Roman Hoza: Verdimu se vyhýbám jako čert kříži!

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Je zajímavé, že na to narážíte. Když jsem se vrátil do Brna, začal jsem studovat doktorát na JAMU. Sice nevím, jak dopadne, protože je kolem něj dost práce. Ale součástí studia je také učitelská praxe. Já se ale i díky svému věku necítím na to, někoho přesvědčovat o své pravdě. Sám nejsem to, čemu se říká „hotový zpěvák“, a nemám na techniku stoprocentní názory. Ale dávám vám za pravdu, snaha formulovat a vysvětlit své pocity někomu jinému mi velice pomohla.

Vy sám dáte při studiu nové hudby na dojem, který na vás udělají nahrávky?

Nahrávky si samozřejmě sháním, poslouchám je a podněty se snažím vstřebat. Ale dávám si pozor, abych nikoho nenapodoboval. Mám své oblíbené zpěváky, ale při studiu nové role si jejich výkony spíše naposlouchávám, abych dostal hudbu snáze do hlavy. Ale kopírování se snažím vyhnout.

Kaija Saariaho: Láska na dálku – Roman Hoza (Jaufré Rudel) – NdB 2017 (zdroj NdB / foto Marek Olbrzymek)

Máte za sebou jednu brněnskou sezonu, teď už je v plném proudu další, vracíte se přesto k době, kterou jste strávil v Německu?

Ze zkušeností z Operního studia v Düsseldorfu samozřejmě čerpám dodnes. Tam jsme měli na práci mnohem více času a hodně lidí se věnovalo jenom nám, kdežto tady je člověk vržen do víru dění a daleko více se musíte starat sám o sebe. V Operním studiu byla i zodpovědnost rozdělená mezi jednotlivé vedoucí, kteří museli dohlížet na kvalitu naší přípravy. V tom to bylo jednodušší a práce mohla být detailnější a poctivější.

Počítáte se mezi pěvce, kteří si svou kariéru vyšlapávají přes mozartovské role? Máte na repertoáru Giovanniho, Leporella či Figara, ale zároveň přicházejí romantické party ve Dvořákovi, ve francouzské opeře, nebude jednoho dne potřeba se s Mozartem rozloučit?

Popravdě, myslím si, že na romantický repertoár mám ještě čas. Přičichl jsem k němu hlavně díky Hamletovi. Ale jak říkáte, těžiště pro mne stále představuje mozartovský obor, postupně donizettiovské belcanto a Rossini. Ale Verdimu se vyhýbám jako čert kříži!

Gioachino Rossini: Hrabě Ory – Roman Hoza (Raimbaud) – NdB 2017 (zdroj NdB / foto Jakub Jíra)

Je mezi Mozartem a belcantovým repertoárem nějaký další stupeň?

Mám dojem, že Donizetti nebo Rossini jsou ve svých komických operách trochu blíže Mozartovi. Ale Donizettiho velké tragické opery – to už je vrchol belcanta a pro mne stále ještě jiná disciplína.

Když jsme si domlouvali rozhovor, ukázalo se, že máte rozplánovaný den na hodiny a minuty. Řekl jste mi, kdy přesně se mi nemůžete věnovat, protože budete hlídat potomka. Jste tak systematický člověk?

To byla spíše výjimka, protože jste se trefil do dne, kdy moje žena učí. Takže mi řekla, v které časy musím nutně být k dispozici a dělat chůvu…

A v umělecké sféře plánujete přesně?

Snažím se dát závazky vždycky do kupy a vyhovět co nejvíce lidem, takže ve výsledku volného času moc není.

Jsou pro vás důležité úvahy, jak upoutat publikum, čím ho oslovit? Počítáte s tím, že publikum je na každém představení jiné?

To je samozřejmě důležitý aspekt, ale snažím se to nepřehánět. Nesouhlasím s kolegy, kteří se na zkouškách ujišťují, že „s lidmi to bude jinak“. To je špatně a forma představení ze zkoušek a z generálek by se měla udržet a měla by platit i dál. Čím víc ale ten který kus hrajete, tím více se může improvizovat, přidat sem tam vtípek nebo dramatickou pauzu. A to mě osobně velmi baví. Ale je pravda, že kupříkladu pro premiérové obecenstvo se hraje jinak než pro publikum na dětském představení.

Jakou možnost improvizovat vám poskytla Magdalena Švecová coby režisérka nové brněnské inscenace Nápoje lásky?

S Magdou Švecovou se už chvilku známe a slyšíme na sebe. Mám moc rád, když nám předá nějakou základní kostru, ale na výplni a charakteru postavy pracujeme společně po celou dobu zkoušek. Takže volnost ve smyslu – „udělej něco a já ti řeknu, jestli ano, nebo ne“…

Sedla vám stylizace Nápoje lásky a jeho zasazení do prostředí filmového byznysu čtyřicátých let?

Ze začátku jsem měl pochybnosti, které ale spadly hned po první aranžovací zkoušce, a myslím, že inscenace baví jak nás na jevišti, tak – věřím – i publikum.

Gaetano Donizetti: Nápoj Lásky – Roman Hoza (Belcore) – NdB 2017 (zdroj NdB / foto Marek Olbrzymek)

Zvládnete se v současné době věnovat baroknímu a renesančnímu repertoáru? Většina diváků si vás s touto sférou primárně nespojuje, ale pokud se nepletu, kdysi vás velmi bavila…

Kontaktů, které se starou hudbou mám, se rozhodně nezříkám. Naopak, když to termínově jde, tak zpívám staré mistry moc rád. Aktuálně mám za sebou vystoupení s Ensemblem Inégal, s nímž jsem v Itálii interpretoval Zelenku, a celkem pravidelně provozuji baroko s Markem Štrynclem a jeho Musicou Floreou. Čeká mě Muzio Scevola, což je Markův velký projekt, chystaný na konec sezony.

A zároveň se musím také zmínit o své spolupráci s Barbarou Marií Willi. Tato dáma mně na poli barokní hudby ohromně pomohla. Měli jsme spolu několik recitálů a pro mě jako interpreta je vždy skvělý zážitek spolupracovat s někým, kdo věci perfektně rozumí a kdo vás i vede.

Teď jste mi připomněl loňskou produkci Dona Giovanniho na Hudebním festivalu Znojmo, kde Barbara Maria Willi hrála v orchestru The Czech Baroque Ensemble na cembalo a mě doslova nadchlo, jakým způsobem vypracovala recitativy. Dramaticky i lyricky, jako by cembalo pod jejíma rukama ožilo a získalo lidské vlastnosti…

V tom s vámi naprosto souhlasím a musím říct, že klasicistním a především mozartovským recitativům u nás v Česku ještě leccos dlužíme. Během svých studií ve Vídni jsem se účastnil produkce Dona Giovanniho. A tam si recitativy připravoval a hrál sám dirigent Christoph Maier, zapálený mozartovský génius. Drama bylo tam, kde mělo být, a i citové a jemné plochy fungovaly skvěle.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat