Roman Zotov-Mikshin: Když tančím, tak se cítím doma

O víkendu 16.–18. července probíhá ve Žďáru nad Sázavou devátý ročník festivalu současného tance, pohybového divadla a nového cirkusu KoresponDance. Jedním z vystupujících hostů je i Roman Zotov-Mikshin, tanečník, choreograf, performer, který pochází z Ruska, ale od osmnácti let žije v České republice. Po bakaláři z ekonomie vystudoval konzervatoř Duncan Centre a u tvůrčí práce už zůstal.

Festival zítra teprve začne, ale ty už jsi nějaká vystoupení měl, o co šlo?
Byla to série intervencí v různých částech města, které měly přilákat pozornost a uvést diváky do kontextu blížícího se festivalu.

Na jakých místech jste se s Tilde Knudsen, Markétou Stránskou a Benjaminem Richterem objevovali?
Na nádraží, na náměstí Republiky, před Muzeem nové generace. Uzavřeli jsme to ve vodě, v Pilské nádrži. Pár lidí pak přišlo a ptali se, o co šlo. Když jsme řekli, že KoresponDance, tak kývali. Asi už tuší…

Která lokace pro tebe byla nejzajímavější?
To je těžká otázka. Všechna místa byla zajímavá. Například na náměstí jsme byli dvakrát, první den a pak dnes, a hodně se to proměnilo, protože jednu věc jsme dělali v průběhu tří dnů a nacházeli jsme spoustu nových principů. Bylo opravdu zajímavé pozorovat, jak jsme se za ty tři dny posunuli. Na nádraží to bylo hodně živé, bylo tam pořád hodně lidí. Pohybovali jsme se ve vestibulu, kde nás mohli pozorovat z různých vzdáleností a byla to fakt nejintenzivnější intervence, protože lidé byli nejvíc v klidu. Čekali na vlak nebo na autobus a dívali se. Vešli jsme do autobusu, prošli ho s těmi našimi bílými kostkami a lidi se velmi zajímavým způsobem přidávali. Bylo to super. Teď, jak jsme vstoupili do Pilské nádrže, tak to bylo také fajn. Chovali jsme se úplně normálně, jen jsme měli na hlavě lahve. Už když jsme se připravovali a seděli v těch lahvích na břehu, tak lidé hned začali fotit a koukali, co se bude dít. A ještě jsem zapomněl na barokní most. Byli jsme na mostě a stáli jsme tak, že auta projížděla jen pět centimetrů od nás. Bylo to pro nás i pro řidiče takové trochu… Marie (Marie Kinsky, ředitelka KoresponDance, pozn. redakce) se bála, aby nikdo nenaboural. Bylo to fakt nebezpečné. Jeli a vůbec nekoukali na cestu, ale jen na nás.

Máš pocit, že koncept penetrace města performativním uměním funguje dobře?
Ano. S dalšími zapojenými umělci jsme se neznali a fyzicky jsme se setkali až tady. Seznámili jsme se přes Zoom a viděli jsme se pětkrát, ale nic jsme nezkoušeli. Všechno bylo jen nahozené. Zkušenost čtyř lidí se setkala a snažili jsme se během nalaďování se na sebe působit jednotně. Myslím, že od prvního dne do dneška je vidět velký posun. A podle mého názoru to vyvolalo kýžený efekt. Každý měl asi jinou představu, lidé reagovali i „aaa, to jsou kreténi,“ nebo „wow“ a tleskali, prostě rejstřík reakcí byl opravdu široký, od nepříjemné agrese po řadu moc příjemných komentářů neznámých lidí. Mně osobně se moc líbí, že ne všichni pochopili, že jde o KoresponDance. Tak či tak, časem se to dozvědí. Třeba nepřijdou dneska nebo zítra na představení, ale proběhly městem vibrace, které ho rozvlnily, a to je nejdůležitější. Jedna věc je festival a druhá to, jak se město vztahuje ke kultuře. To pro mě byl největší úkol. I když to byla třeba neznatelná akce, ale nechala v lidech stopu. Otisk. S něčím se setkali a bude to v nich zrát. Věřím, že pokud nedorazí na festival letos, dorazí třeba příští rok. Každý potřebuje jinak dlouhý čas.

V hlavním programu festivalu uvádíte představení Ferst Dadler není sám, je to tzv. duration performance, proč jste zvolili tento formát?
Protože nic nereprezentujeme. Nic neukazujeme. Nic nečekáme. Chce to čas, aby se věci otevřely. Měli jsme různé verze. Když jsme minulý rok pracovali v rámci Rezidence pro choreografy s koučinkem, tak nešlo ukazovat pokaždé tříhodinovou performanci, jak to bylo koncepčně postaveno. Museli jsme to redukovat třeba na deset, patnáct minut. Tady ale můžeme performanci uvést v plném rozsahu, tak chceme čas využít a nechat věcem přirozený průběh. Máme zkušenost, že pokud to necháme jen 15 minut, tak lidi přijdou a začnou pozorovat, protože vědí, že mají jen pár minut a vůbec nemají chuť ani možnost se zapojit, naladit se na naši vlnu. Věříme, že právě ty tři hodiny, nebo i delší čas, společně s tím, že návštěvníci nikam nespěchají, jim umožní zůstat s námi a vstoupit do akce. Když ne, tak to zvládneme taky ve dvou. Snažíme se vytvořit takové performativní pole, které nám umožňuje nebýt přímo závislí na ostatních, ani na sobě navzájem.

Divák se tedy má stát aktivním aktérem?
Je to vítané. Počítáme, že se to může stát. Proto to taky děláme. Je to celé o kruhu a pro nás je cesta z kruhu ven jakási spirála, která se dál rozvíjí do dalších nekonečných tvarů skrze společnou kreativitu. Věříme, že pokud jsme tam dva, tak nevíme, co jeden od druhého čekat, a kreativita funguje. Čím víc dalších elementů, tím je zdroj kreativity větší. Vidíme ho v interakcích, ve vztazích mezi námi. Pak je jen otázka, do jaké míry každý z nás ví anebo neví, co dělá. Vůbec nevadí, když si 99 % lidí řekne, že to není pro ně a nechytne se. S něčím přicházíme a opravdu nečekáme nic. Doufáme, že se něco stane, a není možné, aby se nic nestalo. Vždycky se něco stane.

Co znamená Ferst Dadler, je to někdo, nebo něco? Ferst Dadler se totiž neobjevuje jen v názvu performance, ale také se tak jmenuje vaše uskupení?
Ano, má to být někdo. Konečně prozradím, co to znamená: „čerstvé datle“. Jednu dobu jsme s Ingou (Inga Zotova-Mikshina, pozn. redakce) ujížděli na datlích. Na jednom balení bylo asi v deseti jazycích „fresh dates“ a já už ani nevím, v jakém jazyce to bylo „ferst dadler“. Zdálo se mi ale hned, že to může být zajímavý název. A když jsme pak hledali jméno pro náš umělecký kolektiv, tak mi to okamžitě vytanulo na mysli. A je to postava, která vznikla z nás tří, ze mě, Ingy a Elii Morettiho. My tři jsme Ferst Dadler.

Zmínil jsi Eliu Morettiho, jak jste se potkali?
Pamatuji si spíš společnou práci, to, že jsme před třemi lety začali Ferst Dadlera, ale seznámení vlastně ani ne. Byli jsme na rezidenci v Malovicích a Elia tam byl jako člen souboru. Tam jsme se seznámili a pochopili, že si dobře rozumíme. Tak jsme začali zkoušet.

Dalším aktérem performance je filozof Václav Němec, jaká je jeho úloha?
Ani jeden z nás nepracuje s textem a verbalizací, Elia zodpovídá za zvuk – pohyb, já za pohyb – zvuk. Přišli jsme na to, že spousta lidí okupuje svět skrze text. Chce svou zkušenost verbalizovat. Přišlo nám zajímavé začlenit do performance někoho, kdo nejen, že pracuje s textem, ale dokáže to, co k němu přichází, a to, co vstřebává, ihned posouvat. V rámci svého studia na Karlově univerzitě Inga absolvovala kurz „Průvodce vlastním já“, bylo to teď během Covidu, takže to měla online a já jsem občas zaslechl témata, kterými se zabývali. Přišlo mi, že mluví stejným jazykem, nebo spíše jiným jazykem o stejných věcech, o kterých se i my pořád bavíme. Domluvili jsme se, že to nebude jen výklad ve formě přednášky, že Václav nebude explicitně pojmenovávat přímo to, co vidí, ale ihned to bude posouvat. Bude psát text na stroji, říkat ho do mikrofonu, nebo říkat jen tak někomu, bezprostředně. Věříme, že to získá nádech poezie, metafory, ale skrze filozofii. Obecně nás teď hodně zajímá směr performosofie. Přichází se na to, že filozofie je příliš odtržená od těla a moc analyzuje, ale zapomíná se na to, že tělo je prostředek, jak uvažovat filozoficky. Myslíme si, že Václavův text, jeho myšlenky, nám pomohou zpřítomnit zkušenost.

Performanci uvádíte na IV. zámeckém nádvoří, má tento specifický prostor nějaký vliv na podobu performance?
Určitě. Pracujeme s různými objekty, které umisťujeme různě v prostoru. Pro zámek jsme se rozhodli, že nevezmeme skoro nic z předchozí performance ve Veletržním paláci a spíše půjdeme jenom do instrukcí a jenom do některých nových objektů, které nám dávají větší smysl v rámci konceptu. Takže určitě to bude specific.

Nejprve jsi v Česku studoval ekonomii, až pak tanec. Jak se stane, že člověk přijede do jiné země studovat ekonomii a skončí na Duncan Centru?
Nevím. 🙂 Po bakaláři jsem se dostal na inženýrské studium, které jsem se rozhodl dělat distančně, cítil jsem, že prezenční už dělat nechci. První den, kdy jsem byl zase ve škole, jsem tam seděl a bylo to jak z reklamy nebo filmu, celé jsem to sbalil a šel. Říkal jsem si ne, už nikdy. Už to nešlo dál. Pochopil jsem, že už je to moc a že to je úplně mimo. I když teď už si třeba nemyslím, že to je úplně mimo, ale v té době to tak bylo.

Myslíš si, že studium ekonomie mohlo ovlivnit to, jakým způsobem přistupuješ k tvorbě?
Ekonomie je věda o tom, jak zacházet se vzácnými zdroji a Ferst Dadler je projekt, kde se vzácnými zdroji zacházíme hodně. Snažíme se vymáčknout z minima peněz co se dá, a i ke zdrojům jako takovým přistupujeme hodně ekologicky. Tak v tomto ano, v tom jsme ekonomové. Ale neumím naše věci prodávat jako obchodník, i když jsem studoval obor podnikání a management, tak to se mi určitě nedaří. Nebo nedaří, nenaučil jsem se to a nedostal jsem na to chuť během studia. Možná právě proto jsem šel pryč.

Obdržel jsi cenu Jarmily Jeřábkové, co pro tebe takové ocenění znamená?
Je to důležité kvůli lidem, kteří jsou v porotě. Jsou to lidé, jejichž názor jsem respektoval a vážil si ho a dostat od nich ocenění bylo velmi fajn. A zároveň možnost ukázat práci v Polsku, na Slovensku a v Maďarsku bylo skvělé. Ještě jsem ani nedostudoval, bylo to na konci roku 2015, když jsem byl ještě v šestém ročníku. Bylo skvělé, že člověk už může získávat zkušenosti.

Tvoje žena Inga Zotova-Mikshina je také členkou tvůrčího týmu Ferst Dadler, co bylo dřív? Nejprve jste spolu tvořili nebo chodili?
Asi chodili, ano.

Funguje to? Osobní život a tvůrčí práce dohromady.
Já myslím, že právě ano. To je na Ferst Dadlerovi to nejlepší, že i s Eliou, s ním máme samozřejmě jiný druh vztahu, ale jsme v blízkém kontaktu. Nejdříve jsme byli přátelé, Ferst Dadler je seskupení třech přátel a spřízněných lidí a pak až umělců. Cítíme mezi sebou funkční spojení. A je to stejné, když se bavíme o Inze.

Jaká je podle tebe aktuální role performativního umění ve společnosti?
Je úplně největší. A zdá se mi, že je mu společnost velmi nakloněna.

Učíš na Duncan Centru, co ti pedagogická činnost přináší?
Myslím, že kontakt s lidmi. Nutnost rychlého naladění na člověka, který vstupuje do hracího pole. Každý den se potkávám s dvaceti až šedesáti lidmi, a aby to fungovalo, musím pochopit, jak jsou naladěni. A to mi pomáhá i potom v rámci Fersta Dadlera. A také to snad přináší lepší porozumění, co vlastně mladí lidé chtějí dělat. Myslel jsem si, že je zajímá něco jiného. S něčím jsem přišel, ale za tu krátkou dobu, co jsem na Duncanu, zjišťuji, že nejdříve je potřeba dát jim to, co chtějí, že přes to nepojede vlak. 🙂

A co naopak považuješ za nejdůležitější studentům předat?
Aby chápali, proč to dělají. Mám pocit, že se na motivaci musí sebe sama zeptat každý den, před každou hodinou. Utíká to tolika směry, že po čtyřech letech zjistí, že, jak se v ruštině říká, stojí u úplně rozbitého koryta. Zjistí, že to, co hledají, je někde úplně jinde než to, co mají. Aspoň někteří. A není jich málo.

Je mezi choreografy nebo pedagogy, se kterými ses v profesionálním životě setkal, někdo, koho bys označil za iniciační osobu?
Ano, určitě Lenka Flory. Její energie je ta, na kterou myslím vždy, když jí mám málo. Ona je jako rozjetý vlak. Pořád tvrdila, že talent je jedna věc, ale práce je na prvním místě. A vervu, s jakou to říkala, tu si pořád živě pamatuji. Pak Christopher Roman, který dva roky řídil Forsythe Company, tak on je top of the top of the top. I když jsem potkal různé pedagogy v různých stylech, ale to, jak se hýbe on, jak uvažuje o tanci a co jsme s ním dělali za věci, tak to je neskutečné. A určitě Eva Blažíčková. Její přímočarost a bezprostřednost, zdravá sebekritika. Velká uzemněnost. Myslím, že jsem před Duncanem hodně lítal a s ní jsem dokázal najít uzemněnou polohu. A samozřejmě Petr Boháč, umělecký ředitel Spitfire Company, s níž spolupracuji. Ale na prvním místě je Inga. Inga je člověk, který mě ovlivňuje nejvíc.

Pocházíš z Ruska, dokonce jsi spolupracoval na představení z oblasti dokumentárního divadla „Rusáci“, které se zabývalo otázkou českého traumatu způsobeného invazí v srpnu 1968. Teď aktuálně jsou zase vztahy s Ruskem tématem. Jak se cítíš jako Rus žijící v Česku?
Cítím, že ten vztah je hodně specifický. Někdy tam problikává, nevím, jestli to nepřeženu, problikává určitý druh lásky, ale je tam hlavně hodně napětí a důsledky právě toho traumatu. Vztah byl po druhé světové válce dobrý, ale od okupace se to táhne a pořád to bublá. Já osobně jsem se skoro nepotkal s žádným otevřeným negativním projevem, kromě párkrát, kdy mi říkali „Putin go home,“ nebo něco takového. Slyším, že to lidi mají potřebu říct, tak ať to řeknou raději mně… Já z toho nic nedělám, takže dobrý.

Jsi v Česku doma?
Jak kdy. Nevím, jestli se někdy zbavím pocitu, že srovnávám. Když přichází výrazná situace, tak mám tendence v sobě pořád srovnávat a přemýšlet o tom, jak by to mohlo být jinak. Myslím, že to je úplně zbytečné, ale asi to je otisk osmnácti let života v Rusku. Někdy mám ale dojem, že jsem na stejné vlně. A když tančím, tak se cítím doma.

 

Roman Zotov-Mikshin se narodil v Tule v Rusku, od svých sedmnácti let žije v Praze. Během studií na taneční konzervatoři Duncan Centre v Praze získal zkušenosti se současným tancem, moderními technikami jako Graham, Limon a Cunningham, bojovým uměním, street dance, tancoval v mnoha vlastních choreografiích a pracích jiných studentů. Přečtěte si více…