Richard Kročil: Jsem perfekcionista a požitkář

Na jevišti ohromuje svojí technickou precizností, výrazovou tvárností i magickým charizma, v civilu je přirozeně bezprostřední a nehraně obyčejný, avšak s rozhodně nepřehlédnutelným puncem osobnosti. Letos dvaatřicetiletý Richard Kročil patří k k naší současné taneční špičce a je jedním z pilířů sólistického ansámblu baletu pražského Národního divadla.

Jeho profesní životopis je už docela bohatý. Už jako sedmnáctiletý student Janáčkovy konzervatoře v Ostravě tančí na jevišti Národního divadla moravskoslezského obtížnou hlavní roli Alberta v Adamově Giselle, za kterou získává cenu Mladý tanečník roku. Už o rok později je za titulní roli v Tallardově choreografii Tanečník na provaze nominován na cenu Thálie. V jednadvaceti mu tleská Montreal za hlavní mužskou roli v Mozartově Requiem. V letech 2000-2003 má úspěchy jako první sólista ve Washingtonském baletu. Pak se ale vrací domů a další tři roky působí jako první sólista brněnského Národního divadla, v roce 2008 přechází do svého nynějšího angažmá v Praze. Repertoár Richarda Kročila je velmi široký a svědčí o jeho zdaleka ne vždy vídané univerzálnosti a všestrannosti: Je skvělým Basilem i Espadou v Minkusově Donu Quijotovi stejně jako i Escamilem v Ekově Carmen, podává strhující výkon v roli Jamese v Bournonvillově Sylfidě na jedné straně a třeba v Kylianově Last Touch na straně druhé. Zatím posledním Kročilovým triumfem je pak Othello, vysoce vyzdvihovaný kritiky bez ohledu na to, jak samotnou Vámosovu choreografii přijali.

Působíte dojmem perfekcionisty. Jste skutečně takový ? Na jevišti? V civilním životě?

Perfekcionista jsem. A někdy na moji škodu, protože tenhle povahový rys bere hodně energie a někdy obtěžuje a vyčerpává. Člověk potom k sobě musí hledat i podobného partnera. Otázka ale pak je, zdali si potom s tím druhým nelezet na nervy 🙂 Potřebuju mít v životě svůj stanovený řád, aby mě moc nepřekvapovaly nečekané situace, abych měl všechno dobře naplánované a nemusel tak zbytečně plýtvat energií, kterou můžu zase využít jinde. V práci na sále to mám podobně. Taky jsem perfekcionista, ale tam tou energii zase někdy zbytečně plýtvám. Snažím se vypracovávat pohyb do posledního detailu. Někdy je den, kdy se mi na sále nedaří a snažím se najít ten správný pohyb, výraz a pohled. Dostanu se do fáze, kdy nejsem se svým výkonem spokojený a necítím tu správnou formu, zastavuju hudbu a dokola to místo opakuju tak dlouho, až vyčerpám sebe i ostatní 🙂 Myslím hodně na diváky, aby celková forma a všechny nuance dělaly dojem a případně tím zakryl nedostatky, které se při představení stávají. Vždycky jsem obdivoval ty, kteří na sál přišli, řekli si “sjedu to jednou, ať se děje co se děje”, popřípadě zapracovali nějaké ty korekce a šli domů.

Nemůžu se na to nezeptat: Alberta v Giselle jste tančil poprvé už v sedmnácti, v ostravském divadle. Jak se na tento svůj výkon díváte dnes?

Tenkrát za mnou přišli, že by chtěli, abych tančil roli Alberta. Mojí partnerkou byla Nataša Novotná, spolužačka. Byli jsme v pátém ročníku Konzervatoře a neměli žádné zkušenosti. Nikomu před námi na Janáčkově konzervatoři se tohle nepodařilo, aby ještě jako nevystudovaný dostal takovou příležitost. Taky jsme v té době, jako studenti a tedy externisti dostávali od divadla velký honorář, což vzbuzovalo závist. V té době se totiž honoráře externistů vyplácely ve stovkách. Taky to bylo poprvé, kdy jsem měl pocit, že si vydělávám velké peníze 🙂 To premiérové představení mám nahrané a myslím, že ten výkon nebyl špatný na to, jak jsme byli mladí. Samozřejmě, že to nemělo ten patřičný vyraz a prožitek, jako by to mělo dnes, když už jsme zkušení tanečníci. A byl jsem překvapen, že z té nahrávky nebylo poznat, jak jsem trpěl. Asi hodinu před představením, když jsme se rozcvičoval, mi ruplo v zádech. S narůstající nervozitou to bylo ještě horší. Po chvilce jsem se nemohl hýbat a sotva chodil. Lékař, který byl přítomen, sice konstatoval, že to nevypadá dobře, nicméně se nedalo nic dělat. Dávali mi postupně tolik ibuprofenu, že ho dohromady bylo asi 2000 mg, až jsem už nic nevnímal, jen tupou bolest. Na jevišti při každém kleknutí jsem myslel ,že už se nepostavím. Potom jsem měsíc nemohl chodit, protože jsem měl vyhřezlou plotýnku. Dodnes se na to představení dívám s nostalgií a obdivem, co tanečník kvůli představení musí vydržet.

 

Z Ostravy jste po pár letech odešel do světa. Tančil jste v Německu, v Kanadě, byl jste prvním sólistou ve Washingtonském baletu. Co Vás docela brzy – tuším po třech čtyřech letech – přimnělo k návratu zpátky, k nástupu do Brna?

Bylo to všechno hrozně zamotané a já sám do dneška nevím, co se přesně stalo. V souboru nás bylo několik cizinců a postupně nám končilo pracovní vízum. Jedné Kanaďance, která tam tancovala šestou sezonu, vízum prodloužili na tři měsíce, jednomu Kubánci jen na tři dny a mně ho nechtěli prodloužit vůbec. Řikali jsme si, že na imigračním mají pěkné zmatky. Prezidentka a šéf souboru se to snažili nějak vyřešit, ale moje prodloužení bylo zamítnuto. Dostal jsem doporučující dopisy od choreografů a pedagogů z New York City Ballet a Washingtonu, s kterými jsem spolupracoval, ale z imigračního přišla odpověď, že pokud se tam budu i nadále zdržovat, zavřou mého šéfa a mě vyhostí. Já si mezitím zaplatil letenku, odletěl jsem domů a čekal, jak to dopadne. Manažerka souboru mi nejprve volala, že už to asi s vízem vypadá nadějně, tak jsem si koupil jednosměrnou letenku do USA. Za týden mi ale volala znovu, že bohužel. Přikoupil jsem si tedy i zpáteční, že se budu stěhovat. Když jsem se potom přišel se všemi rozloučit, že odcházím, šéf na mě vyvalil oči a řekl “ty o ničem nevíš?” Ono to nakonec dopadlo dobře a ukázal mi mojí smlouvu. V ten moment už jsem nevěděl, co dělat, protože už jsem z toho byl vyčerpaný a rozhodnutý, že se vracím zpět do České republiky. Rozloučil jsem se tedy. Po návratu do Čech mně manažerka z Washingtonu ještě volala, že moje smlouva na další sezonu zůstává volná, že když si to rozmyslím, můžu se vrátit. Nějakou dobu jsem o tom uvažoval, protože se mně tam líbilo. Říkal jsem si, že mezi tím, než se rozhodnu, se musím udržovat ve formě. Chtěl jsem proto chodit na tréninky v Ostravě, kde mně před odchodem tehdejší ředitel divadla Luděk Golat řekl, že se můžu kdykoliv vrátit. Když jsem ho tedy poprosil, jestli na tréninky můžu chodit, zachoval se pro mě z nepochopitelných důvodů nečekaně sprostě a zakázal mně vstup do divadla. Byl jsem v šoku. Musel jsem něco vymyslet. Chtěl jsem nejprve volat do Prahy, jestli by mně na krátkou dobu nedali smlouvu, ale nikoho jsem tam neznal. A navíc na tak krátkou dobu to pro mě bylo na další stěhování daleko. Vzpomněl jsem si pak ale na pana Zdeňka Prokeše, který byl tenkrát šéfem brněnského baletu a později ředitelem. Jednou jsme se setkali a věděl jsem, že mě zná. Zavolal jsem mu tedy a představil se. Odpověděl, že ví kdo jsem, a že můžu přijet. Udělal jsem konkurz a chtěl jsem na rok zůstat. Ale nějak jsem se zabydlel, našel spoustu přátel a sletem událostí jsem v brně zůstal několik dalších sezon.

foto T.Moučka

A důvod k přestupu do pražského Národního divadla, po dalších třech letech?

Během posledních dvou sezon v Brně mi asi dvakrát volali z Prahy, jaké mám plány do budoucna, že by o mě měli zájem, a že mi nabízejí sólovou smlouvu. Byl jsem hrozně překvapený a jejich zájem mě těšil. V té době jsem měl ale ještě jiné plány, tak jsem s poděkováním odmítnul. Po odchodu pana Prokeše z Brna ale začala být situace v souboru nestabilní. Mluvilo se dokonce o zrušení baletní složky. Mezitím už jsem hostoval v Praze. Nechtěl jsem na nic čekat a při jednom mém hostování jsem se zeptal Petra Zusky, jestli ta nabídka pořád ještě platí. Pousmál se a řekl “samozřejmě”. Nová šéfová, která do Brna nastoupila, mě sice přemlouvala, ať zůstanu, ale podvědomě jsem cítil ,že by to nebylo dobré. Na Nový rok 2008 už jsem byl členem baletu Národního divadla Praha.

Vaší zatím poslední rolí je Vámosův Othello. Jak se vám na něm pracovalo?

Dělám 🙂 A je to se mnou pořád horší… Jsem gurmán a požitkář a miluju dobré a kvalitní jídlo. Když třeba přijedou rodiče od příbuzných ze Slovenska a dovezou výslužku, těžko odolávám. Není pro mě problém o půlnoci si udělat třeba palačinky. Když dostanu chuť, tak je to zlé. Někdy mám pocit, že je to závislost. Ale pokud chutě neuspokojím, hledám tak dlouho, až to dostanu. Po nějaké době si začnu říkat, že bych s tím měl přestat, protože mám tendence se přejídat. Ale pak zase neodolám 🙂