Reportáž: Na otomanu mezi přadlenami. Holanďan v Halle úplně naruby

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Možností absolvování smysluplného několikasetkilometrového nedělního výletu do ciziny v současném sychravém počasí není až tak mnoho. Na přírodu už to moc není, leda tak ještě na prohlídku nějakého města, naštěstí ne na nákupy - v některých sousedních zemích je totiž v neděli zavřeno. Ale nejlepší je vlastně vydat se za kulturou. Nedělní odpolední operní představení nejsou ničím neobvyklým.
Opera v Halle (foto Petr Horník)
Opera v Halle (foto Petr Horník)

Na serveru Operabase jsem zjistil, že v sasko-anhaltském Halle, rodišti slavného Georga Friedricha Händela, nastudovali nově Wagnerova Bludného Holanďana. Všichni, kdo mne znají, vědí, jakou slabost pro toto dílo mám a že jsem již viděl snad padesát odlišných inscenací v různých koutech světa. Tak proč nenavštívit tu padesátou první? Obzvláště když divadlo na svých stránkách uvedlo, že opera bude netradičně inscenována v prostoru zvaném Raumbühne Heterotopia. Díky těmto dvěma slovům má zvědavost ještě vzrostla.

V tamním operním domě jsem v minulosti několikrát byl a shodou okolností moje poslední návštěva před třinácti lety byl právě Bludný Holanďan. Napsal jsem si tedy na tiskové oddělení divadla o recenzentské lístky a bylo mi vyhověno s tím, že budou nachystány v pokladně hodinu před představením. Poděkoval jsem a ještě se zeptal, že sice vím, kde se jejich divadlo nachází, ale kde je ona Raumbühne Heterotopia, to jsem na plánu města nenašel. Odpověď zněla, že je to přímo v budově operního domu. Tím bylo vše jasné.

Zbylo jen požádat syna, který Wagnera také miluje, zda by se mnou nejel. Tři sta kilometrů během jednoho dne tam a zase ještě zpátky, to je přece jen pro pána v letech lepší absolvovat na pohodlném sedadle spolujezdce. Konec konců už jsem se po divadlech najezdil dost.

Počasí v neděli 30. října nám přálo a tak start v 9.30 ráno byl tak akorát. A protože cesta do cílového místa vede po dálnici (kromě malého kousku u nás, který není kvůli naší neschopnosti po mnoho let dokončen), lze v cíli být pohodlně za něco málo přes tři hodiny. Navigace nás spolehlivě dovedla na adresu Universitätsring 24, kde nás přivítalo sluncem až filmově nasvícené klasicistní průčelí operního domu. Ten byl za války samozřejmě dosti zničen, ale za časů bývalé Německé demokratické republiky přestavěn a zmodernizován. Vstupní strana budovy, zhlížející se v jezírku sousedního parku, však naštěstí zůstala prakticky ve své původní podobě.

Opera v Halle (foto Petr Horník)
Opera v Halle (foto Petr Horník)

A protože bylo ještě brzo, dalo se pohodlně zaparkovat přímo u divadla, a to dokonce zadarmo (v Halle se v neděli do parkovacích automatů eura neházejí). Syn pořizuje snímky exteriérů divadelní budovy a pak zbývá chvilka podívat se alespoň k Händelovu rodnému domu.

Je ale čas se vrátit k divadlu. Naštěstí to není daleko. Jsou dvě odpoledne. Za chvíli se otevírá hlavní vchod a několik nedočkavých diváků včetně nás dvou vstupuje do příjemně vytopených divadelních prostor.

Na vyzvednutých vstupenkách bylo tučným písmem natištěno Raumbühne Deck D a pod tím Platzwahl frei, obecně řečeno sedni si, kam chceš do onoho prostoru D. Podle cedulí s šipkami a nápisem Deck D jsme se dostali na pravou stranu přízemí. Byli jsme zde skoro sami. Říkali jsme si, jak jsme vyhráli a že se zařadíme ke dveřím, nad kterými byl nápis Parket, jako první. Jakmile se otevřou, vrhneme se na nejlepší místa. Proto jsem se zeptal mladičké uvaděčky, kdy nás pustí dovnitř a jak to všechno nakonec bude probíhat. Ochotně mi odpověděla, že nás vpustí až krátce před představením a ne vchodem do parketu, ale jiným vchodem na jeviště. Ale o všem prý budeme ještě těsně před vstupem podrobně informováni.

Nastala hodina H, přišly další uvaděčky a první část skupiny, která se houfovala přede dveřmi, jedna z nich uvedla dovnitř. Rozdala nám černé klapky na oči, abychom nic neviděli, s tím, že si je můžeme sundat, až skončí předehra. Uvaděčka měla v rukou silné námořnické lano, za které jsme se měli držet při cestě na naše místa, kdy jsme vlastně nic neviděli. Já jsem si masku přes oči nenatáhl, abych mohl podrobně sledovat, co se bude dít. Nebyl jsem ale za to od naší průvodkyně nikterak šikanován. Vydali jsme se tedy na cestu a skončili na prostorném bočním jevišti u drátěného plotu, který zabraňoval vstupu na hlavní scénu. Z jiných vchodů přicházely další skupiny diváků. Předpokládali jsme, že tedy naše místa budou zřejmě asi na jevišti a že po skončení ouvertury bude plot odstraněn a nás pustí dále.

Dozněl poslední takt a návštěvníci si sundali masky. Přede všemi se naskytl pohled na dekoraci scénografa Sebastiana Hannaka. Viděli jsme ale, že jiné skupiny jdou dále a zaplňují další prostory jeviště i hlediště. Drátěná zábrana, hlídaná zřízenci divadla, se však neodsunula a bylo jasné, že s naší skupinou jsme na definitivním místě. Zaměstnanci divadla nám pak rozdali deky a arabské šátky. Také přinesli sedačky.

R. Wagner: Bludný Holanďan - Oper Halle (foto Petr Horník)
R. Wagner: Bludný Holanďan – Oper Halle (foto Petr Horník)

Rozhodl jsem se jít jinam, syn zůstal. Jakožto člověk téměř odkojený divadelním zákulisím jsem se protáhl těsně mezi zaparkovaným originálním mikrobusem Barkas, pocházejícím z dob východního Německa (byla to právoplatná dekorace), a portálem. Tak jsem se nepozorovaně dostal na hlavní jeviště, ale místa byla již obsazena. Další diváci se přemísťovali přes můstky nad orchestřištěm do dekorací překrytého divadelního hlediště. V pozadí jsem viděl velikou dekoraci znázorňující řez nábytkem zařízeným dvoupatrovým domem, kde mají bydlet dívky a ženy, které čekají, až se vrátí jejich milí a muži z námořní plavby. Byly tam již také nějaké pohybující se sboristky v kostýmech, ale i pár diváků.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář