Robert Jindra, Cosi fan tutte v Praze a Ostrava

redakce, 23.01.2010 1:00

Právě dnes má v pražském Stavovském divadle premiéru Mozartova buffa Cosi fan tutte. Partitura i u nás notoricky známá, ale přesto znovu a znovu uváděná v nových nastudováních, tím spíš vždy znovu s napětím očekávaných. Jaké bude to nejnovější? Jaký bude pohled té nynější mladé generace umělců? Zdaleka nejen o tom je náš rozhovor s třiatřicetiletým dirigentem pražského Národního divadla Robertem Jindrou.

Mozartovy Cosi fan tutte jsou – pokud nepočítám rozhodně ne repertoárové představení Hanzlíkových Slz Alexandrova Velikého – první „vaší“ inscenací v pražském Národním divadle, za jehož hudební nastudování jste zodpovědný, a u které se určitě počítá s tím, že bude na repertoáru řadu sezón. Přistupoval jste k tomuto úkolu s velkou trémou?

Abych byl upřímný, trému z tohoto úkolu nemám. Spíše pociťuji zodpovědnost k dílu samotnému a také ke Stavovskému divadlu, které je s Mozartovým hudebním odkazem tak pevně svázáno. Se stejným pocitem zodpovědnosti tam přicházím dirigovat i jakoukoliv běžnou reprízu jiného Mozartova díla. Snažím se pracovat s co největším nasazením a věřím v pozitivní výsledek.

Jaké je to vaše pojetí? Jak tohoto notoricky známého Mozarta vidíte vy? Čím je váš pohled osobitý? A jak zapadá do pojetí režiséra Martina Čičváka?

Nevím do jaké míry lze moje pojetí označit za osobité. Pokud před sebou mám partituru takového génia jakým Mozart bezesporu byl, stačí „pouze“ přesně přečíst a naplnit to, co v partituře píše. Mozartova hudba zní vlastně velmi jednoduše a prostě, ale její realizace je obtížná a vyžaduje od všech interpretů velké nasazení a soustředění. Sólové party jsou velmi náročné, vypjaté, s velkým rozsahem, výborně zvládnutá pěvecká technika je tedy nezbytností. Některé orchestrální party jsou svojí náročností srovnatelné s pěveckými, tudíž je nutné mít i na orchestrální hráče stejně vysoké nároky. Cosi fan tutte je opera, kde je řada virtuózních árií, ale těžiště je především v ansámblech. Snažím se tedy o perfektní sezpívání, souhru a také dynamiku, která je neméně důležitá. Dá se říci, že dynamika podtrhuje a dokresluje situace a kladu na ni velký důraz. Myslím,že v tomto ohledu napomáháme spolu s interprety naplnit režijní koncepci.

Vedle Così fan tutte v pražském Národním divadle dirigujete reprízy Dona Giovanniho, Carmen a donedávna také Falstaffa. Která z těchto oper je pro vás “nejtěžší“ a proč?

Opera je velký, živý útvar. Může se stát, že právě některá ze složek daného představení nefunguje, jak by měla, a i z „jednoduchého“ díla se rázem může stát ta nejnáročnější opera. Naopak i velmi náročné dílo jako je například Verdiho poslední opera Falstaff, kterého miluji, může působit v kvalitním provedení „lehce“, a představení je pak pro diváky i interprety příjemným zážitkem. A právě takové pro mě byly jeho dvě poslední reprízy v Národním divadle. Falstaff je opera, ve které je mnoho postav, a celé dílo je protkáno náročnými ansámbly se spletitou strukturou. Slavná a všemi pěvci obávaná závěrečná fuga je toho příkladem. Před samotnou realizací této opery jsou nutné dlouhodobé a důkladné hudební zkoušky se sólisty. Rád na tuto práci vzpomínám.

Není to tak dlouho, co médii prošla informace o vašem nástupu do funkce šéfa opery ostravského Národního divadla moravskoslezského. Není to škoda odcházet ze „Zlaté kapličky“, kde – zdá se – jste měl před sebou docela velkou perspektivu?

Nabídku jít do Národního divadla moravskoslezského v Ostravě jsem dostal od současného ředitele a mého bývalého šéfa v ND pana Jiřího Nekvasila. Vzhledem k tomu, že jsme společně pracovali na několika projektech nejen v ND, ale například také v Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu, měli jsme možnost se navzájem lidsky, umělecky a názorově dobře poznat, přijal jsem tuto výzvu bez většího zaváhání. Ovšem jako první podmínka mého definitivního rozhodnutí spoluvytvářet umělecký profil ostravské opery bylo, že budu moci i nadále plnit některé úkoly v Praze. Mám k Národnímu divadlu velmi vřelý osobní vztah a staromilsky říkám, že z Národního divadla se neodchází. Vyrůstal jsem tam, sledoval z portálu většinu operních představení a bral toto místo vždy jako určitou uměleckou metu. Vážím si toho, že mohu na místě kde působilo tolik výjimečných lidí dirigovat a spolupracovat s řadou skvělých pěvců, hudebníků, a se všemi ostatními, kdo se na projektech podílí. Po dohodě se současným šéfem opery v ND tedy neodcházím zcela. V příští sezóně mě tam čeká několik opravdu krásných a velkých úkolů. Chci se však rozhodně naplno a s plným nasazením věnovat práci v ostravské opeře.

Co můžete Ostravě nabídnout? Jaká je Vaše vize, koncepce? Konkrétní chystané tituly?

Ostravská opera a její ansámbl se těší vysokému renomé a některé tamní operní projekty se staly událostí překračující hranice regionu. Řadu z nich jsem měl možnost shlédnout a jsou pevně zapsány v mé paměti. A na to je nutné navázat. Za svůj základní úkol si dávám uklidnit rozčeřené vody, mocenské boje a silně narušené vztahy mezi lidmi v souboru, které mají na svědomí předchozí kauzy a skandály. V současné době tomu ještě přispívají hysterické reakce na záměrně překroucené informace o plánovaných změnách nového ředitele Jiřího Nekvasila. V tuto chvíli je pro mne nejdůležitější přimět ansámbl k plnohodnotnému vykonávání svého uměleckého poslání. Mým přáním je, abychom do opery přilákali co nejvíce diváků, kteří se pak budou rádi vracet. Vše je teď ale ve fázi jednání. Chtěl bych divákům postupně nabídnout pestrou nabídku nových inscenací, ale i návrat některých úspěšných titulů z předchozích sezón. Rád bych naše publikum „vychovával“, aby mělo možnost poznat i méně známe tituly světově proslulých autorů. V tuto chvíli mohu naznačit, že chystáme čtyři operní premiéry stylově odlišných děl. V plánu je jedna opera francouzského skladatele Julese Masseneta, dále pak méně známá veristická opera Umberta Giordana Fedora, zastoupena samozřejmě bude i tvorba českých autorů Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů – jejich díla Šárka a Ariadna budou uvedena v jednom večeru, a také jeden bonbónek pro operní „fajnšmekry“ v podobě díla autora 20. století Paula Hindemitha. Věřím,že se mi podaří využít své dosavadní spolupráce s některými opravdu výjimečnými uměleckými osobnostmi a představit je ostravskému publiku. Mým cílem je dostat renomé ostravské opery na co nejvyšší možnou metu a být uměleckou konkurencí nejen pro velká operní divadla v České republice, ale i pro operní domy tohoto druhu v zahraničí. Věřím, že se podaří všechny tyto plány zrealizovat a najdu v ostravském souboru pevnou oporu.

Vystudoval jste původně klasický zpěv. Proč nakonec – aspoň se tak zdá – u Vás zvítězilo dirigování? Zpíváte ještě?

Vystudoval jsem klasický zpěv na Konzervatoři v Praze, kde jsem paralelně studoval obor dirigování. Vždy mě přitahovala opera a zpěv je v tomto žánru ta dominantní složka. Od doby kdy jsem operu poznal mě bavilo se zamýšlet nad charaktery postav, hledat jejich psychologii a přemýšlet jak ji vytvářet na jevišti. Na zkoušky pro obor dirigování jsem byl zkrátka v patnácti letech příliš mladý a nevyzrálý a tak jsem se rozhodl jít zkusit přijímací zkoušky na obor zpěv. Zamiloval jsem se do něj a nelituji toho, že jsem ho absolvoval. Práce operního dirigenta je svázána z podstatné části právě s pěvci, se kterými musí pracovat, spoluvytvářet interpretaci partu, umět poradit, vcítit se do jejich myšlení a proto tato zkušenost je pro mě velmi cenná. Poznal jsem jak je tato umělecká disciplína náročná, co obnáší a jak je důležité si ji vyzkoušet. Přesto, že jsem měl možnost vystoupit jako pěvec, například i na jevišti Státní opery Praha v Brittenově opeře Utahování šroubu, cítil jsem, že jsem pomyslně došel na maximum toho, kam bych v tomto oboru mohl dojít. A naopak jsem cítil, že v dirigování mám ještě velký potencionál, možnosti se zdokonalovat a postoupit mnohem dále. Přišel tedy čas, kdy jsem se musel sám rozhodnout čemu se chci opravdu naplno věnovat. Rozhodl jsem se pro dirigování a doufám, že jsem se rozhodl správně.

Co jste ochoten prozradit ze svého soukromí?

Na tuto otázku vám asi nedám očekávanou odpověď, protože můj soukromý život je stejně jako má profese protkán operou. Většinu svého volného času trávím poslechem klasické hudby nebo návštěvou operních představení u nás nebo ve světových operních domech. Mám rád také společná setkání, posezení u dobrého pití a jídla se svými kolegy a přáteli, které ovšem často končí opět u operních nahrávek. Mohu také prozradit, že mezi mé koníčky patří například jízda na kole nebo lyžování a teď nově badminton, ovšem k těmto zálibám se dostávám kvůli pracovním povinnostem čím dál tím méně.

Díky za rozhovor, zlomte vaz nejen při dnešní premiéře Mozarta, ale i v Ostravě.