Robert Jindra: U Dvou vdov se musíte pobavit, dojmout, i zamyslet!

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Může tak být vnímána, ale interpretačně by to k parodii nemělo sklouznout. Anežka je hluboká a citlivá. A pokud by Karolína byla jen prvoplánově ztřeštěné motovidlo, Anežka by se s ní vůbec nepřátelila, protože by s ní neměla o čem mluvit. Ale ony si ve skutečnosti tak dobře rozuměly! Karolína dost možná o Anežčině vztahu s Ladislavem ví a snad ji i trochu hecuje ve smyslu: „tak neblázni, teď už není k odříkání důvod“. Anežka Karolíně naopak trochu závidí její nadhled. Sama se ho bojí pustit z uzdy, bojí se, že se bude muset přiznat k něčemu, co ani sama nechce domyslet. A to ji drží v umělém smutku a strachu ze setkání s Ladislavem.

Byl oběma dámám přán smysl pro humor? A ve stejné míře? Vždy se těším na místo ve druhém jednání, kde Anežka Karolíně předzpívává motivy její árie ze začátku opery, aby jí připomněla, že ona chce přece zůstat samostatná a ne se upoutávat do vztahu s mužem, tedy místo, kde Anežka musí smyslu pro humor projevit notnou dávku…

Tam poprvé pocítíte, že Anežka kus Karolíny v sobě opravdu má. Ona jí v tu chvíli oplácí stejnou mincí. A hned je vám jasné, že Anežka nemůže být věčně plačtivá, zapšklá dáma v černé róbě. Tady její smysl pro humor vypluje na povrch, do té doby ho v sobě drží. A bez smyslu pro humor by Anežka nikdy nepřipustila soudní scénku z prvního jednání. To její strojené odmítání se slovy „nemoudrý to žert“ neznačí nedůvtipnost, ale strach. Vidí Ladislava, který má na ni dráždivý účinek a rozdmýchává její černé svědomí. Ale když se ptáte, kdo má v opeře Dvě vdovy větší smysl pro legraci, tak to podle mne není ani jedna z dam, nýbrž Ladislav. Jak by jinak podstoupil celé šaškování s Mumlalem? A pak se nechal dobrovolně vtáhnout do hry na soud a uvěznit se na půl dne v pokoji nebožtíka plukovníka? Zároveň ale musí po Anežce nesmírně a hluboce toužit. Co všechno ve druhém jednání musí skousnout, a přece se vytrvale dál snaží Anežku získat. Ona ho explicitně odmítne, sdělí mu, že jeho dopis spálila, aniž ho četla… Čili jak obrovský smysl pro humor, tak i trpělivost a hluboký, vážný cit. Žádné bonvivánství.

Teď jste se dotkl něčeho, co asi v operní tvorbě patřilo a patří k bontonu, tedy aby skladatel nezapomněl na dopisovou scénu…

Upřímně řečeno, zde to není takový moment, jaký známe třeba z Oněgina. Nicméně by vám ale každý člen libereckého orchestru potvrdil, že jsem si na této situaci dal velmi záležet. Dozní rozpustilý duet „Rozhodnuto, uzavřeno“, Karolína odchází, a náhle se charakter hudby otáčí o sto osmdesát stupňů. Začíná neskutečná dvouminutová plocha, která navozuje jakési Anežčino vnitřní chvění. Ona zápasí sama se sebou. Škrtnutí sirkou, kterou chce dopis zapálit, je vepsáno i do hudby, konkrétně do partu flétny. Ale začne číst a zjišťuje, že v dopise je báseň. Hudebně tu najednou cítíme až impresionistický závan. A krátce nato používá Smetana něco, co podle mne v žádné jiné české opeře nepotkáme. Jako by tu nevěděl, jak ještě víc zdůraznit patos oné situace. A tak ve scéně, kdy Ladislav Anežce svou báseň recituje, použil melodram.

Děkuji za rozhovor.

 

VIZITKA

Robert Jindra (zdroj narodni-divadlo.cz / foto Ilona Sochorová)

Robert Jindra (1977) absolvoval Pražskou konzervatoř v oborech klasický zpěv a dirigování. V roce 2001 nastudoval světovou premiéru oper soudobého skladatele Vladimíra Wimmera Rytíř a smrt a Jelizaweta Bam na scéně Státní opery Praha. Od téhož roku působí v pražském Národním divadle, kde nastudoval například světovou premiéru opery Tomáše Hanzlíka Lacrimae Alexandri Magni (Slzy Alexandra Velikého), Smetanovy Dvě vdovy a Mozartovu operu Così fan tutte. V Národním divadle dále dirigoval řadu děl českého i světového operního repertoáru: Tajemství, Káťu Kabanovou, Dona Giovanniho, Figarovu svatbu, Carmen či Falstaffa. V letech 2006–2009 působil v Deutsche Oper am Rhein (Düsseldorf/Duisburg), kde se podílel na přípravě inscenací Wagnerova Prstenu Nibelungova, Straussovy Elektry, Dvořákovy Rusalky a oper Leoše Janáčka. Počátkem roku 2010 hostoval v Norské královské opeře v Oslu (Strauss: Ariadna na Naxu). V letech 2010–2015 byl  hudebním ředitelem opery Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kde nastudoval například Massenetova Werthera, Janáčkovu Její pastorkyni, Věc Makropulos a Káťu Kabanovou; Verdiho Falstaffa a La traviatu, Hindemithova Cardillaca, Pucciniho Bohému, Dvořákovu Armidu, Catalaniho La Wally, Wagnerova Lohengrina, Smetanovu Čertovu stěnu nebo Prokofjevova Ohnivého anděla. V roce 2012 hostoval ve Státním divadle v Košicích, kde nastudoval Janáčkovu operu Její pastorkyňa. V sezoně 2013/14 působil jako hudební ředitel Opery Národního divadla, kde připravil nové inscenace Janáčkových Příhod lišky Bystroušky a Z mrtvého domu a obnovená nastudování Janáčkovy Její pastorkyně a Smetanovy Libuše.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat