Rossiniovské festivaly Bad Wildbad a Pesaro
Rossiniovské festivaly
Bad Wildbad
Již dvacátý devátý ročník rossiniovského festivalu v lázeňském městečku Bad Wildbad (dnes s necelými jedenácti tisíci obyvateli) letos sázel na tituly velmi málo obvyklé. Festival probíhal ve dnech 7. až 9. a 13. až 23. července 2017.
Dramaturgie nabídla tentokráte čtyři Rossiniho tituly a jeden naprosto raritní operní opus zpěváka a skladatele Manuela Garcíi.
Jako první byla uvedena raná jednoaktová fraška L’occasione fa il ladro, ossia Il cambio della valigia (Příležitost dělá zloděje aneb Výměna zavazadel) z roku 1812, která vznikla podle krátké francouzské vaudevillové komedie Eugena Scribeho. Po benátské premiéře bylo dílo zcela zapomenuto a dlouhou dobu i po smrti skladatele opomíjeno. Trvaleji na scénu mu pomohly až inscenace v osmdesátých letech dvacátého století, včetně několika uvedení na evropských festivalech v Pesaru, Buxtonu a Swetzingenu.
Zápletka je fraškovitá, vycházející ze záměny zavazadel tří hostů v hostinci a pak následujícího kolotoče nedorozumění a omylů i záměny identit. Velmi svižná hudba a vtipné libreto vyžadují značný spád představení, ve kterém se představitelé hlavních mužských rolí mohou také blýsknout komickým talentem. Ve třech představeních (8., 13. a 22. července) vystoupil basista (a také operní režisér) Lorenzo Regazzo, který vytváří řadu partů napsaných pro basso buffo v Mozartových nebo Rossiniho operách. Jeho role Dona Parmeniona je původně ovšem psána pro baryton. Druhá hlavní postava, Hrabě Albert, byla svěřena lyrickému tenoristovi Kennethu Tarverovi z USA, který vystupoval již v několika posledních ročnících tohoto festivalu. Režii vytvořil Jochen Schönleber, operní režisér a intendant místního festivalu od roku 1992. Ten již tento titul zde režíroval v roce 1997.
Druhým rossiniovským titulem, uvedeným pouze ve dvou koncertních provedeních, je dvouaktové dramma serio Aureliano in Palmira (14. a 22. července) s pseudohistorickou zápletkou, ve kterém se setkávají Zenobia (soprán), královna Palmyry s římským císařem Aurelianem (tenor), jejich vztah je ovšem komplikován existencí předchozího milence Zenobie Arsacem (alto castrato). Příběh se odvíjí od dobývání Palmyry římským vojskem, ale končí obvyklou „clemenzou“ (milosrdností) Římana a udělením milosti zajaté Zenobii a Arsacemu. Jde o jediné operní Rossiniho dílo, které bylo napsáno s partem pro kastráta (konkrétně pro hvězdu Giambattistu Vellutiho, považovaného za „posledního z velkých kastrátů“), a to pro uvedení v Teatro alla Scala roku 1813.
Na koncertu však v roli Arsaceho nevystoupil kontratenorista, ale švýcarská mezzosopranistka Marina Viotti, která v předchozích festivalových ročnících zde ztvárnila například Isabellu v Italce v Alžíru (2015) a další role. Italská sopranistka Silvia Dalla Benetta (také častá místní sólistka) zpívala vášnivou Zenobii a římským císařem Aurelianem se stal argentinský lyricko-koloraturní tenorista Juan Francisco Gatell, který již má zkušenosti s rossiniovskými a donizettiovskými party z Teatro alla Scala, Pesara i řady dalších předních evropských scén. Stejně lahodně ale jeho tenor s mimořádným témbrem zní v mozartovských partech nebo v roli Fentona ve Verdiho Falstaffovi.
Oblíbený historický motiv obležení města a intrik mezi dobývajícím válečníkem a vládci uvnitř sídla je vlastní i další uváděnému dílu, a to opeře Maometto II. Opera má pestrou historii několika prováděcích verzí od původní premiéry z roku 1820, včetně transferu většiny hudebních čísel do francouzského přepracování s názvem Obležení Korintu (1826). Uvedená verze se ale nevrací k nejrozšířenější prováděné benátské variantě opery z roku 1823 se smířlivým koncem (na festivalu v Bad Wildbad uvedené roku 2002), ale k původní verzi z roku 1820 s tragickým koncem (sebevražda Anny). Taktovky se ujal přední rossiniovský dirigent Antonino Fogliani, který zde diriguje již od roku 2004 a je festivalovým hudebním ředitelem od roku 2011. Ve třech představeních (15., 20. a 23. července) vystoupili přední belcantoví specialisté: italský basista Mirco Palazzi (jako Maometto, tedy historický turecký sultán Mehmed II.), ruská altistka Victoria Yarovaya (v kalhotkové roli Calba), ale i mladá nadějná italská sopranistka Elisa Balbo v ústřední ženské roli Anny. Jochen Schönleber režíroval toto představení s krvavou zápletkou.
Opravdovou operní raritou pak zůstalo Rossiniho dramma ve dvou aktech Eduardo e Cristina (16. a 21. července). Opera vznikla velmi narychlo za zhruba pět týdnů po nepříliš vřelém přijetí historické tragédie Ermione v Benátkách na jaře roku 1819. A skladatel využil hudební čísla ze svých starších oper (Adelaide di Borgogna, Ricciardo e Zoraide a právě Ermione). Celkem převzal devatenáct z dvaceti šesti konečných čísel opery. Opera se odehrává ve Švédsku, částečně ve vojenském prostředí, a vystupuje v ní i švédský král Karl. Ve výborném festivalovém obsazení se vrátili většinou osvědčení sólisté z minulých produkcí: tenorista Kenneth Tarver (jako král Karl, tedy Carlo), sopranistka Silvia Dalla Benetta (jako jeho královská dcera Cristina vdaná tajně generála švédské armády Eduarda) a také italská mezzosopranistka Laura Polverelli v kalhotkové roli Eduarda. Opera byla již uvedena na místním festivalu v roce 1997 a letošním dirigentem byl významný italský umělec Gianluigi Gelmetti. Ten je také činný jako skladatel a letos mu byla udělena nová festivalová cena za zásluhy o rozšiřování Rossiniho díla pojmenovaná Rossini in cima (Vrcholný Rossini).
Rossiniho tituly tradičně doplnil srovnávací titul jiného skladatele, tentokráte Le Cinesi (Číňanky) Manuela Garcíi, který spíše než jako skladatel je znám jako pěvecký pedagog a otec dvou slavných operních div – předčasně zemřelé múzy romantismu Marie Malibran a její sestry Pauliny Viardot-García. Opera zpracovává oblíbenou Metastaziovu kratší textovou předlohu s pseudorientálním námětem.
Program doplnil vedle jiných akcí také koncert s názvem Hommage à Tamburini, v němž italský barytonista Vittorio Prato uvedl řadu árií z repertoáru tohoto slavného barytonisty (1800–1876), včetně hudebních čísel pro něho přímo komponovaných. Festival byl zahájen 7. července provedením Mozartovy Mše c moll pod taktovkou Antonina Foglianiho, ale z původně plánované open-air produkce musel být přemístěn do tak zvané Trinkhalle z důvodů nevhodného počasí. Součástí festivalu je i Academie BelCanto (ABC), kde letos mistrovské kurzy vedli Raúl Giménez a Lorenzo Regazzo.
Pesaro
Letošní, již třicátý sedmý ročník staršího festivalu z díla Gioachina Rossiniho v italském Pesaru proběhne mezi 10. až 22. srpnem. Festivalová dramaturgie nabízí jednu zcela novou produkci, dvě obnovené inscenace a každoročně uváděnou operu Cesta do Remeše, v níž vystupují mladí interpreti, kteří prošli místní Accademií Rossinianou.
Novou inscenací je Le siège de Corinthe (Obležení Korintu) z roku 1826, první francouzská opera Gioachina Rossiniho, která vznikla jako zásadní přepracování italské opery Maometto II. (1820). Čtyři představení (10., 13., 16., 19. srpna na Adriatic Arena) bude dirigovat Roberto Abbado a inscenace bude dílem slavné španělsko-baskické umělecké skupiny La Fura dels Baus, její člen Carlus Padrissa je uveden jako hlavní režisér a scénograf.
Velkolepá výtvarná řešení operních inscenací tohoto uměleckého uskupení se opírají většinou o komplexní náhled na hudebně-dramatické dílo s důrazem na monumentalitu vizuální složky a použití různých druhů neverbálních divadelních prostředků. Dalším známým jménem v produkci je Lita Cabellut, proslulá malířka romského původu z Aragonie, usazená v Holandsku. Její barevně bohaté malby, technicky i námětové inspirované dějinami výtvarné kultury, jsou součástí mnoha světových sbírek. Umělkyně ale pracuje i s novými médií, mimo jiné také v oblasti videoartu, a v pesarské inscenaci bude odpovědná jako spolupracující scénografka, návrhářka kostýmů a též jako autorka videoprojekcí. Inscenace nabídne prvotřídní pěvecké obsazení v čele s Lucou Pisaronim jako Mahometem II. a gruzínskou sopránovou hvězdou Nino Machaidze jako Pamirou.
Opakovat se bude inscenace operní komedie La pietra del paragone (Kámen mudrců) z roku 2002 na scéně Adriatic Areny. Dílo, jež po úspěšné premiéře a jedné dekádě uvádění na evropských scénách zapadlo, bylo uvedeno znovu až v roce 1955. Veselý příběh se záměnami identit, o vášni pro poezii a milostných intrikách v jedné vile režíroval legendární italský tvůrce Pier Luigi Pizzi, který navrhl i scénografické řešení a kostýmy. Ve čtyřech festivalových reprízách (11., 14., 17. a 20. srpna) najdeme mezi jmény interpretů také třeba známého koloraturního tenoristu z Ruska Maxima Mironova v roli Rytíře Gioconda. Tento přední interpret náročných rossiniovských tenorových partů vystupuje často právě na festivalu v Pesaru.
Čtyři reprízy zažije i opera Torvaldo e Dorliska (12., 15., 18. a 21. srpna v Teatro Rossini), raná opera semiseria (tedy polovážná) z raného Rossiniho kompozičního období (1815), jež námětově spadá do žánru „opery záchrany“ se šťastným koncem. Jedná se o příběh ze středověku o intrikách a smrtelných úkladech vévody Ordowa proti manželskému páru rytíře Torvalda a jeho krásné ženy Dorlisky, o kterou padouch usiluje. V obnovené produkci inscenace z roku 2006, kterou vytvořil režisér Mario Martona na scéně Sergia Tramontiho, bude řídit Francisco Lanzilotta. Ve třech hlavních rolích vystupují známí zpěváci – belcantisté: italský barytonista Nicola Alaimo (Ordow), gruzínská dramatická koloraturka Salome Jicia (Dorliska) a ruský tenorista Dmitry Korchak (Torvaldo).
A dvě tradiční dopolední představení Cesty do Remeše (14. a 16. srpna) nabídnou výkony mladých zpěváků v inscenaci z roku 2001 na jevišti Teatro Rossini.
Na závěr festivalu (22. srpna) na témže místě zazní Rossiniho Stabat Mater s výborným kvartetem sólistů: Salome Jicia (soprán), Enkelejda Shkoza (mezzosoprán), Dmitry Korchak (tenor) a Erwin Schrott (basbaryton). Koncert, dirigovaný Italem Danielem Rustionim, bude přenášen přímým přenosem po setmění pomocí videoprojekce na velkoformátovou obrazovku na Piazza del Popolo, tedy na tepně pesarského městského života.
Součástí programu jsou i pěvecké koncerty. V řadě Concerti in belcanto letos vystoupí italský basbarytonista Luca Pisaroni (15. srpna), ruská mezzosopranistka Margarita Gritskova (21. srpna) a samostatný koncert bude mít i ruský basista Ildar Abdrazakov (19. srpna). Unikátní program sestávající také z tenorových duetů a tercetů z Rossiniho děl bude mít koncert s prostým názvem Tenoři (17. srpna), na kterém vystoupí tři tenoristé nastupující generace: John Irvin (USA), Sergey Romanovsky (Rusko) a Michael Spyres (USA). Dirigovat Filharmonii Gioachina Rossiniho bude David Parry, který již nahrál s jinou trojicí tenoristů obdobný repertoár pro label Opera rara. A jak zní Rossiniho hudba hraná na varhany, dá poznat recitál Giuliany Maccaroni a Martina Pòrcileho v Auditorium Pedrotti (18. srpna).
Výstava týdne
300 Jahre Freimaurer: Das wahre Geheimnis (300 let svobodného zednářství: opravdové tajemství). Vídeň, Österreichische Nationalbibliothek, Prunksaal, 23. června 2017 – 7. ledna 2018. Výstava věnovaná historii řádu svobodných zednářů odvíjí svůj název od pramenů z roku 1717, týkajících se prvního doloženého spojení čtyř zednářských lóží do první velelóže s jediným velmistrem v Londýně. Jeden z výstavních úseků je také věnován Mozartově opeře Kouzelná flétna, která vznikla na libreto Emanuela Schikanedera a zpracovává řadu motivů ze zednářských rituálů i pravidel, byť ve značně zjednodušené formě. Tím si skladatel i libretista vysloužili negativní odstup části vídeňských zednářů, kteří operu považovali za zradu vlastních idejí a blasfemii. Mozart i jeho libretisté byli členy stejné prominentní vídeňské lóže, v rakouské metropoli byla totiž řada hudebníků zapojena do zednářského hnutí, kromě jiných také Joseph Haydn, jehož výstava také připomíná.
Nahrávka týdne
Elisabet Strid – Leuchtende Liebe. Bulgarian National Radio Symphony Orchestra, dirigent Ivan Anguelov. OEHMS Classics 2017 (1 CD).
Na bayreuthském festivalu roku 2013 vzbudil zájem operních fanoušků také výkon švédské sopranistky Elisabet Strid, na festivalu debutující v roli Frei, bohyně mládí, lásky a krásy a také jara. Zpěvačka, která na mezinárodní scény vstoupila v roce 2010 jako Alžběta v Oslo, v následujících letech vytvořila tuto roli na dalších jevištích v Německu (také v Drážďanech) a v Tampere. Postupně k nim přidávala další především wagnerovské party – Sieglindu, Sentu a také Adu z rané Wagnerovy opery Víly. Elisabet Strid také již zpívá Brünnhildu v Siegfriedovi, ale v jejím repertoáru wagnerovské party jasně převládají. Od roku 2013 zpívala ale také třeba Dvořákovu Rusalku v Helsinkách, Giorgiettu v Pucciniho Plášti, Nyssiu v zřídka uváděné poslední opeře Zemlinského Král Kandaules, Chrysothemis a Salome ve Straussových dílech. Judejskou princeznu zpívala s úspěchem v červnu 2017 v lipské opeře, kde ostatně často vystupuje. Dalšími opakovanými místy jejích vystoupení ve wagnerovských rolích jsou i Düsseldorf-Duisburg nebo Budapešť.
Sopranistka nahrála letos své první profilové album, se kterým na začátku prázdnin vstoupila na mezinárodní trh. Nabízí posluchačům dramaturgicky čistý výběr: árie z Beethovenova Fidelia (Abscheulicher! Wo Eilst Du Hin?…Komm, Hoffnung…) a devět dalších árií z Wagnerových oper. Výběr obsahuje árie velmi známé, jako vstupní árii a modlitbu Alžběty z Tannhäussera, Sentino Johohohe! z Bludného Holanďana, Elsin sen z Lohengrina, Smrt z lásky z Tristana a Isoldy, árie Sieglindy i árie Brünnhilde Ewig War Ich ze Siegfrieda. Ale jako číslo dvě na nahrávce po Beethovenově Leonoře následuje málo nahrávaná balada víly Ady z Wagnerovy první, zcela dokončené opery Die Feen (Víly).
Chronologické řazení vybraných zpěvních čísel dává také dobrý náhled na vývoj jednoho hlasového typu v úvodní romantické a pozdější Wagnerově tvorbě. Hlas Elisabet Strid, který by se dal charakterizovat stále jako mladodramatický soprán s velkou výdrží a výjimečnou znělostí, si velmi dobře dokáže poradit s nároky těch wagnerovských partů, které si žádají i vysokodramatický soprán. Hlas dokáže přes odpovídající zvukový objem dosáhnout výrazného lyrického dojmu, neztrácí příjemnou barvu a okouzluje promyšleným frázováním a vnitřním prožitkem jednotlivých hrdinek. Ne zcela stylově se ovšem s nároky Wagnerovy hudby vyrovnává bulharský orchestr, který je spíše orientovaný na italskou tvorbu, hraje sice citlivě a čistě, ale místy chybí wagnerovský výraz a pocit velikosti. Ostatně dirigent Ivan Anguelov se věnuje zejména románskému repertoáru na domácích jevištích (Sofia, Plovdiv) i v zahraničí, čestnou výjimkou je nastudování Bludného Holanďana v Plovdivu roku 2016. První profilové CD zpěvačky z nastupující generace wagnerovských sopránů je pro sólistický výkon velkým příslibem pro tento druh repertoáru.
Opera na ČT art
Umělecký program České televize opakuje recitál Plácida Dominga s názvem Pocta Seville (1991), zasvěcený operním áriím věnovaným Španělsku a samotné Seville. Vídeňské filharmoniky diriguje James Levine (sobota 29. července 20.20 a noční reprízy 1. a 4. srpna). V sobotu na tento program naváže pocta jinému legendárnímu tenoristovi, následuje totiž Pavarottiho recitál s Levinem (1988) s programem různorodých árií a písní.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
