Rok 2012 – rok Rudolfa Firkušného (1)

Dnes si připomínáme sté výročí narození jednoho z největších a nejslavnějších českých hudebníků dvacátého století, Rudolfa Firkušného. Při té příležitosti bych si dovolil připomenout jeho život a dílo.Rudolf Firkušný byl vskutku výjimečnou osobností. Byl dědicem nejlepší české hudební tradice sahající až k Dvořákovi a Smetanovi, přímý žák Leoše Janáčka, Viléma Kurze a Josefa Suka, přítel Bohuslava Martinů. Stal se nejproslulejším českým klavíristou, když během své sedmdesátileté koncertní kariéry vystupoval v nejvýznamnějších koncertních síních, s nejslavnějšími orchestry i dirigenty, počínaje Koussevickým, Walterem, Klempererem, Szellem, Talichem, Beechamem, Boultem, Mitroupoulosem, Leinsdorfem, Wallensteinem a konče Bernsteinem, Maazelem, Giulinim, Mutim, Mehtou, Bělohlávkem, Neumannem, Peškem a Abbadem. Mezi jeho partnery v komorní hře byly legendy jako Milstein, Piatigorsky či Fournier. Jeho nahrávky najdeme v katalogu prakticky všech velkých nahrávacích společností včetně Deutsche Grammophon, Philips, RCA Victor, Decca, VOX, Supraphon a Sony.

Tohoto úspěchu dosáhl nejen díky geniálnímu talentu (svá studia u Janáčka započal v pěti letech a již v deseti letech byl sólistou České filharmonie) a skvělému vzdělání, ale především vytrvalou prací a neustálým sebezdokonalováním. Místo sázení na osvědčené virtuózní kusy si dokázal vydobýt slávu s repertoárem, založeným především na české hudbě a seriózních skladbách klasiků. Byl také skvělým interpretem děl nových autorů a pomohl tak prosadit nejen díla Čechů jako Martinů a Kaprálové, ale také jihoamerických skladatelů Menottiho, Ginastery a dalších.

Kromě tvrdé a poctivé práce to ovšem byly také jeho osobní kvality, které byly tou příčinou, že se dokázal zařadit mezi přední pianisty planety. Firkušný je mnoha pamětníky, s nimiž mám tu čest být v kontaktu (především jeho vlastní studenti z Juilliard School, nejprestižnější umělecké univerzity na světě), jednomyslně vzpomínán jako vzor dokonalého gentlemana – perfektní ve vystupování, oplývající vědomostmi stejně samozřejmě jako etiketou a konverzačními dovednosti (plynně ovládal šest jazyků).Svěžest atraktivního, nicméně přesto spíše introvertního a rezervovaně plachého mladíka si zachoval až do pozdního věku. Jeho studenti připomínají i jeho zapálený idealismus a osobní vřelost – do přísných a věčnou americkou konkurenčností poznamenaných zdí Juilliard School působil jeho příchod z jeho nedalekého bytu (pár kroků od slavné Lincoln Center Plaza, kde se nachází též sídlo Filharmonie a samozřejmě věhlasná Metropolitní opera) jako zjevení z jiného světa. Vždy příjemný a dobře naladěn, při výuce dokázal pár slovy a praktickými ukázkami nejen pomoci, ale také povzbudit a podpořit studentovu vlastní kreativitu.

A jako interpret byl zcela jedinečný – z romantické školy mu patří smysl pro kantabilitu, espresivní tón, všudypřítomné rubato, odvaha přidat do tempa v rozvášněných pasážích i přesvědčení, že obsah musí vždy předcházet prezentované formě. Ale jinak je to pianista až překvapivě moderní, vyznačující se nesmírně zodpovědným, analytickým přístupem k hudebnímu textu. Jednotlivé části pojí interpret přirozeně a intuitivně do celků, kdy každý malý detail a dílčí vrchol získává na síle a umožňuje tak jasně odkazovat k ostatním prvkům skladby. Sám byl ostatně vystudovaným skladatelem a nebýt jeho příslovečné sebekritičnosti a maximálnímu pracovnímu vytížení, jistě bychom dnes po něm měli výrazné dědictví i v této oblasti.

Nelze také nevzpomenout jeho příkladného vlastenectví. Firkušný se cítil velice spřízněný s myšlenkami nedávno zesnulého prezidenta Havla. V jednom ze svých posledních rozhovorů z USA se svěřuje, jak oba sdíleli rozčarování nad rozpadem Československa. Ovšem on vždy pevně věřil, že nová demokratická země dokáže navázat na tradici, z níž pocházel on sám – tedy masarykovskou „první republiku“. Jeho nesmlouvavý postoj, kdy vytrvale odmítal návrat do země svírané totalitním zřízením znamenal, že bylo jeho jméno od roku 1948 až do listopadu 1989 zapovězené a jeho vynikající zahraniční nahrávky byly dostupné pouze úzkému okruhu tajných obdivovatelů. On, který byl stipendistou prezidenta Masaryka a osobním přítelem Jana Masaryka (jako všichni jeho blízcí byl vždy přesvědčen, že se jednalo o vraždu) a dalších pronásledovaných osobností, se nemohl s tímto stavem smířit. Místo toho se staral o to, aby ve světě zůstalo zachováno to z české kultury, co znamenalo věčné a nezpochybnitelné hodnoty – její hudební dědictví. Janáček (jeho vlastní učitel), Martinů (nejbližší přítel), Dvořák, Smetana a další byli samozřejmou součástí jeho koncertů a dokázal jejich skladby prosadit (i přes jejich evidentní nekomerčnost) do katalogů předních nahrávacích společností .

Průřez životem a dílem

Rudolf Firkušný se narodil 11. února roku 1912 jako nejmladší ze tří dětí v rodině notářského koncipienta Rudolfa Firkušného. Jeho hudební talent projevil záhy, když již ve třech letech začal přehrávat na klavíru lidové nápěvy podle sluchu i s vlastním improvizovaným doprovodem. Po předčasné smrti Firkušného otce se jeho matka i s dětmi (kromě „Rudy“ též Leoše, později slavného hudebního vědce a jejich sestry Marie) přestěhovala do Brna za větší možností obživy.

První hudební lekce získal Firkušný u flétnisty brněnského divadla, ovšem zásadní moment, který poznamenal celou jeho následující uměleckou kariéru bylo setkání se skladatelem Leošem Janáčkem. Obávaný „nepřítel zázračných dětí“, známý jako náladový a kontroverzní učitel byl oproti očekávání malým Rudou zcela nadšen. Po náročné zkoušce, kdy u Rudolfa objevil mimořádně citlivý absolutní sluch prohlásil, že „takový talent se rodí pouze jednou za sto let“. Firkušného pak doporučil ke studiu kompozice, které se ujal sám (chlapec dokonce posléze splnil přijímací zkoušku s vlastním dílem) a klavírní hry, kterou svěřil nejprve Ludmile Tučkové, první interpretce jeho klavírní Sonáty (která též zachránila její text pro následující generace).

Pod Janáčkovým vedením na „varhanické škole“ (od roku 1919 povýšené na konzervatoř, nyní Janáčkovo muzeum) chlapec získal hudební základy ve zcela neobvyklém duchu. Teorii se učil výhradně v souvislosti s praxí. S Janáčkem hráli čtyřručně nejnovější díla světových autorů (Debussyho, Stravinského apod.) i vlastní Janáčkovy skladby, navštěvovali koncertní a operní představení a společně analyzovali partitury. Janáček nikterak nebránil jeho kreativnímu růstu, naopak jej neustále podněcoval k vlastní tvorbě a snažil se jej upozorňovat na skryté souvislosti hudebního i mimohudebního obsahu v kompozici a touze nacházet nová řešení. Zároveň odmítal koncertní turné v „mozartovském“ duchu, ale sám pomáhal s organizací prvních vystoupení mladého pianisty. Malý klavírista, kterému údajně Janáček vždy vykal se mu stal jistou náhradou za ztrátu vlastních dětí. O jeho lásce k „Rudovi“ svědčí i to, že mu k vánocům věnoval rukopis „Zápisníku zmizelého“, poklad, který Firkušný střežil až do konce života.Po přijetí na konzervatoř se Rudolf Firkušný stal žákem nejuznávanějšího českého pedagoga té doby, prof. Viléma Kurze, ovšem zpočátku pod vedením jeho ženy, Růženy Kurzové. Jako student Leoše Janáčka se krátce poté stal též žákem pobočky mistrovské třídy konzervatoře – byl tak dokonce na čas studentem třech úrovní – základní (obecné školy), konzervatoře (střední) a vysoké (mistrovské třídy). Po prvním oficiálním recitálu v roce 1920, kdy též improvizoval na téma zadané lidové písně se záhy zařadil mezi největší naděje české interpretace. Po dalších skvělých koncertech, které zaznamenaly mimořádný ohlas hudební veřejnosti byl vybrán k poctě nejvyšší – 14. ledna 1922 se v pouhých deseti letech stal sólistou České filharmonie (hrál Mozartův „Korunovační“ koncert D dur).

Následovala vystoupení ve Vídni, Berlíně, Paříži, jak sólová, ta orchestrální (během konzervatorních studií dokázal nastudovat mnoho koncertů Mozartových i všechny Beethovenovy). Konzervatoř absolvoval v roce 1927 (se čtvrtým koncertem Camilla Saint-Saënse) a později též dokončil maturitu na bučovickém gymnáziu a splnil tak přání Janáčka, který chtěl aby měl chlapec všeobecné vzdělání i prezidenta Masaryka, který na základě doporučení a soukromé audience chlapcovi udělil stipendium pro další zahraniční studium.

České vzdělání dokončil Firkušný v Praze pod vedením Viléma Kurze, zároveň také absolvoval studium kompozice u Josefa Suka, žáka a zetě Antonína Dvořáka a Rudolfa Karla v roce 1929 s vlastním klavírním koncertem.

Díky státnímu stipendiu mohl Firkušný navštívit pařížskou École normale de musique, kde toužil studovat u věhlasného francouzského pianisty, Alfreda Cortota. Byl účastníkem mistrovských tříd Marguerite Longové y Yvese Nata, nicméně když přišel za Cortotem a zahrál mu, pianista ho objal a prohlásil: „Vy nepotřebujete učitele, ale publikum!“ A místo studia mu nabídl vystoupení, které sám dirigoval a dokonce jej ustanovil jako svého kolegu v porotě klavírní soutěže.

Nicméně skromný Firkušný přece jen chtěl dále studovat, a to i přesto, že již začal získávat mezinárodní jméno. Absolvoval tedy kurzy velkého německého pianisty a pedagoga Artura Schnabela, na něhož udělal velký dojem. I díky Schnabelovu doporučení získal možnost spolupráce s velkými dirigenty, jako George Szell či Erich Kleiber, což též značně pomohlo jeho další kariéře. Na prahu dvacítky již vystupoval v Rakousku, Itálii, Německu či Velké Británii. Když ukončil v roce 1931 studium Kurzovy mistrovské třídy, byl odbornou porotou jednomyslně označen za „dokonalého virtuóza“.Protože cítil, že jeho hlavním posláním bude interpretace, opustil dráhu skladatele a zanechal i improvizací na svých koncertech. O to více studoval nová díla – ve třicátých letech uskutečnil nebývalé množství koncertů s velmi širokým repertoárem, zejména českých autorů, včetně těch soudobých. V roce 1933 uvedl za řízení George Szella Dvořákův klavírní koncert g moll (v Kurzově edici) a zahájil tak svou celoživotní cestu k prosazení tohoto opomíjeného díla do světového repertoáru. Krom toho se též spřátelil s Bohuslavem Martinů a po famózním provedení jeho druhého klavírního koncertu se stal až do autorovy smrti korunním interpretem jeho děl. Samozřejmě prosazoval též díla svého učitele Janáčka (v té době již po smrti), ale i mnoha dalších českých tvůrců, počínaje A. Dvořákem a B. Smetanou, přes J. Suka a V. Nováka až po Bořkovce, Blažka, Kvapila, Jiráka, Kaprála, Hlobila, Petrželku, Štěpána, Husu, Jana Nováka či Vítězslavu Kaprálovou, i Slováky Suchoně a Moyzese. Od třicátých let se také datuje jeho přátelství s Rafaelem Kubelíkem. Oba velikáni české i světové hudební interpretace pak společně uskutečnili mnoho úspěšných vystoupení a nahrávek. Dalším dirigentem, který pro Firkušného znamenal velký umělecký vzor a jenž značně podpořil jeho uměleckou kariéru byl již zmíněný George Szell, s nímž pravidelně spolupracoval až do dirigentova úmrtí v roce 1970.
(Dokončení zítra)

Autor je pianista a student doktorandského studia na JAMU v Brně, jenž se ve svém dizertačním projektu zabývá životem a dílem Rudolfa Firkušného. V současnosti mapuje pianistovo působení ve Spojených státech amerických na základě grantového projektu specifického výzkumu. Zároveň je členem organizačního týmu připravovaných oslav stého výročí narození Rudolfa Firkušného na JAMU.