože co platilo jeden týden, často už druhý neplatilo. Bohužel řízení epidemie a přijímaná opatření zůstávají stále nepředvídatelná. Pohybujeme se navíc v křehkém prostředí plném emocí. Potkávají se tu zájmy tvůrců, zájmy zaměstnanců, zájmy zřizovatele a samozřejmě i zájmy diváků, což v mnohých situacích šlo proti sobě.

Divadlo je kreativní prostředí a je plné kreativních lidí, včetně vedoucího managementu, nedošlo zde díky vypjatým situacím k vyprovokování potenciálu a k vymýšlení aktivit, které by vás normálně nenapadly? Mám teď na mysli možnou pozitivní stránku koronavirové krize…
Bylo by to strašně fajn, zní to jistě dobře jako teze, ale spíš se to přetavuje do přemýšlení o způsobu fungování divadla – a opery zvlášť – do budoucna. Zpočátku, když jsem seděl zavřený doma, jsem si myslel, že tu spoustu času využiju na promýšlení nových inscenací. Ale hlava v tom stresu odmítala nějakou kreativní práci. A nebyl jsem to jen já, potvrdili mi to i další kolegové.

Co jste museli řešit nejdříve?
Nejprve jsme řešili festival Divadelní svět. Jeho zrušení mě moc mrzelo, protože byl poprvé nachystán do detailu a v dostatečném předstihu přesně tak, jak jsem si přál. Ale museli jsme se podrobit. To nám ještě zesílilo pocit odpovědnosti vůči divákům, vůči všem kolegům, ale především vůči společnosti. Velmi potěšitelné je, že díky téhle krizi řada kolegů začala vnímat ekonomický rozměr festivalu i divadelního provozu. Řadoví zaměstnanci jej zhusta berou jako „špínu“, kterou ať se zabývá management nebo politici, ale najednou i oni začali chápat, že tohle zásadně ovlivňuje jejich každodenní život. A že do budoucna musíme nově promýšlet cosi jako vnitřní udržitelnost divadla i všech jeho festivalových aktivit. Očekávám, že tlak na efektivitu opět zásadně stoupne, jistě budeme muset šetřit. Ale zároveň je třeba udržet kvalitu, dát šanci odvážným a novátorským řešením a uchránit prostor i pro riskantní projekty – v umění to prostě vždycky vyjít nemusí.

Jenže to přece nebyly jen vaše problémy, řešila je celá Evropa, dokonce celý svět, byli jste nějak v kontaktu s evropskými kolegy?
I když videokonference nikdy přirozený kontakt nenahradí, situace nás donutila mluvit spolu mnohem víc než dříve. Svoje čerstvé zkušenosti sdíleli pravidelně kolegové v rámci asociace Opera Europa, velmi intenzivní komunikaci vedli šéfové evropských baletů. Se členy vedení Asociace profesionálních divadel jsme se „vídali“ každý týden! Všichni se snažili společně najít cestu, jak začít znovu pracovat a všechno bez větších ztrát zvládnout. Mám radost, že spolu o poznání víc mluvili i zástupci zřizovaných a nezřizovaných divadel. Nečekaně komunikativní bylo i ministerstvo kultury na mnoha různých platformách. Prokázalo se, že musíme táhnout za jeden provaz a zapomenout na parciální zájmy. Jestli byl na něco čas, tak na uvědomění si faktu, že náš kulturní ekosystém za třicet let neprošel zásadní systémovou proměnou a pro politiky zůstává stále na posledním místě zájmu.

Máte na mysli v celostátním měřítku státní kulturní politiku?
Jistě. Podívejte se, jak se poslední desítky let stále dokola opisují pětileté dokumenty státní kulturní politiky, aniž by se cokoli podstatného někdy opravdu splnilo. A teď, když končí další „pětiletka“, už není ani vůle to znovu opsat, nic není nachystáno k připomínkování odborné veřejnosti a uvidíte, že koronavirus poslouží jako skvělá výmluva. Kultura tak nemá žádné systémové nástroje a žádnou oporu k řešení třeba právě takovéto krize. Proto je mnohem zranitelnější a vydána všanc lidem, kteří o ní bez znalostních kompetencí rozhodují. Ministr Zaorálek je naštěstí zkušený v politice a umí a chce za svůj resort bojovat, ale kdyby tam působil některý z jeho předchůdců, byla by to tragédie. Myslím, že si mnozí lidé v kultuře uvědomili, jak nás dobíhá, že jsme se o tyto věci nezajímali a že jsme se neptali politiků, proč nenaplňují ani programy svých stran, ani vládní programová prohlášení, ani ty závazné (!) plány státní kulturní politiky. A proč stát, který má vůči svým občanům též své povinnosti, je na kulturním poli prostě naprosto ignoruje!

Jsou nějaké rozdíly v přístupech k práci umělců u nás?
My jsme v Národním divadle Brno chtěli začít pracovat, jak to bylo jen trochu možné. Nemůžeme být přeci jako umělci jakousi zvláštní sortou společnosti, která by se do objevení vakcíny vyloučila z běžného života. Je to citlivá věc, bavíme se o lidském zdraví. Ale když ostatní lidé chodí do práce, proč by měli právě umělci sedět doma? Přeci se na nás nebude společnost skládat a my si budeme objednávat jídlo z Rohlíku a čekat, až to všechno přejde? Jsem rád, že naši umělci to vnímají podobně, i když obavy z nákazy jistě řada má, mám je i já, ale nechci to opravdu nijak zlehčovat.

V činohře nebo v baletu dokonce kolegové tlačili na své šéfy, aby už konečně mohli pracovat, že už to doma nemohou vydržet. V hudební sféře ten tlak takový nebyl, tady spíš převládala snaha čekat na něco, co ale nikdo nedokázal konkretizovat, co to „něco“ nebo „až“ konkrétně je. Snad je to dáno tím, že hudebníci jsou zvyklí na větší samostudium, nebo zpěváci mají o svoji kondici větší strach, což je do určité míry pochopitelné. Obávám se, že to trochu narušilo pracně vybudovanou důvěru mezi členy opery a vedením divadla. Nicméně i zde se postupně situace uklidnila a nakonec se intenzivně zkoušelo. Protože kdybychom zkoumali, jako například v Německu, které je velmi důkladné, jak daleko dosáhne zamořený aerosol zpěváka, nebo hráče na dechové nástroje, jestli dva metry nebo čtyři metry, tak bychom mohli divadlo rovnou na neurčito zavřít.

V každé době existovala více či méně riziková povolání, dnes je zkrátka o poznání rizikovější dělat divadlo a hudbu. Nejsme v tom ale sami, co vím, tak se opera zkoušela i jinde. Věřím, že společně ten strach překonáme, živé divadlo musí tvořit lidé, kteří si navzájem důvěřují, pracují v těsné blízkosti a výsledky své tvorby předávají divákům, kteří se s nimi chtějí naživo setkat. Žádné streamování nemůže divadlo nikdy nahradit!

Váš pohled je pohledem zaměstnavatele, ale co lidé na „volné noze“, kteří nemají jistotu zázemí zaměstnance? I s těmi spolupracujete?
Samozřejmě. A v opeře ztvárňují stěžejní role. Vím, že řadu z nich existenční problémy donutily na nic nečekat a hledat nějakou alternativu. Já před nimi hluboce smekám a vím, že se ani na vteřinu nestyděli za to, co místo hudby dělají. Na druhou stranu společnost investovala značné prostředky do rozvoje jejich talentu a vzdělání. Talent je vzácnost, ten nemá každý, a proto je potřeba ho chránit a rozvíjet. Když se jako společnost ochudíme o hudbu a umění, připravíme se o jednu důležitou podstatu života a stanou se z nás necitelné stroje.

Máte za sebou dva měsíce nuceného volna a před sebou dovolenou. Není to příliš?
Ono to žádné volno nebylo, navíc v té všudypřítomné nejistotě, co se stane zítra, si nikdo rozhodně nijak neodpočinul. Výroba a administrativa fungovaly naplno. Činohra nepřestala zkoušet de facto vůbec. Kolegové z opery dostali velké množství úkolů k domácímu studiu, protože jsme věděli, že na dotažení rozjetých projektů bude méně času a všichni se musí perfektně připravit. I díky tomu jsme zvládli nazkoušet všechny inscenace plánované do konce sezony.Všechny jsme dovedli až do generálních zkoušek, ale nemohli jsme je představit našemu publiku. I to bude nová zkušenost. Všichni víme, že ve finále jako dostihoví koně napřeme maximum tvůrčí energie, abychom na premiéře ze sebe vydali to nejlepší. Musíme si vše ve svých hlavách nějak přeskládat, protože před diváky se postavíme teprve teď, v srpnu. Aspoň doufám!

V srpnu tedy chcete zahájit sezonu a budou regulérní premiéry?
Člověk musí být optimista, aby mohl dál pracovat. Proto mohu diváky pozvat na první premiéru už 8. srpna, balet Radio and Juliet s hudbou skupiny Radiohead. Další premiérou bude 22. srpna rodinná opera brněnského skladatele Evžena Zámečníka Ferda mravenec. A činohra chystá předpremiéry čtyř titulů, včetně novinek Martina McDonagha a Rolanda Schimmelpfeniga. Řecké pašije Bohuslava Martinů jsou také hotové, ale šetříme si je na festival Janáček Brno. Věříme, že nezvykle uprostřed léta přijdou diváci, kterým se po divadle stýská a premiéry nebudou žádná oficiální, snobská záležitost, ale radost z divadla a ze setkání. V srpnu naše divadlo zkrátka otevřeme úplně všem! Bude to klást nároky především na náš marketing, který máme nastavený na propagaci premiér, ale nyní pracujeme s tím, že se spousta lidí bude rozhodovat na poslední chvíli, protože budou čekat až na to, jak se situace vyvine. Proto se budeme snažit nadchnout diváky na poslední chvíli.

Vstupenky, které propadly díky koronaviru, vracíte?
Bohužel jsme desítky představení museli zrušit bez náhrady. Abychom to administrativně zvládli, rozhodli jsme se vracet automaticky vstupné lidem, kteří si koupili vstupenky on-line nebo platili kartou. Ty, které byly koupené na pokladně a zaplacené v hotovosti, je třeba přijít vyměnit fyzicky. Pouze našim abonentům nabízíme náhradní termíny představení. Měli jsme radost, že se hodně diváků rozhodlo, že nebudou chtít vstupné zpět. Ale největší pomocí pro nás bude návrat publika do hledišť našich divadel. Proti nezřizovaným divadlům máme samozřejmě výhodu, že náš zřizovatel nás padnout nenechá. A díky pomoci Jihomoravského kraje a zejména záchranného balíčku z ministerstva kultury letošek zvládneme. S jistými obavami samozřejmě hledíme do roku příštího. Jednání s městem se vyvíjí nadějně. Zachování letošní výše příspěvku je opravdu velmi silný a pozitivní příslib. Věřím, že i ministr kultury bude v boji o rozpočet Programu na podporu divadel úspěšný a zabrání hrozící stagnaci českého umění.

Co Festival Janáček? Bude?
Jasně, že bude! Musíme přeci potvrdit „pečeť kvality“ v podobě titulu z International Opera Award, kterou jsme dostali za minulý festival v roce 2018. Viděli jsme to i na zájmu zahraničních diváků i na reakcích našich zahraničních partnerů. Bohužel, festival nebude takový, jaký jsme si naplánovali před koronavirem, některé inscenace vůbec nevznikly, nebo zůstaly nedokončené. Jako londýnská Jenůfa, která přerušila zkoušky dva týdny před premiérou. V Brémách se Jenůfa nezačala ani zkoušet. U londýnské Jenůfy se chvíli jednalo o tom, že bychom premiéru uskutečnili u nás v Brně na festivalu, ale když vidíme, jak se vyvíjela situace ve Velké Británii, tak to byl bohužel jen sen. Snad se dočkáme v roce 2022 nebo 2024, vůle u nás i na straně Covent Garden trvá. Ale podařilo se nám domluvit s Karitou Mattilou, že v roli Kostelničky vystoupí v naší inscenaci Její pastorkyně jako mimořádný host. Ukázala se křehkost operního světa, který je ze všech divadelních žánrů nejsložitější a s největším předstihem organizovaný. My už máme připraven festival pro rok 2022 a v klíčových položkách i pro rok 2024, ale musíme teď umět improvizovat. Jednu pozitivní stránku výpadek některých akcí, jako je například brněnský veletrh či Moto GP, snad bude mít. Jestliže se festival Janáček Brno uskuteční, tak jednoznačně uvidíme, jak fungují ony multiplikačními efekty, ve které mnoho politiků u kulturních akcí příliš nevěří. Snad všichni pochopí,že peníze vložené do kultury v důsledku pomohou ekonomiku oživit, vždyť tolik souborů a umělců, kteří sem přijedou, přinejmenším musí někde bydlet a musí někde jíst. Stejně tak diváci, přestože letos to bude s těmi zahraničními slabší, nepřijedou návštěvníci z Asie či z Austrálie, odkud jsme měli velké objednávky. Získat silný mezinárodní ohlas u festivalu je práce na spoustu let, ale věřím, že se nám i tito hosté vrátí a užijí si zase krásné podzimní Brno a skvělé operní inscenace.

Děkuji vám za rozhovor a „zlomte vaz!“