Roman Janál: Hrabalova nostalgie a sentiment mi sedí

Česká opera a lidé kolem ní online (13): Roman Janál – S předním českým barytonistou hovoříme o titulní roli v opeře Miloše Orsona Štědroně Don Hrabal, která zpřítomňuje životní kapitoly slavného spisovatele Bohumila Hrabala. Na Nové scéně Národního divadla v Praze měla světovou premiéru 14. prosince 2017 a jedna z nejbližších repríz je plánována na úterý 6. února 2018.
Miloš Orson Štědroň: Don Hrabal – Roman Janál (Hrabal) – Národní divadlo 2017 (zdroj FB ND)

 

Vzpomenete si, co bylo na začátku?

Reklama

Před dvěma lety jsem se potkal se Milošem Orsonem Štědroněm na představení Šostakovičovy satirické opery Orango na pražské Nové scéně, kde jsem účinkoval. Pan skladatel byl představením nadšený a přišel tehdy za mnou s tím, že má v úmyslu napsat operu, kterou by připomněl a zvýraznil osobnost Bohumila Hrabala. Už tehdy mi řekl, že by rád v devíti obrazech zachytil Hrabalův život a jeho význam v české kultuře. Rovnou se mě zeptal, chtěl-li bych se hlavní role v zamýšleném díle zhostit, a sdělil mi, že se mu jevím jako vhodný představitel.

Řekl vám tehdy konkrétně, kde vidí předpoklad, že byste právě vy mohl být dobrým Hrabalem jako jevištní postavou?

Představil mi tehdy part této postavy jako syntézu několika různých hudebních stylů – rock’n’roll, swing, jazz, country a podobně, jako prvky, které charakterizují Hrabalovu osobnost. A snad byl přesvědčen, že je v mých silách tohle všechno přesvědčivě pokrýt.

A vy sám jste se na to cítil také?

Ze začátku zdaleka ne! Nebyl jsem si jist ani možností proniknout do Hrabalovy osobnosti psychologicky. Viděl jsem samozřejmě filmy natočené podle jeho knih, pár jeho románů jsem také přečetl. A vždycky mě zaujal. A oslovoval mne svým způsobem psaní a svým vztahem k lidem, ke světu a k životu. A postojem k životním hodnotám, který byl vždycky velmi humánní. S Milošem Štědroněm jsme se pak také shodli na tom, že Bohumil Hrabal byl empatický člověk, schopný citlivě se vžít do rozpoložení lidí, pocházejících z různých sociálních vrstev. To vše mi tedy bylo blízké, typově jsem ovšem váhal, dokáži-li věrohodně Hrabala zahrát a prezentovat, ale zůstat přitom spontánní.

Takže jste na to nekývl hned?

Vyžádal jsem si čas na zvážení, neboť se na to nijak nespěchalo. Bylo to na přelomu let 2015 a 2016, avšak už tehdy Miloš Štědroň měl za sebou jednání se současným šéfem opery Petrem Kofroněm a ředitelkou Sylvií Hroncovou, kteří o dílo projevili jasný zájem. Upoutala je množnost předvést Hrabala z různých pohledů a jinak než jako pouhé slovníkové heslo.

Jak se zpětně ohlížíte za studiem a přípravou na tuto roli poté, co jste ji přijal? Nepochybně šlo o něco zcela jiného, než když se studuje repertoárový kus…

Musím říct, že Miloš tehdy tu operu neměl zdaleka ještě hotovou, teprve ji postupně a víceméně pravidelně psal. A až teprve v červnu loňského roku jsem se s ním sešel nad konkrétní hudbou a koncepcí devíti obrazů. Přehrál mi je z demosnímku a ukázal mi náčrt partitury. Pak jsem měl prázdniny, které se snažím pravidelně zachovávat, ale které jsem tentokrát strávil trochu v napětí.  A hudbu samotnou jsem se tedy začal učit až v září.

Zabýval jste se svou rolí v opeře Don Hrabal nějakým způsobem už předtím? Mám na mysli ideovou, literární, historickou, vědeckou přípravu?

Dal jsem si za úkol přečíst několik Hrabalových děl z různých období. Tento úkol jsem splnil. Ale o Hrabalovi samotném jsem nic nesehnal. Pak mne oslovil fotograf Pavel Štoll, půjčil mi nějaké další knihy, ale především mi dodal textový materiál, který knižně vyšel až loni v prosinci pod titulem Via Hrabal. Což je vzpomínková a dokumentární publikace více než čtyřiceti autorů v čele s Tomášem Mazalem. Seznámil jsem se také s Ivanem Kottem, který organizuje různá setkání v pražském Faustově domě. Já byl na jedné takové akci hostem a on, když se dověděl, že mne čeká hrabalovský projekt, mi poskytl neocenitelné informace. Ivan Kott byl totiž s Bohumilem Hrabalem v pravidelném osobním kontaktu a navštěvoval ho také v nemocnici Na Bulovce.

Hodně jsem se ale dověděl také od Miloše Orsona Štědroně; on to byl, komu se přes několik kontaktů podařilo vejít ve styk s Dubenkou, tedy americkou studentkou April Giffordovou, Hrabalovou múzou. A k Vánocům – tedy až po premiéře Dona Hrabala – jsem dostal knížku Moniky Zgustové V rajské zahradě trpkých plodů: o životě a díle Bohumila Hrabala. A zde je Hrabalův život zachycen dokonale, od nejútlejšího dětství.

Miloš Orson Štědroň: Don Hrabal – Lenka Šmídová (Matka), Roman Janál (Hrabal) – Národní divadlo 2017 (zdroj FB ND)

Před časem jsem na tomto místě rozmlouval s režisérkou Dona Hrabala Lindou Keprtovou a ona se svěřila, že se k Bohumilu Hrabalovi jako spisovateli dostala až teď, doslova řekla: „Některé jeho texty bych ve dvaceti letech asi odložila, protože bych neměla dostatek vůle se jimi pročíst…“ Vy jste se ale s Hrabalem seznámil už jako student, v rámci povinné četby…

To ano, moje češtinářka studenty k Hrabalovi hodně směrovala. Je to ovšem literatura, která vás nemusí oslovit hned. Pročetl jsem se Postřižinami, Skřivánky na niti, Příliš hlučnou samotou a postupně u mě vznikla touha přečíst Hrabala úplně celého. Rád bych se dostal i k jeho povídkám. Povídky jako žánr miluji a miloval jsem je už jako student. Trochu odbočím – Nerudovy Povídky malostranské mne dostaly do té míry, že jsem toužil ocitnout se v místě a v čase, kde se dějí. Jsem prostě staromilec a romantik a současný svět mi v tomhle vychází pramálo vstříc…

Setkal jste se tedy s několika lidmi, kteří se s Bohumilem Hrabalem osobně znali a stýkali. Jaké byly jejich reakce na uvedení opery Don Hrabal?

Za všechny bych chtěl uvést jedno setkání: Po premiéře za mnou přišla nějaká dáma a já vůbec netušil, kdo to je. Ukázalo se, že je to paní Věra Caisová, režisérka snímku Příliš hlučná samota z roku 1994 s Philippem Noiretem. Dnes žije v Paříži a je rozhodnuta tam uvedení opery Don Hrabal prosadit. Věřím, že ač to bylo vyřčeno v euforii po našem představení, podaří se to zrealizovat. Okamžitě jsme zainteresovali i režisérku Lindu Keprtovou a ředitelku Opery Národního divadla Sylvii Hroncovou a Miloš Štědroň ještě přišel se zprávou, že o naši inscenaci projevila zájem česká kulturní centra v New Yorku, Londýně, Budapešti a ve Varšavě. V podstatě tomu nic nebrání, jen bude muset pan autor zredukovat poměrně rozsáhlý sborový aparát, a to jak z technického, tak z finančního hlediska. Takže uvidíme…

Pro mě jako diváka je jedním z důležitých momentů opery Don Hrabal i vaší role vztah ke třem klíčovým ženám Hrabalova života. Tedy k matce, k jeho ženě Pipsi a k už zmíněné Dubence.  Myslím, že těžko najdeme tři odlišnější hrdinky, těžko najdeme mezi nimi jakýkoli průnik. Jak jste si tento aspekt rozkódoval vy sám pro sebe?

Musím se vám přiznat, že můj emocionální svět s tím Hrabalovým velmi koresponduje. A byl to také první moment, kdy jsem si řekl, že bych snad mohl jako herec Hrabala dobře ztvárnit a představit. Tedy pokud jde o spontaneitu, prožívání, vysokou míra empatie. Chápu, že mnoho lidí to může vnímat jako přílišnou exaltovanost. Ale já v Hrabalových vrcholech a propadech nálad, prožívání světa, inspirací, zážitků, vidím sám sebe. Pro mě je toto životní naladění prioritou. A u Hrabala to vnímám tak, že jeho propady a vrcholy byly dány okolnostmi, tím, v jakém prostředí se narodil, kde vyrůstal. Mě například – stejně jako Bohumila Hrabala – vychovávala taky babička. Svého biologického otce jsem znal, sporadicky jsem se s ním stýkal, ale do svých patnácti let jsem tátu de facto neměl. Čili opět velmi shodné osudové peripetie. A stejně tak je mi blízká i jeho nostalgie a sentiment. Láska ke kočkám. Příroda, slunce, voda, tedy hlavní zdroje čerpání energie. Jako kluk, když jsem se naučil jezdit na kole, jsem si neplánoval předem trasy, ale vždycky jsem nějak dojel k vodě…

Miloš Orson Štědroň: Don Hrabal – Roman Janál (Hrabal), Jana Sýkorová (Pipsi) – Národní divadlo 2017 (zdroj FB ND)

Vraťme se ke třem klíčovým ženám Hrabalova života. Co definovalo jeho vztah k nim a vaše přemýšlení o tom, jak tento vztah ztvárnit na jevišti?

Musím znovu začít od matky a od analogie s Hrabalovým dětstvím. Moje matka šla pracovat, když mi bylo asi tři čtvrtě roku, a pod svá křídla si mne vzala babička. Sourozence jsem neměl, takže se na mne koncentrovala. Matka samotná byla a je – na rozdíl ode mne – důsledná a ambiciózní. Velmi podporovala moje vzdělání.

Nicméně si myslím, že vaše matka a Hrabalova matka, byť tu jsou jisté příbuznosti, představují zcela jiné typy osobností, o Hrabalově matce je známo, že byla celý život poněkud mimo realitu, hovořila v citátech, Linda Keprtová používá termín „operetní matka“…

Samozřejmě! Hrabalova matka byla údajně velmi talentovaná, ale zároveň velmi ctižádostivá a v umělecké oblasti velmi nenasytná. A také jsem se dočetl, že byla na jednu stranu velice racionální a na druhou stranu despoticky rozháraná.  Naproti tomu jeho dědeček z matčiny strany byl prý velkorysý bonviván, který ale dokázal i chytit pod krkem, když s něčím nebo někým nesouhlasil. A to se stalo, když jeho dcera otěhotněla. Jak víme, chtěl ji zastřelit… Mě tedy moje matka neustále hlídala a korigovala, přestože neměla čas. Musel jsem být zodpovědný a plnit svoje povinnosti. Od pěti let jsem hrál na housle a neexistovalo na hodinu jednou jít a jednou nejít, jednou cvičit a jindy necvičit. Tedy poměrně rigorózní režim.

Hrabalova matka svému synovi nastavila jaký režim, pokud mu nějaký nastavila?

Tam, myslím, žádný režim nebyl. On nemohl proniknout do té její „bubliny“, protože ona žila ve svém vlastním světě a byla příliš zaujatá sama sebou… A ke svému dítěti nebyla schopná se empaticky přiblížit.

Našel podle vás Hrabal to, co od své matky nedostal, u těch dalších žen?

Pipsi byla bezesporu jeho osudová žena. Hlavní pilíř a opora jeho života. Díky ní mohl vůbec fungovat. A on jí byl věrný, přestože se kolem něj točily všechny ty múzy… Všechny tyto jeho motivace a inspirace ale zůstaly pouze na platonické úrovni. Včetně vztahu k April/Dubence. Ale jeho zázemí vytvářela Pipsi a Hrabal si toho byl vědom. Jak víme, sama Pipsi si také prožila svoje. Byla zasnoubená a její ženich se nedostavil na svatbu. Fatální zážitek představovalo také znásilnění ruskými vojáky. Ale s Hrabalem se našli, ona byla jeho domácí krb a navíc ho jaksi přitlumovala a nenásilně mírnila v jeho extrémních vlastnostech.

Myslíte třeba ony vrcholy, o kterých jsme už mluvili?

Ano, jen si to představte, to přece známe každý – jste nabuzený a bezmezně nadšený. A vydáte se ze všech sil, emočních i fyzických. A přijde strašlivý propad. Já jsem to poznal na vlastní kůži. A musel jsem si to uvědomit a pokusit se být pragmatikem. A samozřejmě se mi tato vlastní zkušenost pro ztvárnění role Bohumila Hrabala velice hodila.

Miloš Orson Štědroň: Don Hrabal – Jana Sýkorová (Pipsi), Roman Janál (Hrabal) – Národní divadlo 2017 (zdroj FB ND)

Vlastně i v průběhu celé opery Don Hrabal jsme svědky řady ostrých střihů, hudebních i dramatických, které těmto výkyvům v Hrabalově životě odpovídají…

Ano, Bohumil Hrabal je tu prezentován v nesmírných kontrastech. Tak třeba duet s Múzou. To je cikánka, jedna z těch, které ho zaujaly a inspirovaly. Naproti tomu duet s matkou, kde jí oznamuje, že nepřestane kouřit a chodit se koupat s děvčaty. A říká, že propadá i z češtiny a že maturitu vlastně nepotřebuje. A další ostrý střih – Hrabalova žena Pipsi, kterou trochu iritovali někteří jeho příbuzní. Věděla, že to nezmění a že mu neposkytuje múzickou inspiraci, ale tvořila mu domov a byli spolu velmi spokojeni i po sexuální stránce. No, a trošku záhadnou pro mě dosud zůstává americká studentka April. Vím vlastně jen, že byla jeho obdivovatelkou, seznámila se s ním skrze jeho literaturu, teprve pak se seznámili osobně a ona zprostředkovala jeho americkou cestu. Zkrátka představovala fluidum a esprit, něco, co mu scházelo u Pipsi, která byla v určitém slova smyslu jednoduchá.

Musí Hrabal jako divadelní postava být třikrát jiný, v závislosti na tom, s jakou ženou se právě potýká?

Bezpodmínečně ano! Podívejme se na jednotlivé obrazy – třeba velká scéna s matkou, kde je z ní na konci už pořádně vytočený. Tady situace graduje v rokenrolovém stylu a Hrabal prezentuje vzdor a nepochopení matčina chování. V návaznosti na tuto scénu přichází duet s Múzou – cikánkou. Tady se Hrabal střihově proměňuje ve vášnivého chlapa zmítaného exotickou inspirací. Sama mu navíc našeptává, že cikánky jsou krásné a žádoucí pouze do třiceti let… Po scéně s cikánkou následuje rychlý svatební obřad a přichází první ze dvou manželských duetů s Pipsi. Na jehož konci si Hrabal povzdechne: „Co od ní můžu čekat jiného, než Mädchenroman…“ Pak hned další proměna, kde ve swingovém stylu ztvárňuji lva salónů. Přicházejí baletky – moje múzy, a já zpívám: „Budu lev, který mňouká, budu kočka, která řve, jak lev, to všechno průměrné je na nic, ale odříkaného největší krajíc… to nejhnusnější zkrášlím, ale zároveň bezvýznamné znesmrtelním“ – snad to cituji přesně, každopádně tato úžasná pointa báječně vystihuje Hrabalovo vnímání světa a lidí kolem něj.

Co jste si z práce na opeře Don Hrabal vzal jako pěvec?

Donu Hrabalovi je hudba a text na stejné významové příčce. Jak už jsme řekli, prolínají se tu styly, které nespadají do operního ranku. Jako kluk a ještě i dlouho v dospělém životě jsem byl inspirován Jacquesem Brelem a především Tomem Jonesem. To byl můj vzor a já chtěl dělat hudbu jako on. Moje cesty pak vedly k opeře a k písním a k mému milovanému mikrosvětu oratorní a barokní hudby. Nicméně můj vztah k písňové literatuře s láskou k šansonu koresponduje. A v Donu Hrabalovi jsem objevil prostředky či „grify,“ jak co zpívat.

Miloš Orson Štědroň: Don Hrabal – Roman Janál (Hrabal) – Národní divadlo 2017 (zdroj FB ND)

Máte na mysli extrémní nakládání s hlasem, které v této roli uplatňujete?

Ano, zjistil jsem, že si můžu dovolit třeba cíleně nasadit takzvaný chraplák, chvíli ječet falzetem, chvíli šeptat tak intenzivně, jako kdybych zpíval forte. A k tomu všemu tu máme vytříbenou a zároveň záludnou stránku rytmickou. Vycvičil jsem se tedy i v rychlé orientaci v rytmických kontrastech. A výrazové prostředky z tohoto partu si dokonce dovolím aplikovat i ve Figarově svatbě, kterou právě připravujeme v Národním divadle. Konkrétně v recitativech. Zabírá to a já to můžu předávat i svým studentům a studentkám.

Hrabě v Mozartově Figarově svatbě byla – pokud vím – jedna z vašich prvních rolí hned po studiích v Sofii. Pak jste jí zpíval v Opeře Mozart, s inscenací Josefa Průdka v Národním divadle v Praze jste jezdili do Japonska, v roce 2011 jste se účastnil brněnské produkce a teď se k Figarově svatbě vracíte v Národním divadle v režii Magdaleny Švecové…

S Magdalenou jsem se o roli Hraběte i bavil a mám v plánu si přečíst původní Beaumarchaisovu hru. Za tu dobu jsem četl i různá pojednání, ale hlavně ze samotného provozování této opery jsem zjistil, že postava Hraběte je psychologicky nejbohatší a nejzajímavější. Když uvážíme jeho vývoj, kontrasty a zvraty! I díky Magdě Švecové jsem si uvědomil, že můžu Hraběte obohatit o prvky určité ironie a sarkasmu, což ovšem vychází z jeho ješitnosti. Hrabě také může být uvnitř zcela nepříčetný a navenek to zakrývat určitým druhem šlechtického pokrytectví – aby se náhodou nezkompromitoval před Zuzankou a Figarem a nakonec i před svojí ženou. Kterou Hrabě – jak si postupně uvědomuje – hodně zraňoval, hodně ji podcenil a zanedbal. Samozřejmě, zaujmou ho mladičké komorné, které pro něj znamenají fyzické uspokojení. Poskytnou mu iluzi, že je znova mladý, nabuzený a plný sil. Pojednou ale do jeho výbojů pronikne pokora, začne přemítat, jestli tohle všechno měl zapotřebí. A nakonec dojde k poznání, že po těchto záletech a různých jiných extempore má nejvíc inspiračních zdrojů právě ve své ženě.

Děkuji za rozhovor!

Miloš Orson Štědroň: Don Hrabal – Roman Janál (Hrabal) – Národní divadlo 2017 (zdroj FB ND)

 

VIZITKA
Roman Janál (1964) vystudoval hru na housle na plzeňské konzervatoři a zpěv na Hudební akademii v Sofii. Během studií hostoval na scéně Státní opery v Sofii (Don Giovanni, Eugen Oněgin, Tarquinius v Brittenově Zneuctění Lukrécie). Své první angažmá přijal v Banské Bystrici, odkud přešel do Komorní opery (pozdější Opery Mozart) v Praze. Od roku 1994 hostoval v plzeňské opeře a od roku 1997 se stal sólistou Národního divadla, kde nastudoval mnoho rolí domácího i světového repertoáru. S Národním divadlem a Státní operou Praha absolvoval řadu zahraničních zájezdů. Na zájezdě Opery Národního divadla do Španělska (Madrid – Teatro Real) vystoupil v Janáčkově opeře Osud (role Vervy) v inscenaci Roberta Wilsona. Představil se na festivalech Dny Bohuslava Martinů v Londýně s Jiřím Bělohlávkem a orchestrem BBC, Europalia Brusel, Festival Bohuslava Martinů v Amsterdamu za vedení Christophera Hogwooda, Bratislavské hudební slavnosti, Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Mezinárodní hudební festival v Českém Krumlově, Janáčkův máj, Svatováclavské slavnosti, Dvořákův podzim, Festival Pontes, Česko-saský festival, Concertus Moraviae (MHF), na koncertech Roku České Hudby – České sny, na festivalech ve Francii, Itálií a v Německu, dvakrát na festivalu soudobé hudby v Bostonu, na koncertních turné v Austrálii, Koreji, Japonsku, Francii a na operních festivalech v San Remu, Ravenně a dalších. Jeho diskografie zahrnuje CD – Operní recitál (SOČR, diririgent Ondřej Kukal, Radioservis), Gypsy Melodies (klavír – Karel Košárek, Supraphon), opery Bohuslava Martinů Slzy nože a Hlas lesa, Dvořákovy Tvrdé palice (Supraphon) a Vandu (Orfeo), Janáčkovy Výlety páně Broučkovy (Orchestr BBC, J. Bělohlávek, Deutsche Grammophon 2008), Operní gala (spolu s D. Peckovou, Supraphon), Rybovu Českou mši vánoční (Multisonic), Krčkovo Ten, který jest a Vaňhalovy Duchovní árie (ArcoDiva). Od roku 1994 spolupracuje také s Českým rozhlasem, kde natočil své první CD operních árií a řadu písňových cyklů současných českých autorů. Spolupráce s Českou televizí dala vzniknout filmovým verzím oper Josefa Berga Návrat Odysseův do vlasti a Evropská turistika a Bohuslava Martinů Slzy nože a Hlas lesa. V prosinci 2017 se představil v titulní roli opery Miloše Orsona Štědroně Don Hrabal. Účinkuje v činoherních úlohách, například jako Faust v pražském Studiu Ypsilon. Je stálým hostem Národního divadla v Praze a sólistou Národního divadla v Brně. Za roli Polluxe v inscenaci Rameauovy opery Castor a Pollux v Národním divadle získal Cenu Thálie za rok 1999. V aktuální sezóně ho v Národním divadle v Praze čeká Mozartova Figarova svatba či Janáčkovy Výlety páně Broučkovy. V červenci se představí v Litomyšli v předpremiéře nové inscenace Smetanovy Libuše, která bude v Národním divadle uvedena v říjnu 2018 ke stému výročí vzniku Československé republiky.

Mohlo by vás zajímat


Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na