Roman Janál: Hrabalova nostalgie a sentiment mi sedí

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Česká opera a lidé kolem ní online (13): Roman Janál – S předním českým barytonistou hovoříme o titulní roli v opeře Miloše Orsona Štědroně Don Hrabal, která zpřítomňuje životní kapitoly slavného spisovatele Bohumila Hrabala. Na Nové scéně Národního divadla v Praze měla světovou premiéru 14. prosince 2017 a jedna z nejbližších repríz je plánována na úterý 6. února 2018.
Miloš Orson Štědroň: Don Hrabal – Roman Janál (Hrabal) – Národní divadlo 2017 (zdroj FB ND)

 

Vzpomenete si, co bylo na začátku?

Před dvěma lety jsem se potkal se Milošem Orsonem Štědroněm na představení Šostakovičovy satirické opery Orango na pražské Nové scéně, kde jsem účinkoval. Pan skladatel byl představením nadšený a přišel tehdy za mnou s tím, že má v úmyslu napsat operu, kterou by připomněl a zvýraznil osobnost Bohumila Hrabala. Už tehdy mi řekl, že by rád v devíti obrazech zachytil Hrabalův život a jeho význam v české kultuře. Rovnou se mě zeptal, chtěl-li bych se hlavní role v zamýšleném díle zhostit, a sdělil mi, že se mu jevím jako vhodný představitel.

Řekl vám tehdy konkrétně, kde vidí předpoklad, že byste právě vy mohl být dobrým Hrabalem jako jevištní postavou?

Představil mi tehdy part této postavy jako syntézu několika různých hudebních stylů – rock’n’roll, swing, jazz, country a podobně, jako prvky, které charakterizují Hrabalovu osobnost. A snad byl přesvědčen, že je v mých silách tohle všechno přesvědčivě pokrýt.

A vy sám jste se na to cítil také?

Ze začátku zdaleka ne! Nebyl jsem si jist ani možností proniknout do Hrabalovy osobnosti psychologicky. Viděl jsem samozřejmě filmy natočené podle jeho knih, pár jeho románů jsem také přečetl. A vždycky mě zaujal. A oslovoval mne svým způsobem psaní a svým vztahem k lidem, ke světu a k životu. A postojem k životním hodnotám, který byl vždycky velmi humánní. S Milošem Štědroněm jsme se pak také shodli na tom, že Bohumil Hrabal byl empatický člověk, schopný citlivě se vžít do rozpoložení lidí, pocházejících z různých sociálních vrstev. To vše mi tedy bylo blízké, typově jsem ovšem váhal, dokáži-li věrohodně Hrabala zahrát a prezentovat, ale zůstat přitom spontánní.

Takže jste na to nekývl hned?

Vyžádal jsem si čas na zvážení, neboť se na to nijak nespěchalo. Bylo to na přelomu let 2015 a 2016, avšak už tehdy Miloš Štědroň měl za sebou jednání se současným šéfem opery Petrem Kofroněm a ředitelkou Sylvií Hroncovou, kteří o dílo projevili jasný zájem. Upoutala je množnost předvést Hrabala z různých pohledů a jinak než jako pouhé slovníkové heslo.

Jak se zpětně ohlížíte za studiem a přípravou na tuto roli poté, co jste ji přijal? Nepochybně šlo o něco zcela jiného, než když se studuje repertoárový kus…

Musím říct, že Miloš tehdy tu operu neměl zdaleka ještě hotovou, teprve ji postupně a víceméně pravidelně psal. A až teprve v červnu loňského roku jsem se s ním sešel nad konkrétní hudbou a koncepcí devíti obrazů. Přehrál mi je z demosnímku a ukázal mi náčrt partitury. Pak jsem měl prázdniny, které se snažím pravidelně zachovávat, ale které jsem tentokrát strávil trochu v napětí.  A hudbu samotnou jsem se tedy začal učit až v září.

Zabýval jste se svou rolí v opeře Don Hrabal nějakým způsobem už předtím? Mám na mysli ideovou, literární, historickou, vědeckou přípravu?

Dal jsem si za úkol přečíst několik Hrabalových děl z různých období. Tento úkol jsem splnil. Ale o Hrabalovi samotném jsem nic nesehnal. Pak mne oslovil fotograf Pavel Štoll, půjčil mi nějaké další knihy, ale především mi dodal textový materiál, který knižně vyšel až loni v prosinci pod titulem Via Hrabal. Což je vzpomínková a dokumentární publikace více než čtyřiceti autorů v čele s Tomášem Mazalem. Seznámil jsem se také s Ivanem Kottem, který organizuje různá setkání v pražském Faustově domě. Já byl na jedné takové akci hostem a on, když se dověděl, že mne čeká hrabalovský projekt, mi poskytl neocenitelné informace. Ivan Kott byl totiž s Bohumilem Hrabalem v pravidelném osobním kontaktu a navštěvoval ho také v nemocnici Na Bulovce.

Hodně jsem se ale dověděl také od Miloše Orsona Štědroně; on to byl, komu se přes několik kontaktů podařilo vejít ve styk s Dubenkou, tedy americkou studentkou April Giffordovou, Hrabalovou múzou. A k Vánocům – tedy až po premiéře Dona Hrabala – jsem dostal knížku Moniky Zgustové V rajské zahradě trpkých plodů: o životě a díle Bohumila Hrabala. A zde je Hrabalův život zachycen dokonale, od nejútlejšího dětství.

Miloš Orson Štědroň: Don Hrabal – Lenka Šmídová (Matka), Roman Janál (Hrabal) – Národní divadlo 2017 (zdroj FB ND)

Před časem jsem na tomto místě rozmlouval s režisérkou Dona Hrabala Lindou Keprtovou a ona se svěřila, že se k Bohumilu Hrabalovi jako spisovateli dostala až teď, doslova řekla: „Některé jeho texty bych ve dvaceti letech asi odložila, protože bych neměla dostatek vůle se jimi pročíst…“ Vy jste se ale s Hrabalem seznámil už jako student, v rámci povinné četby…

To ano, moje češtinářka studenty k Hrabalovi hodně směrovala. Je to ovšem literatura, která vás nemusí oslovit hned. Pročetl jsem se Postřižinami, Skřivánky na niti, Příliš hlučnou samotou a postupně u mě vznikla touha přečíst Hrabala úplně celého. Rád bych se dostal i k jeho povídkám. Povídky jako žánr miluji a miloval jsem je už jako student. Trochu odbočím – Nerudovy Povídky malostranské mne dostaly do té míry, že jsem toužil ocitnout se v místě a v čase, kde se dějí. Jsem prostě staromilec a romantik a současný svět mi v tomhle vychází pramálo vstříc…

Setkal jste se tedy s několika lidmi, kteří se s Bohumilem Hrabalem osobně znali a stýkali. Jaké byly jejich reakce na uvedení opery Don Hrabal?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat