Reportáž: Filharmonie Brno v divoČíně

  1. 1
  2. 2

Rozsahem bezpečnostních opatření byl tento koncert srovnatelný snad jen s naším vystoupením ve Vatikánu za přítomnosti papeže. Rozměry budovy, délka koncertu, počet diváků i konečné ovace byly prostě grandiózní. Se starým rokem jsme se tedy rozloučili docela unaveni, ale spokojeni společně ve foyer hotelu Hilton v Pekingu.

Great Hall of People (foto Leoš Zavadilík)

Hned první den roku nového jsme se přesvědčili, že Čína vládne skutečně rychle se rozvíjející ekonomikou, která se nebojí využít nejmodernějších technologií. Rychlovlak z Pekingu do Taiyuanu toho byl zářným příkladem. Nádraží připomínalo svými několikerými kontrolami dokladů a rentgenováním zavazadel spíše letiště. Vlaky samotné byly velmi podobné nám dobře známým japonským shinkansenům a dlužno přiznat, že svezení v nich bylo také blíž pocitu letecké než vlakové přepravy.

Rychlovlak (foto Leoš Zavadilík)

Na informačních panelech v plynule a tiše svištících vagonech se mimo jiné zobrazovala i rychlost, jejíž hodnota kolísala v nevelkém rozpětí kolem tři sta kilometrů za hodinu. Myšlenka, že bychom mohli cestovat i doma mezi Prahou a Brnem za tři čtvrtě hodiny je ovšem těžko představitelná.

Rychlost vlaku (foto Leoš Zavadilík)

V Taiyuanu jsme si zahráli v sále projektovaném na symfonické koncerty, tedy nic multifunkčního ani schůzového. V příjemném prostředí a dobré akustice jsme se rozloučili s klarinetovým koncertem i s jeho sympatickým interpretem. Stejně jako v ostatních sálech i zde nás čekalo zázemí, kde kapacita šaten počítala s účinkováním i velkých těles, což často nebývá zvykem ani u velmi slavných evropských koncertních síní. Velmi milým bonusem pak vždy byly stolky s ovocem, sladkostmi, balenou vodou, kávou, čajem a sendviči. Hezká inspirace pro tuzemské pořadatele.

Poslední dva koncerty jsme odehráli v Xi’anu, nejjižnějším místě našeho čínského působení.

Komplex v Xi’anu (foto Leoš Zavadilík)

Oba byly v tomtéž sále, opět za přítomnosti kamer a se shodným programem. Jako sólistka s námi vystoupila Sarah Chang, zázračná houslistka, která v osmi letech debutovala na velkém pódiu s newyorskou filharmonií a Paganiniho koncertem. My jsme ji, na rozdíl od našich amerických kolegů, doprovodili při koncertu Mendelssohnově. Publikum bylo velmi pozorné a na místní poměry i ukázněné. Možnou příčinou neobvyklé kázně mohlo být i to, že když se někdo dlouze usazoval, příliš hlučel nebo fotil s bleskem, sálový personál jej okamžitě označil kolečkem laserového ukazovátka. Zajímavé.

Sál v Xi’anu (foto Leoš Zavadilík)
Sál v Xi’anu (foto Leoš Zavadilík)

Koncertní dům byl součástí neuvěřitelně obrovského komplexu divadel, muzeí, galerií a dalších velkých staveb neurčitého významu, který jako by zdůrazňoval skutečnost, že Čína je skutečně obrovskou zemí, jež má na kulturu dostatek prostoru, peněz i chuti oboje použít.

Komplex v Xi’anu (foto Leoš Zavadilík)

Znalci možná vědí, že pouhých třicet kilometrů od Xi’anu bylo v roce 1974 objeveno slavné mauzoleum ze třetího století před naším letopočtem, světově známé jako Terakotová armáda. Velmi jsme se těšili, že tuto věhlasnou památku spatříme na vlastní oči. V noci, která předcházela dnu naplánovaného výletu, však napadlo pár centimetrů sněhu. Situace, kterou by dokonce i naši silničáři hravě zvládli, byla ovšem ve zdejších poměrech neřešitelná. Pluhy ani posypové materiály tady neznají, takže pod krokem jedoucími automobily se rychle vytvořila souvislá ledová plocha. Zatímco skupinky lidí odhazovaly lopatami sníh z chodníků, naši čínští opatrovníci spolu s řidiči domluvených autobusů kategoricky odmítali diskutovat o možnosti v tomto počasí urazit potřebnou vzdálenost. Nakonec nám o hodinu posunuli i přejezd z hotelu do tři kilometry vzdáleného sálu, protože co kdyby…

Nečekaný sníh (foto Leoš Zavadilík)

Příští den jsme již odlétli zpět do Pekingu a odtud opět dvojí cestou domů, takže nám nezbývá než doufat, že příležitost navštívit nejen Terakotovou armádu, ale i jiná zajímavá místa Číny dostaneme někdy příště. Díky velmi dobré organizaci nakonec celé turné ani nebylo tak divoké, jak se mnozí obávali. Rozhodně však bylo plné divů, takže to zvláštní slovo mohu v titulku ponechat.

Autor je členem orchestru Filharmonie Brno

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář