Rossiniho Italka v Alžíru – první uvedení nové inscenace v Plzni

  1. 1
  2. 2

Nicméně naslouchat hudbě by mohl Jakub Hliněnský ještě více, protože některé režijní prvky byly přece jen nadbytečné – dvě harémové tanečnice na jevišti sice přispěly ke koloritu orientálního paláce, ale jejich akcí bylo příliš mnoho, a především cinkání penízků na jejich oděvech působilo rušivě a rozptylovalo pozornost. Tanečníci v pozadí znázorňující obsahy árií a ansámblů také nebyli nutní. Choreograf Martin Šinták má ovšem cit pro operu, taneční výstupy byly tedy dobře vystavěné a členy baletního souboru DJKT také precizně provedené, takže neodváděly pozornost od vlastního zpěvu. Ale co skutečně rušilo, byly komické akce dvou sluhů při orchestrálním úvodu k lyrické vstupní árii Lindora a během ní; při provedení ansámblů pak na jevišti přítomnost pěvců, kteří v nich nezpívali. A poněkud matoucí byl samotný závěr – promítnutá loď nebyla za zaplněným jevištěm dostatečně jasně vidět, a ačkoliv už má trojice Italů odjíždět, zůstali zde stát bok po boku s Mustafou odprošujícím Elvíru. Celkově však byly herecké akce koncipovány nápaditě a vyváženě, vyšel především tercet Lindora, Taddea a Mustafy ve 2.dějství „Pappataci“ („Paroháč“). Spolupráce choreografa s pěvci se vyplatila – vnesla do dění žádoucí odlehčení i efekt.

Scénografie a kostýmy Aleše Valáška zachycují odpovídajícím způsobem dobový orient. Scéna je ohraničena třemi stěnami Mustafova paláce, zadní je posuvná. Za ní se v poměrně rychlém sledu mění rozličné projekce – moře (při ztroskotání lodi) a loď v závěru, během děje se pak střídají výhledy na mešity a kupole či na orientální mřížoví, scéna je nasvícena po většinu času tlumeným žlutým světlem, žádoucí atmosféra je vytvořena. Na jevišti je ovšem zbytečně mnoho věcí – evropský nábytek, nespočet ´thonetek´, orientální polštáře, nízký stolek, několik pojízdných servírovacích stolečků, dobový glóbus. Množství předmětů a rekvizit zbytečně zahlcuje prostor a omezuje plynulost přechodu mezi scénami a odlišnými prostředími (palác, mořské pobřeží). Kostýmy vhodně doplňují scénu, odpovídají charakteru postav a v těch evropských se mísí několik historických epoch. Ne právě vhodně oblečen je jen Lindoro jako otrok.

Jásavá, perlivá hudba Italky v Alžíru je pro umělce vzhledem ke své virtuozitě velmi náročná, pěvecké party jsou plné koloratur, ne právě snadné jsou ansámbly, rozsáhlá a plastická finále. Rossiniovská lehkost a jiskřivost, která si tak podmaňuje posluchače, není snadná. Operní orchestr DJKT odvedl kvalitní výkon. Jiří Štrunc kladl důraz především na dramatičnost a v celkovém provedení na vyšší zvukovou hladinu, lyrické pasáže byly méně výrazné.

G. Rossini: Italka v Alžíru - Michaela Zajmi, Ivana Šaková a Zuzana Kopřivová - DJKT 2021 (foto Irena Štěrbová )
G. Rossini: Italka v Alžíru – Michaela Zajmi, Ivana Šaková a Zuzana Kopřivová – DJKT 2021 (foto Irena Štěrbová )

 V sobotu vystoupili ve všech rolích umělci s odpovídajícími hlasovými kvalitami, ale k dosažení žádoucí rossiniovské zpěvnosti by bylo zapotřebí důslednější vypracování partů. Pěvci byli přesvědčiví především po herecké a výrazové stránce.

Uhrančivá Isabella v podání Michaely Zajmi měla přirozený šarm, vitalitu, noblesu, žádoucí rozhodnost a odpovídající míru komediálnosti. Pěvkyně na sebe dokázala strhnout pozornost hned v úvodní árii přes to, že její vstup na scénu byl narežírován nezřetelně (při zvuku efektní hudby se zjeví zcela neefektně – skromně se vynoří na ztemnělém jevišti zahalena v pláštěnce a v celku zaniká). Díky svému barevnému mezzosopránu bude jednou jistě ideální představitelkou Isabelly. Pavel Klečka dal Mustafovi žádoucí komiku, zbytečně nepřehrával a nesklouzával k laciné fraškovitosti. Tomáš Kořínek jako Lindoro dokázal sloučit v postavě prvotní stesk po domově s rozhodností při osnování plánu útěku.

Jiřímu Hájkovi se podařilo ztvárnit s plnou přesvědčivostí roli Taddea v celé její plasticitě, jeho vývojový oblouk vedoucí od marného doufání v Isabellinu náklonost, k získání významného úřadu u Mustafova dvora až k přátelství s Lindorem a společný útěk zpět do Itálie. Talentovaná Zuzana Kopřivová v roli Elvíry je příslibem do budoucna. Dominantní byl jako Haly Jevhen Šokalo třímající prakticky po celou dobu představení v ruce obrovský kůl. A v roli Elvířiny důvěrnice Zulmy zaujala Ivana Šaková. Pánský sbor po vedením sbormistra Jakuba Zichy se zhostil svého úkolu spolehlivě.

Uvedení Italky v Alžíru v Plzni je v každém případě záslužný počin – titul se vrací na zdejší jeviště po dlouhých desetiletích. A navíc nepřímo jeho uvedení upozorňuje i na to, že existuje nejen Lazebník sevillský a že bychom si měli Rossiniho operního díla všímat podstatně více, než tomu je. Že inscenace v sobě nese žádoucí potenciál, dokázaly v sobotu bezprostřední rekce publika a závěrečný vytrvalý a nadšený aplaus. Umělci jej slyšeli poprvé po dlouhých osmi měsících.

Do zářijové premiéry je dostatek času na to, aby se Italka v Alžíru mohla patřičně dostudovat a zazářit v plném lesku. O diváky jistě mít nouzi nebude.

G. Rossini: Italka v Alžíru - Michaela Zajmi a Tomáš Kořínek - DJKT 2021 (foto Irena Štěrbová )
G. Rossini: Italka v Alžíru – Michaela Zajmi a Tomáš Kořínek – DJKT 2021 (foto Irena Štěrbová )

G. Rossini: Italka v Alžíru
5. června 2021, 19:00
Divadlo J. K. Tyla v Plzni

Hudební nastudování, dirigent – Jiří Štrunc, režie – Jakub Hliněnský, Scéna, kostýmy a projekce – Aleš Valášek, Sbormistr – Jakub Zicha, Choreografie – Martin Šinták

Mustafa – Pavel Klečka, Elvíra – Zuzan Kopřivová, Zulma – Ivana Šašková, Haly – Jevhen Šokalo, Lindoro – Tomáš Kořínek, Isabella – Michaela Zajmi, Taddeo – Jiří Hájek
Pánský sbor a orchestr opery DJKT
Balet DJKT

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments