Reportáž: Filharmonie Brno v divoČíně

  1. 1
  2. 2
Hned po vánočních svátcích roku 2017 odletěla polovina orchestru Filharmonie Brno na své historicky první turné do daleké Číny. Druhá polovina zůstala doma, aby pomohla svému městu důstojně vstoupit do nového roku.
Komplex v Xi’anu (foto Leoš Zavadilík)

Úvod turné provázel jev, který bývá na pódiu velmi nežádoucí – poměrně dlouho trvalo, než se celý orchestr sešel. Na rozdíl od jevu hudebního byl ovšem tento pečlivě naplánovaný a dobře zorganizovaný. Zatímco část orchestru cestovala z Vídně s přestupem v Moskvě, druhá si užila pozdějšího přímého letu z Vídně rovnou do Pekingu. Tam jsme se tedy poprvé všichni setkali, samozřejmě když nepočítám dny příprav a nacvičování programu v Brně. Přelet do Hohhotu, dějiště prvního koncertu, jsme již absolvovali společně v útrobách jediného letadla.

O Hohhotu jsme se dozvěděli, že je hlavním městem Vnitřního Mongolska, což mnohé zmátlo, protože jsme měli pouze čínská víza. Vysvětlení, že Vnitřní Mongolsko je název čínské provincie (něco jako u nás kraj, jen to má přes milion čtverečních kilometrů), naštěstí stačilo nejen nám, ale i čínským celníkům.

Po ubytování ve velmi pěkném hotelu nás čekala večeře, na které jsme mohli formou švédských stolů zvolit tradiční evropské chutě, nebo okusit jídla pro nás exotická, což v průběhu turné stejně asi nikoho neminulo. Někteří objevitelé se vydali této zkušenosti až tolik naproti, že došlo i na žáby, housenky a slušně vypasený hmyz. V Pekingu jsme ochutnali i originál toho, čemu se všude na světě říká Pekingská kachna, a byl to zážitek vskutku vynikající.

Pekingská kachna (foto Leoš Zavadilík)

Co je ale delikatesou v prvotřídní restauraci, nemusí jí být vždy. Vakuově zabalený polotovar této pochoutky se mohl stát hitem dárků pro naše známé doma, nebýt toho, že jeden kolega nevydržel a rozhodl se ohřát a ochutnat kachničku hned. Barvitost, se kterou poté všem líčil vzhled, konzistenci i chuť zmíněné speciality, nakonec vedla k tomu, že téměř všichni dosud nadšení příznivci vakuovaného dárku nakonec od jeho nákupu upustili. Konec gastronomického okénka.

Květ z kachního masa (foto Leoš Zavadilík)

Kontrastem k velmi dobrému, ba až luxusnímu ubytování, byl pohled přes špinavé okno na šedivé, smogem zahalené, bezútěšné město. Mrakodrapy zvučných, neznámých i nám nečitelných jmen, sídliště zabírající více metrů do výšky než na ploše, tržnice, továrny i nejnuznější chatrče, vše mělo jednotnou šedohnědou barvu letité špíny. Přestože se mezi auty téměř nevyskytovaly starší modely a všechna menší vozítka, motorky a skútry byly elektrické, štiplavý smog byl všudypřítomný. Nejméně kupodivu v Pekingu, nejvíce v Hohhotu a Xi’anu.

Smog v Hohhotu (foto Leoš Zavadilík)

Druhý den, ještě ne zcela sžití se sedmihodinovým časovým posunem, jsme vyrazili do koncertní síně. Multifunkční sál, kde byl náš prostor na jevišti obestavěn akustickou mušlí, byl důstojného vzezření, pro vzájemnou souhru však neměl ideální akustiku. Společně s dirigentem Thomasem Sanderlingem, který nás hudebně vedl celým turné, jsme na zkoušce hledali a postupně nacházeli ideální zvuk. Zde jsme si také poprvé zahráli s jedním ze dvou sólistů turné, byl jím klarinetista Tony Shen. První setkání se specifiky čínského publika nás trochu přivedlo do rozpaků. Úvodní potlesk, kterým publikum vítá nastupující orchestr, je sice jakýsi bianko šek za nic, přesto ale nejsme zvyklí, že by utichl asi po pěti vteřinách. Tvrdit, že jsme tedy nastupovali do ticha, by také nebylo přesné, protože posluchači pokašlávali, posmrkovali a celkem bezostyšně komentovali náš nástup “na značky”.

Jak jsme se později dozvěděli, během úvodní Předehry k Prodané nevěstě, Scherza z Dvořákovy Sedmé symfonie a podstatné části Weberova klarinetového koncertu se pan dirigent potýkal s náhlou bolestí zubů. S nástupem tišících účinků léků jako by ustupoval i počáteční chlad publika a před přestávkou již panovala v sále jiskřivě pozitivní nálada. Ta se v orchestru ještě umocnila, když jsme zjistili, že pauza dle zdejších zvyklostí trvá pouhých patnáct minut, což nám stačí k oddechu, a přitom nevede ke zbytečnému “vychladnutí”. Lidový duch Slovanských tanců získal publikum již zcela na naši stranu. V první řadě, v mém průhledu těsně vedle dirigenta, seděl usměvavý muž, který si celou dobu tiše (když se zapomněl, tak méně tiše) tleskal do rytmu. Zatímco ve tváři jeho ženy se zračil neskrývaný obdiv k jeho rytmické přesnosti, já jsem měl co dělat, aby mě nepletl. Večer tedy správně gradoval, mohutným vrcholem však byly teprve přídavky. Měli jsme nastudováno několik orchestrálně instrumentovaných čínských písniček, které nemohly zapřít svůj ideově-politický náboj. Naši posluchači každou z nich během prvních tónů rozpoznali a strhli během hudby takový potlesk a povyk, že by zahřál i jazzového instrumentalistu po obzvlášť vydařeném sóle.

Stěžejním koncertem byl bezesporu silvestrovský Peking. Hráli jsme v přísně střežené budově Great Hall of People, která stojí hned vedle náměstí Nebeského klidu a jejíž obrázek zdobí stoyuanovou bankovku.

Náměstí Nebeského klidu (foto Leoš Zavadilík)

Do lavic určených především ke schůzování usedlo na šest tisíc posluchačů, kteří tentokrát od samého začátku vřelostí nešetřili. Téměř tříhodinový koncert (pauza měla opět pouze patnáct minut) zaznamenával také početný štáb hlavní televizní stanice. Náš orchestr se rozrostl i o několik místních posil. Vedle již zmiňovaných místních hitů a Weberova klarinetového koncertu zněl obrovským auditoriem ryze český repertoár – Vltava, Česká suita a (tentokrát celá) Dvořákova Sedmá symfonie s přídavkem všude na světě populárního Slovanského tance č. 15.

Diváci v Pekingu (foto Leoš Zavadilík)
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář