Reportáž: Filharmonie Brno v divoČíně

Hned po vánočních svátcích roku 2017 odletěla polovina orchestru Filharmonie Brno na své historicky první turné do daleké Číny. Druhá polovina zůstala doma, aby pomohla svému městu důstojně vstoupit do nového roku.
Komplex v Xi’anu (foto Leoš Zavadilík)

Úvod turné provázel jev, který bývá na pódiu velmi nežádoucí – poměrně dlouho trvalo, než se celý orchestr sešel. Na rozdíl od jevu hudebního byl ovšem tento pečlivě naplánovaný a dobře zorganizovaný. Zatímco část orchestru cestovala z Vídně s přestupem v Moskvě, druhá si užila pozdějšího přímého letu z Vídně rovnou do Pekingu. Tam jsme se tedy poprvé všichni setkali, samozřejmě když nepočítám dny příprav a nacvičování programu v Brně. Přelet do Hohhotu, dějiště prvního koncertu, jsme již absolvovali společně v útrobách jediného letadla.

O Hohhotu jsme se dozvěděli, že je hlavním městem Vnitřního Mongolska, což mnohé zmátlo, protože jsme měli pouze čínská víza. Vysvětlení, že Vnitřní Mongolsko je název čínské provincie (něco jako u nás kraj, jen to má přes milion čtverečních kilometrů), naštěstí stačilo nejen nám, ale i čínským celníkům.

Po ubytování ve velmi pěkném hotelu nás čekala večeře, na které jsme mohli formou švédských stolů zvolit tradiční evropské chutě, nebo okusit jídla pro nás exotická, což v průběhu turné stejně asi nikoho neminulo. Někteří objevitelé se vydali této zkušenosti až tolik naproti, že došlo i na žáby, housenky a slušně vypasený hmyz. V Pekingu jsme ochutnali i originál toho, čemu se všude na světě říká Pekingská kachna, a byl to zážitek vskutku vynikající.

Pekingská kachna (foto Leoš Zavadilík)

Co je ale delikatesou v prvotřídní restauraci, nemusí jí být vždy. Vakuově zabalený polotovar této pochoutky se mohl stát hitem dárků pro naše známé doma, nebýt toho, že jeden kolega nevydržel a rozhodl se ohřát a ochutnat kachničku hned. Barvitost, se kterou poté všem líčil vzhled, konzistenci i chuť zmíněné speciality, nakonec vedla k tomu, že téměř všichni dosud nadšení příznivci vakuovaného dárku nakonec od jeho nákupu upustili. Konec gastronomického okénka.

Květ z kachního masa (foto Leoš Zavadilík)

Kontrastem k velmi dobrému, ba až luxusnímu ubytování, byl pohled přes špinavé okno na šedivé, smogem zahalené, bezútěšné město. Mrakodrapy zvučných, neznámých i nám nečitelných jmen, sídliště zabírající více metrů do výšky než na ploše, tržnice, továrny i nejnuznější chatrče, vše mělo jednotnou šedohnědou barvu letité špíny. Přestože se mezi auty téměř nevyskytovaly starší modely a všechna menší vozítka, motorky a skútry byly elektrické, štiplavý smog byl všudypřítomný. Nejméně kupodivu v Pekingu, nejvíce v Hohhotu a Xi’anu.

Smog v Hohhotu (foto Leoš Zavadilík)

Druhý den, ještě ne zcela sžití se sedmihodinovým časovým posunem, jsme vyrazili do koncertní síně. Multifunkční sál, kde byl náš prostor na jevišti obestavěn akustickou mušlí, byl důstojného vzezření, pro vzájemnou souhru však neměl ideální akustiku. Společně s dirigentem Thomasem Sanderlingem, který nás hudebně vedl celým turné, jsme na zkoušce hledali a postupně nacházeli ideální zvuk. Zde jsme si také poprvé zahráli s jedním ze dvou sólistů turné, byl jím klarinetista Tony Shen. První setkání se specifiky čínského publika nás trochu přivedlo do rozpaků. Úvodní potlesk, kterým publikum vítá nastupující orchestr, je sice jakýsi bianko šek za nic, přesto ale nejsme zvyklí, že by utichl asi po pěti vteřinách. Tvrdit, že jsme tedy nastupovali do ticha, by také nebylo přesné, protože posluchači pokašlávali, posmrkovali a celkem bezostyšně komentovali náš nástup “na značky”.

Jak jsme se později dozvěděli, během úvodní Předehry k Prodané nevěstě, Scherza z Dvořákovy Sedmé symfonie a podstatné části Weberova klarinetového koncertu se pan dirigent potýkal s náhlou bolestí zubů. S nástupem tišících účinků léků jako by ustupoval i počáteční chlad publika a před přestávkou již panovala v sále jiskřivě pozitivní nálada. Ta se v orchestru ještě umocnila, když jsme zjistili, že pauza dle zdejších zvyklostí trvá pouhých patnáct minut, což nám stačí k oddechu, a přitom nevede ke zbytečnému “vychladnutí”. Lidový duch Slovanských tanců získal publikum již zcela na naši stranu. V první řadě, v mém průhledu těsně vedle dirigenta, seděl usměvavý muž, který si celou dobu tiše (když se zapomněl, tak méně tiše) tleskal do rytmu. Zatímco ve tváři jeho ženy se zračil neskrývaný obdiv k jeho rytmické přesnosti, já jsem měl co dělat, aby mě nepletl. Večer tedy správně gradoval, mohutným vrcholem však byly teprve přídavky. Měli jsme nastudováno několik orchestrálně instrumentovaných čínských písniček, které nemohly zapřít svůj ideově-politický náboj. Naši posluchači každou z nich během prvních tónů rozpoznali a strhli během hudby takový potlesk a povyk, že by zahřál i jazzového instrumentalistu po obzvlášť vydařeném sóle.

Stěžejním koncertem byl bezesporu silvestrovský Peking. Hráli jsme v přísně střežené budově Great Hall of People, která stojí hned vedle náměstí Nebeského klidu a jejíž obrázek zdobí stoyuanovou bankovku.

Náměstí Nebeského klidu (foto Leoš Zavadilík)

Do lavic určených především ke schůzování usedlo na šest tisíc posluchačů, kteří tentokrát od samého začátku vřelostí nešetřili. Téměř tříhodinový koncert (pauza měla opět pouze patnáct minut) zaznamenával také početný štáb hlavní televizní stanice. Náš orchestr se rozrostl i o několik místních posil. Vedle již zmiňovaných místních hitů a Weberova klarinetového koncertu zněl obrovským auditoriem ryze český repertoár – Vltava, Česká suita a (tentokrát celá) Dvořákova Sedmá symfonie s přídavkem všude na světě populárního Slovanského tance č. 15.

Diváci v Pekingu (foto Leoš Zavadilík)

Rozsahem bezpečnostních opatření byl tento koncert srovnatelný snad jen s naším vystoupením ve Vatikánu za přítomnosti papeže. Rozměry budovy, délka koncertu, počet diváků i konečné ovace byly prostě grandiózní. Se starým rokem jsme se tedy rozloučili docela unaveni, ale spokojeni společně ve foyer hotelu Hilton v Pekingu.

Great Hall of People (foto Leoš Zavadilík)

Hned první den roku nového jsme se přesvědčili, že Čína vládne skutečně rychle se rozvíjející ekonomikou, která se nebojí využít nejmodernějších technologií. Rychlovlak z Pekingu do Taiyuanu toho byl zářným příkladem. Nádraží připomínalo svými několikerými kontrolami dokladů a rentgenováním zavazadel spíše letiště. Vlaky samotné byly velmi podobné nám dobře známým japonským shinkansenům a dlužno přiznat, že svezení v nich bylo také blíž pocitu letecké než vlakové přepravy.

Rychlovlak (foto Leoš Zavadilík)

Na informačních panelech v plynule a tiše svištících vagonech se mimo jiné zobrazovala i rychlost, jejíž hodnota kolísala v nevelkém rozpětí kolem tři sta kilometrů za hodinu. Myšlenka, že bychom mohli cestovat i doma mezi Prahou a Brnem za tři čtvrtě hodiny je ovšem těžko představitelná.

Rychlost vlaku (foto Leoš Zavadilík)

V Taiyuanu jsme si zahráli v sále projektovaném na symfonické koncerty, tedy nic multifunkčního ani schůzového. V příjemném prostředí a dobré akustice jsme se rozloučili s klarinetovým koncertem i s jeho sympatickým interpretem. Stejně jako v ostatních sálech i zde nás čekalo zázemí, kde kapacita šaten počítala s účinkováním i velkých těles, což často nebývá zvykem ani u velmi slavných evropských koncertních síní. Velmi milým bonusem pak vždy byly stolky s ovocem, sladkostmi, balenou vodou, kávou, čajem a sendviči. Hezká inspirace pro tuzemské pořadatele.

Poslední dva koncerty jsme odehráli v Xi’anu, nejjižnějším místě našeho čínského působení.

Komplex v Xi’anu (foto Leoš Zavadilík)

Oba byly v tomtéž sále, opět za přítomnosti kamer a se shodným programem. Jako sólistka s námi vystoupila Sarah Chang, zázračná houslistka, která v osmi letech debutovala na velkém pódiu s newyorskou filharmonií a Paganiniho koncertem. My jsme ji, na rozdíl od našich amerických kolegů, doprovodili při koncertu Mendelssohnově. Publikum bylo velmi pozorné a na místní poměry i ukázněné. Možnou příčinou neobvyklé kázně mohlo být i to, že když se někdo dlouze usazoval, příliš hlučel nebo fotil s bleskem, sálový personál jej okamžitě označil kolečkem laserového ukazovátka. Zajímavé.

Sál v Xi’anu (foto Leoš Zavadilík)
Sál v Xi’anu (foto Leoš Zavadilík)

Koncertní dům byl součástí neuvěřitelně obrovského komplexu divadel, muzeí, galerií a dalších velkých staveb neurčitého významu, který jako by zdůrazňoval skutečnost, že Čína je skutečně obrovskou zemí, jež má na kulturu dostatek prostoru, peněz i chuti oboje použít.

Komplex v Xi’anu (foto Leoš Zavadilík)

Znalci možná vědí, že pouhých třicet kilometrů od Xi’anu bylo v roce 1974 objeveno slavné mauzoleum ze třetího století před naším letopočtem, světově známé jako Terakotová armáda. Velmi jsme se těšili, že tuto věhlasnou památku spatříme na vlastní oči. V noci, která předcházela dnu naplánovaného výletu, však napadlo pár centimetrů sněhu. Situace, kterou by dokonce i naši silničáři hravě zvládli, byla ovšem ve zdejších poměrech neřešitelná. Pluhy ani posypové materiály tady neznají, takže pod krokem jedoucími automobily se rychle vytvořila souvislá ledová plocha. Zatímco skupinky lidí odhazovaly lopatami sníh z chodníků, naši čínští opatrovníci spolu s řidiči domluvených autobusů kategoricky odmítali diskutovat o možnosti v tomto počasí urazit potřebnou vzdálenost. Nakonec nám o hodinu posunuli i přejezd z hotelu do tři kilometry vzdáleného sálu, protože co kdyby…

Nečekaný sníh (foto Leoš Zavadilík)

Příští den jsme již odlétli zpět do Pekingu a odtud opět dvojí cestou domů, takže nám nezbývá než doufat, že příležitost navštívit nejen Terakotovou armádu, ale i jiná zajímavá místa Číny dostaneme někdy příště. Díky velmi dobré organizaci nakonec celé turné ani nebylo tak divoké, jak se mnozí obávali. Rozhodně však bylo plné divů, takže to zvláštní slovo mohu v titulku ponechat.

Autor je členem orchestru Filharmonie Brno

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat