Rok 2012 – rok Rudolfa Firkušného (1)

  1. 1
  2. 2

Pod Janáčkovým vedením na „varhanické škole“ (od roku 1919 povýšené na konzervatoř, nyní Janáčkovo muzeum) chlapec získal hudební základy ve zcela neobvyklém duchu. Teorii se učil výhradně v souvislosti s praxí. S Janáčkem hráli čtyřručně nejnovější díla světových autorů (Debussyho, Stravinského apod.) i vlastní Janáčkovy skladby, navštěvovali koncertní a operní představení a společně analyzovali partitury. Janáček nikterak nebránil jeho kreativnímu růstu, naopak jej neustále podněcoval k vlastní tvorbě a snažil se jej upozorňovat na skryté souvislosti hudebního i mimohudebního obsahu v kompozici a touze nacházet nová řešení. Zároveň odmítal koncertní turné v „mozartovském“ duchu, ale sám pomáhal s organizací prvních vystoupení mladého pianisty. Malý klavírista, kterému údajně Janáček vždy vykal se mu stal jistou náhradou za ztrátu vlastních dětí. O jeho lásce k „Rudovi“ svědčí i to, že mu k vánocům věnoval rukopis „Zápisníku zmizelého“, poklad, který Firkušný střežil až do konce života.Po přijetí na konzervatoř se Rudolf Firkušný stal žákem nejuznávanějšího českého pedagoga té doby, prof. Viléma Kurze, ovšem zpočátku pod vedením jeho ženy, Růženy Kurzové. Jako student Leoše Janáčka se krátce poté stal též žákem pobočky mistrovské třídy konzervatoře – byl tak dokonce na čas studentem třech úrovní – základní (obecné školy), konzervatoře (střední) a vysoké (mistrovské třídy). Po prvním oficiálním recitálu v roce 1920, kdy též improvizoval na téma zadané lidové písně se záhy zařadil mezi největší naděje české interpretace. Po dalších skvělých koncertech, které zaznamenaly mimořádný ohlas hudební veřejnosti byl vybrán k poctě nejvyšší – 14. ledna 1922 se v pouhých deseti letech stal sólistou České filharmonie (hrál Mozartův „Korunovační“ koncert D dur).

Následovala vystoupení ve Vídni, Berlíně, Paříži, jak sólová, ta orchestrální (během konzervatorních studií dokázal nastudovat mnoho koncertů Mozartových i všechny Beethovenovy). Konzervatoř absolvoval v roce 1927 (se čtvrtým koncertem Camilla Saint-Saënse) a později též dokončil maturitu na bučovickém gymnáziu a splnil tak přání Janáčka, který chtěl aby měl chlapec všeobecné vzdělání i prezidenta Masaryka, který na základě doporučení a soukromé audience chlapcovi udělil stipendium pro další zahraniční studium.

České vzdělání dokončil Firkušný v Praze pod vedením Viléma Kurze, zároveň také absolvoval studium kompozice u Josefa Suka, žáka a zetě Antonína Dvořáka a Rudolfa Karla v roce 1929 s vlastním klavírním koncertem.

Díky státnímu stipendiu mohl Firkušný navštívit pařížskou École normale de musique, kde toužil studovat u věhlasného francouzského pianisty, Alfreda Cortota. Byl účastníkem mistrovských tříd Marguerite Longové y Yvese Nata, nicméně když přišel za Cortotem a zahrál mu, pianista ho objal a prohlásil: „Vy nepotřebujete učitele, ale publikum!“ A místo studia mu nabídl vystoupení, které sám dirigoval a dokonce jej ustanovil jako svého kolegu v porotě klavírní soutěže.

Nicméně skromný Firkušný přece jen chtěl dále studovat, a to i přesto, že již začal získávat mezinárodní jméno. Absolvoval tedy kurzy velkého německého pianisty a pedagoga Artura Schnabela, na něhož udělal velký dojem. I díky Schnabelovu doporučení získal možnost spolupráce s velkými dirigenty, jako George Szell či Erich Kleiber, což též značně pomohlo jeho další kariéře. Na prahu dvacítky již vystupoval v Rakousku, Itálii, Německu či Velké Británii. Když ukončil v roce 1931 studium Kurzovy mistrovské třídy, byl odbornou porotou jednomyslně označen za „dokonalého virtuóza“.Protože cítil, že jeho hlavním posláním bude interpretace, opustil dráhu skladatele a zanechal i improvizací na svých koncertech. O to více studoval nová díla – ve třicátých letech uskutečnil nebývalé množství koncertů s velmi širokým repertoárem, zejména českých autorů, včetně těch soudobých. V roce 1933 uvedl za řízení George Szella Dvořákův klavírní koncert g moll (v Kurzově edici) a zahájil tak svou celoživotní cestu k prosazení tohoto opomíjeného díla do světového repertoáru. Krom toho se též spřátelil s Bohuslavem Martinů a po famózním provedení jeho druhého klavírního koncertu se stal až do autorovy smrti korunním interpretem jeho děl. Samozřejmě prosazoval též díla svého učitele Janáčka (v té době již po smrti), ale i mnoha dalších českých tvůrců, počínaje A. Dvořákem a B. Smetanou, přes J. Suka a V. Nováka až po Bořkovce, Blažka, Kvapila, Jiráka, Kaprála, Hlobila, Petrželku, Štěpána, Husu, Jana Nováka či Vítězslavu Kaprálovou, i Slováky Suchoně a Moyzese. Od třicátých let se také datuje jeho přátelství s Rafaelem Kubelíkem. Oba velikáni české i světové hudební interpretace pak společně uskutečnili mnoho úspěšných vystoupení a nahrávek. Dalším dirigentem, který pro Firkušného znamenal velký umělecký vzor a jenž značně podpořil jeho uměleckou kariéru byl již zmíněný George Szell, s nímž pravidelně spolupracoval až do dirigentova úmrtí v roce 1970.
(Dokončení zítra)

Autor je pianista a student doktorandského studia na JAMU v Brně, jenž se ve svém dizertačním projektu zabývá životem a dílem Rudolfa Firkušného. V současnosti mapuje pianistovo působení ve Spojených státech amerických na základě grantového projektu specifického výzkumu. Zároveň je členem organizačního týmu připravovaných oslav stého výročí narození Rudolfa Firkušného na JAMU.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat