Rozhovor s Ondřejem Vinklátem

V polovině prosince oznámil první sólista Baletu Národního divadla Ondřej Vinklát svůj odchod ze souboru. Lavina reakcí na hraně hysterie na sebe nenechala samozřejmě dlouho čekat, ostatně čemu se v době sociálních sítí divit. S Ondřejem jsme se proto sešli až po několika týdnech ve snaze se na situaci podívat tak střízlivě, jak jen je to ve světě emotivního umění možno. A taky zjistit, co plánuje do budoucna, co ho inspiruje a že měl jako malý trauma z pohádek o Krtečkovi, jelikož je neuváženě pouštěli v čekárně u zubaře…

Nebudu to oddalovat a začnu zostra. Co se tehdy v půlce prosince stalo, že vás to dovedlo k podání výpovědi uprostřed divadelní sezóny?
Uvědomil jsem si, že pokud v Baletu Národního divadla nadále zůstanu, budu mít co do činění se svým zdravím, a to jak mentálním, tak fyzickým. Mentální zdraví záměrně na prvním místě, protože od něho se odvíjí všechno další. Myslím si, že vedení neumělo v první třetině sezóny adekvátně hospodařit se silami tanečníků. Ti sice vydrží hodně, ale jejich síly nejsou bezedné a neměli by být nuceni splňovat požadavky za cenu obrovského rizika zranění, které se v naší profesi tak jako tak vyskytuje ve velké míře! Uvědomil jsem si, že raději nebudu v angažmá, ale zdravý a šťastný, než sice v souboru, ale zraněný a nešťastný.

Takže předpokládám, že rozhodnutí ve vás muselo zrát delší dobu.
Jistě, vše se postupně skládalo, a to i v období předtím, než se než se ujal pozice uměleckého šéfa Filip Barankiewicz. Zkrátka jako když se staví dům z karet. Nic se neděje z nenadání a je normální, že přicházejí dílčí krize, které odezní a nastane období, kdy je vše v pořádku. Ovšem nejkritičtější pro mě byl podzimní zájezd Baletu ND do Číny, kde se moje rozhodnutí odejít nejvíce formovalo. Rozhodnutí – zvednout se a jít za šéfem do kanceláře, bylo pak otázkou vteřiny. Vteřiny, kdy jsem si prostě řekl stačilo, končím. Sice jsem dlouho přemýšlel, ale impuls k odchodu byl víc o srdci než o rozumu. O intuici, která mi říkala, že dělám dobře.

Mohl byste přiblížit, co se stalo?
Pro celý soubor byl začátek sezóny náročným obdobím. Před zájezdem do Číny jsme měli premiéru Gods and Dogs v korejském Soulu. Já jsem pak tři dny po návratu měl naplánovanou tzv. projížděčku Bajadéry, v níž jsem měl právě v Číně poprvé tančit hlavní mužskou roli Solora. Ta nakonec s odřenýma ušima proběhla dobře. Jenže druhý den na tréninku jsem cítil, že mi něco luplo v kotníku. Později mi doktor řekl, že mám kolem něj a ve vazech chodidla zánět. Nakonec jsem se ale rozhodl, že na turné pojedu, a doufal jsem, že se noha dá do pořádku. To se povedlo a mohl jsem tedy odtančit Zlatého bůžka v Bajadéře a na gala představení pas de deux ze 3. jednání z Dona Quijota. Byl jsem rád, že jsem zpět ve formě a že můžu opět stát na jevišti. Ovšem tato moje radost netrvala dlouho, jelikož jsem byl vyobsazený ze všech zbylých představení do konce zájezdu. To je ze strany vedení legitimní rozhodnutí, nicméně způsob, jakým mi byly tyto informace předávány, tedy pozdě, na poslední chvíli a v jednom z případů nepřímo od kolegy, který si na chodbě zkoušel můj kostým, ve mně vyvolaly pocit, že v prostředí, kde se se mnou takto jedná, nechci nadále být. Z Číny jsem se pak do Prahy vrátil znovu zraněný, protože jsem pod tíhou těchto okolností začal neúměrně trénovat… a tělo mi na to adekvátně odpovědělo.

Zůstaňme chvíli u toho vašeho zranění – neuvažoval jste nad tím, že byste kvůli němu na turné neodjížděl, abyste se opravdu doléčil?
Rozhodnutí bylo na mně, nebylo mi řečeno, že se souborem odjet musím, nebo že bych naopak neměl. Rozhodl jsem se podle svého nejlepšího uvážení. Také jsem cítil i jistou zodpovědnost a sounáležitost se souborem.

A co cítíte dnes?
Po rozhodnutí odejít ze souboru se dostavila velká úleva. Když se podívám na roky, co jsem v souboru strávil, kolik práce je za mnou, a kolik krásných rolí jsem si zatančil… odcházím spokojený. Už během šéfování Petra Zusky jsem cítil, že se potřebuji posunout, zakusit něco jiného, ale teprve tato „čínská“ zkušenost mi dala povel – Jdi dál!

Je třeba si uvědomit, že vysoké nároky jsou třeba a překonávání hranic je hnacím motorem, ale všeho je třeba únosná míra. Tanečníci jsou zvyklí se kousnout a jít až na krev, jenomže to pak mnohdy nekončí dobře. Ale přístup k tlaku, jeho zvládání a míra odolnosti jsou dosti individuální. Co mně přijde už za hranou, někdo jiný ustojí a považuje to ještě za běžné. Je dobré znát své limity, vědět, co za to ještě stojí. Jsem zvyklý pracovat v plném nasazení, ale potřebuji k tomu dostatečné podmínky. Když tyto podmínky nejsou, ale výsledky jsou vyžadovány stále větší, nedá se to dlouhodobě vydržet. A já bych nerad dělal profesi, kterou mám rád, s nechutí.

S vedením Baletu i s vedením celého Národního divadla jste se nicméně jako tanečníci snažili o komunikaci a projednání toho, co považujete ze svého hlediska za problematické, ne?
Ano, proběhly schůzky jak s vedením souboru, tak s Janem Burianem, generálním ředitelem divadla. Přednesli jsme body k diskuzi – výhrady k plánování zkoušek, předávání informací, komunikaci. Teď doufáme, že se věci změní k lepšímu… V řešení hodně narážíme na problém s našimi slabými odbory. Pravidla jsou potřeba a měla by se dodržovat, ale musíte o nich v první řadě vědět a rozumět jim, aby někdo nemohl chtě nechtě zneužívat vaší nedostatečné znalosti… Ovšem největší problém cítím v etické rovině věci. Často mám dojem, že se s tanečníky nejedná jako s umělci, s lidmi, ale jen jako s pohybujícími se těly, která mají splnit zadaný požadavek bez ohledu na okolnosti. A to je velká škoda jak pro tanečníky, tak pro samotné umění.

Je možné ale v ohromné organizaci, jakou je Národní divadlo, doufat ve změny bez dostatečně silných odborů?
Ono vše začíná a končí specifičností taneční profese. Tanečníci jsou od malička vychovávání k disciplíně a pokoře a tyto vlastnosti jsou samozřejmě potřebné, aby se z tanečníka stal profesionál. Stejně tak je ale nutné, aby vedení souboru umělo pracovat se zdravým úsudkem a dalo umělcům potřebný prostor pro jejich realizaci. Dělat taneční umění je velká dřina, nehledě na to, jak jsou v ČR tanečníci podhodnoceni…

Když se zastavíme u disciplíny, je pravda, že prakticky nezpochybnitelným autoritám jsou děti vystaveny už od prvních hodin na taneční konzervatoři…
Já osobně jsem měl s autoritami, hlavně pokud jsem s nimi nesouhlasil, vždycky problém. Nikdy jsem si nenechal nic líbit. Ale myslím si, že to bylo taky v něčem dobré. V profesionálním souboru mezi dospělými lidmi by měla být otevřená a konstruktivní komunikace na denním pořádku, protože napomáhá i následnému rozletu tanečníka jako umělce. Pokud je tanečník zavřený se strachem sám v sobě, je to vidět i na jevišti. A na jevišti neschováte vůbec nic! Pokud se v souboru podaří vytvořit uvolněná atmosféra, je to znát i na výsledku. Člověk se otevře, a má pocit, že dělá něco smysluplného.

Co podle vás baletnímu oboru oproti jiným uměleckým žánrům chybí?
Tanečník většinou prožívá svoje aktivní roky mezi osmnáctým a čtyřicátým rokem. Je smutné pozorovat, kolik osobností, které vyprodávaly divadla, po ukončení kariéry nemá dostatečné finanční zabezpečení pro rozlet do dalšího směřování. Finanční podhoubí v kultuře u nás je v zoufalé situaci!

Smutné také je, že se v dobách krize jako první škrtá v kultuře… Mělo by to být naopak! Kultura by se v těžkých chvílích měla o to více podpořit! A tím i kulturní smýšlení společnosti. To by si námi zvolené „autority“ měly uvědomit!

A jak se chystáte na své loučení? Jak se pracuje ve výpovědní lhůtě?
Výborně! S radostí.
Chtěl bych se důstojně rozloučit – jak se souborem, tak s diváky. Jsem vděčný za role, které jsem mohl tančit, za setkání s nejrůznějšími tvůrci, které jsem potkal a kteří mě ovlivnili a pomohli tak spoluvytvářet mou osobnost, a také za příležitosti k choreografické tvorbě! Nemusím třeba teď ze své pozice se vším s vedením souhlasit a ztotožňovat se se směrem, kterým se ubírá, ale za Baletem ND pořád stojím. Jsem také rád, že mi byla dána šance si užít poslední představení, a to je pro mě nejdůležitější. Zabředat do interních záležitostí se mi už nechce. Ne, že by mi na jejich řešení nezáleželo, ale braly mi v minulosti příliš mnoho energie, a tak jsem svým způsobem rád, že už se mě netýkají.

Ještě se dotkněme jedné „interní záležitosti.“ Pokud vím, měl jste se podílet i na listopadovém Sametovém baletním gala. Nakonec ale vaše choreografie uvedena nebyla. Proč?
Byli jsme osloveni spolu se Štěpánem Pecharem a Markem Svobodníkem vedením baletu, abychom vytvořili choreografii k výročí Sametové revoluce. Důraz byl kladen na zpětnou vazbu, kterou naše díla měla dát, na komentář, kritický pohled, který by postihl i současnou společenskou a politickou situaci a události z před třiceti lety s těmi aktuálními propojil. Bez urážlivého tónu. Takové bylo zadání. Postupem času se od tohoto směru začalo ať už z jakéhokoli důvodu upouštět, až jsme se nakonec dostali do fáze, kdy nám bylo řečeno, že na jevišti nesmí být nic politického, jelikož koncepce večera se změnila. Půl roku na něčem pracujete, připravujete, vybíráte téma, hudbu, scénu, kostýmy, tanečníky, a pak vše přijde vniveč. Měl jsem možnost svou ideu přetvořit, ale nakonec jsem si řekl, že to bude buď všechno, nebo nic. Žádná polovičatá řešení. Zejména, jde-li o oslavu události takového významu, jakou byla Sametová revoluce! Umění má být svobodné za každou cenu!

Když jsme u tvůrčí práce – v prosinci proběhla v Českých Budějovicích premiéra vaší zatím poslední choreografie Inscenační porada, na níž jste pracoval spolu s Markem Svobodníkem a Štěpánem Benyovszkým. Tam to bylo lepší?
Práce se souborem Jihočeského divadla byla příjemná. Dostali jsme od Lukáše Slavického v podstatě volnou ruku, jasné bylo jen místo konání, tedy divadelní prostor Bouda, a základní téma – sto let divadla v Českých Budějovicích. A nás napadlo to pojmout jako inscenační poradu, kde se bude rozjímat nad tím, jak by představení ke stému výročí mělo vypadat. A se Štěpánem jsme se poté shodli, že nejlogičtější bude vybrat signifikantní dekády z historie, na nichž budeme vývoj smyslu divadla demonstrovat. Do ústřední postavy ředitele divadla jsme vybrali Jiřího Lábuse, se kterým se všichni dobře známe. Má obrovské charisma a na jevišti je nesmírně silný, takže o nikom jiném nás ani nenapadlo uvažovat. Spolupráce s kluky je vždycky fajn, sedneme si, probíráme, kam se výsledek posouvá, co chceme říct a kam chceme dojít…

U Inscenační porady i dalších titulů jako Poslední večeře nebo HornyBach jste vždy součástí několikačlenného tvůrčího týmu. Jak zvládáte svá ega?
Řekl bych, že máme štěstí, že si umíme napřímo vyříkat, co se komu líbí, a co ne. Malé krize přijdou vždycky, ale nikdy nic dramatického. Mít u sebe Štěpána jako režiséra a dramaturga pak vnímáme jako velmi obohacující. Můžete mít pocit, že něco komunikujete naprosto jasně, ale ne vždy z vaší choreografie tato informace musí dojít k divákovi dostatečně srozumitelně. Štěpán nám v tomto dává neocenitelnou zpětnou vazbu.

Když jste na sále jako choreograf, pomáhá vám nějak skutečnost, že jste současně i aktivní tanečník a víte, co jako takový potřebujete, co vám vyhovuje, a co naopak ne?
Neustále si to připomínám! Protože na taneční kořeny se občas hodně rychle zapomene – ať už mluvíme o choreografech, baletních mistrech, šéfech… Snažím se vždy vnímat obě strany procesu, ať už jsem v jakékoliv pozici. Potřebuji se svým protějškem komunikovat, pochopit se, porozumět si, dostat se pod kůži. Pak může být spolupráce produktivní.

Dekkadancers, kde jste se choreograficky uplatňoval nejčastěji nicméně dle prohlášení na FB souboru končí. Nebo si minimálně dávají blíže nespecifikovanou pauzu…?
My jsme narazili na strop. Mentálně, fyzicky i finančně. Vzhledem k tomu, že jsme všichni zaměstnanci Baletu ND a Dekkadancers se věnujeme ve svém volném čase, bylo jen otázkou, jak dlouho skupina může tímto způsobem fungovat. Jak jsem už říkal – na tvorbu potřebujete podmínky. Tanečníky, čas, prostor, finance a my jsme si vše dělali v podstatě na koleni. Vedení Baletu ND nás v tomto vždy podpořilo, a to nejen v poskytnutí prostor pro zkoušení. Jsem pyšný na to, co se nám povedlo, jaké inscenace jsme vytvořili. Ale dál už to takto dělat nejde… Momentálně přemýšlíme a zjišťujeme, jak by se eventuelně dalo pokračovat.

Co tedy plánujete teď?
Konkrétního vůbec nic. S aktivním tancováním končit nechci – myslím, že z tohoto hlediska jsem odešel z ND ve správnou chvíli. Dost možná o pár měsíců déle a svět tance by se mi na dlouhou dobu znechutil. Rád bych pracoval v menším souboru, kde je zaměstnáno třeba třicet tanečníků. Podstatný je pro mě repertoár, který by mi seděl, ale také osobní vazby. Musím si s kolegy i vedením rozumět lidsky i umělecky, vzájemně si důvěřovat a inspirovat se.

Takže se díváte spíše do zahraničí?
Velká škoda je, že v Praze neexistuje stálý taneční soubor, který je dostatečně a stabilně podporovaný Ministerstvem kultury či Magistrátem hl. města Prahy a který se zabývá současným tancem. To vnímám jako velkou mezeru, kterou je třeba vyplnit. Absolventi tanečních konzervatoří by tak v Praze měli na výběr ze dvou možností, kde se realizovat – Balet Národního divadla jako velké těleso se širokým repertoárem postaveném na klasickém základu, nebo soubor se zacílením na současnou tvorbu.

Já bych si rád vyzkoušel angažmá v zahraničí, nejen kvůli tomu, abych zakusil jiný taneční svět, jiný způsob práce, ale také abych poznal kulturu jiného národa. Ze zkušeností mých kolegů, kteří v zahraničí působili, vím, jak velký je to přínos. To vše se dá posléze zúročit. Třeba na domovské scéně.

Teď budete poprvé na volné noze…
Přesně tak. A vlastně se na to těším, protože od svých devatenácti let jsem působil v souboru s pevným režimem a šestidenním pracovním týdnem. Potřebuji si vyzkoušet a užít si určitý druh svobody, který jsem nikdy neměl. Budu mít dostatek času zajít si do divadla, na výstavu, cestovat, rozšířit si obzory, poznat nové lidi, načerpat inspiraci. Ta mi v poslední době hodně chyběla. Neměl jsem na tvorbu tolik energie, kolik by si zasloužila.

Máte už nějaký plán, kam byste za uměním a inspirací rád vyrazil?
S přáteli mám v únoru namířeno do holandského Haagu. Po šesti letech se vrací na repertoár NDT tři díla Jiřího Kyliána. Premiéra se jmenuje Sometimes, I Wonder a její součástí budou choreografie Bella Figura, Vanishing Twin a Claude Pascal.

Volná noha vám sice dává svobodu, ale jako tanečník se potřebujete i udržovat ve formě. Jak budete řešit toto?
To je pravda! Zvyk každodenního tréninku u mě s věkem sílí. Pokud delší dobu netrénuji, mám pocit, že se pomalu rozpadám a uhnívám. Vím, že to zní přehnaně, ale tak se opravdu cítím! A tak abych se úplně nerozpadl a neuhnil, budu muset najít cestu, jak pravidelně trénovat dál.

Mluvil jste o tom, že se vám s výpovědí ulevilo. Přesto, bude se vám po něčem stýskat?
To víte, že ano. Kromě kamarádů, kteří mi snad z života úplně nevymizí, jsou to role, které bych si býval mohl ještě zatančit, a pak ty, které na repertoáru mám a teď mi odchází… Ale doufám, že přijde něco nového, co mě naplní.

Zůstaňme chvilku u těch rolí. Které budou chybět nejvíc?
Určitě Kyliánovy choreografie a postava Josefa K. v Procesu Maura Bigonzettiho. To je jedna z rolí, kdy si na jevišti vytvořím svůj svět, v němž žiju, a díky tomu, že prakticky neodejdu do zákulisí, v něm mohu zůstat po celou dobu trvání představení. Kdyby v divadle nebyli diváci, snad by mi to ani nevadilo. Ne snad, že by mi na nich vůbec nezáleželo, jejich energie, která proudí z hlediště, je důležitá, spíš ale obecenstvo nechávám nahlédnout do světa, ve kterém se na jevišti pohybuji.

Udržet se ale na hranici, která není podbízivá, ale současně ani do sebe zahleděná, není vůbec snadné.
To není. Na škole mě v tomto inspirovaly dějové balety Johna Neumeiera. On je geniální v tom, že umí vystavět svět a vyprávět. Osobnosti, které má v Hamburku, jsou pak nesmírně herecky přirozené. Navíc je na jeho tvorbě vidět, že má obrovský přehled nejen v tanci, ale umění obecně.

Ještě se ale vrátím k Procesu. Při nastudování bylo skvělé, že jsme dostali opravdu velkou volnost pro osobní přístup k roli, dostali jsme otevřený prostor a s ním jsme si mohli vyhrát. Sedl mi i způsob, jak byla celá choreografie postavena, její slovník a to, jak s ním Mauro pracoval. Z klasického repertoáru mě bavil Basil v Donu Quijotovi, toho bych si rád zatančil znovu. Příběh je vlastně taková baletní operetka, ale zábavná, roztančená a vlastně moc fajn.

Když je dobře zatančený, člověk u něj rád vypne a odpustí i toho Minkuse z orchestřiště…
Přesně tak. Podobně to je s Marnou opatrností. Z počátku jsem se bál, jestli tento balet diváci přijmou, ale nakonec si s obecenstvem výborně sednul. A Jane Elliot, která ji s námi přijela nastudovat, byla skvělá! Profesionální, příjemná a k tomu ten její suchý anglický humor! Způsob, jakým uměla pojmenovat a vypíchnout nějakou chybu, byl neopakovatelný. Vzali jsme si její výtku k srdci, ale nedotkla se nás negativně, a ještě třeba pobavila.

A co vám naopak chybět nebude?
První sólista by měl být versatilní, měl by umět naplnit všechny polohy, které repertoár skýtá. Já jsem s postupem času začal zjišťovat, že mě obecně tolik nenaplňují role klasického repertoáru. Nebo jinak – abych si je mohl užít, musel bych na jejich přípravu mít dostatek času, abych si v nich byl jistý. Pořádné nazkoušení je klíčové i pro interpretaci. Když jsem si jistý technikou, můžu si s rolí hrát, užívat si ji, nemyslím na nic jiného než na roli, kterou právě teď na jevišti ztvárňuji. A role se pod kůži dostat musí, aby byla naplněna!

A co mi bude chybět nejvíce – Zlatá kaplička! Vždy jsem si vážil toho, že mohu stát na jevišti Národní divadla. Na jevišti, na kterém stáli a stávají mistři svého oboru!

A nějaká role, na kterou jste neměl štěstí, ale rád byste ji ztvárnil?
Albert v Giselle! Ačkoliv jsem říkal, že mě role v klasickém repertoáru tolik nenaplňují… ale rád se na ně dívám, zejména když jsou zatančeny s jistotou a se srdcem.

Třeba?
Když jsem ve Stanislavského divadle v Moskvě tvořil choreografii pro místní soubor, zašel jsem se jeden večer podívat na představení. Tančili Giselle. A já snad čtyřikrát zatlačil slzu, to se mi u klasiky už pěkně dlouho nestalo! Potom už jsem ty slzy ani nazatlačoval… Kostýmy nestály za nic, výprava nestála za nic, ale bylo to úplně jedno, protože tanečníci přesně věděli, co dělají, proč to dělají a já jsem jim věřil úplně všechno! Giselle je Giselle, pro mě z tradičního repertoáru není nic víc. Alberta bych si zatančil rád, ale na něj mi chybí dostatečné fyzické vlohy. Jedině kdyby to byl nějaký trochu jiný Albert…

Třeba od Akrama Khana…
Vidíte, jeho verzi Giselle jsem na DVD dostal jako dárek k Vánocům!

Vraťme se v závěru ještě k choreografům, jejichž práce vás oslovuje. Kromě Jiřího Kyliána, kdo vám připadá zajímavý, čí díla byste si rád zatančil?
Ohad Naharin, Hofesh Shechter, Marco Goecke – to jsou zástupci taneční estetiky, která je mi blízká. A je jich mnohem víc. Pina Bausch! William Forsythe a Mats Ek jsou další veličiny, jejichž díla mám moc rád a vážím si jich pro obrovský přínos tanci. Dále třeba Dimitris Papaioannou, který tvoří unikátní pohybové divadlo. Crystal Pite, na tu bych skoro zapomněl! Myslím, že choreografů, kteří světu mají co říct, po světě běhá hodně, jen je ještě neznáme… Třeba budu mít na nějakého štěstí!

Ondřej Vinklát

Tanečník a choreograf, absolvent Taneční konzervatoře hlavního města Prahy (2011). Na počátku kariéry působil v souboru Bohemia Balet a v baletu Státní Opery Praha. Od roku 2012 člen Baletu Národního divadla, kde byl o rok později jmenován sólistou, v roce 2016 prvním sólistou. Upozornil na sebe jak v rolích klasického repertoáru (Basil – Don Quijote, Colin – Marná Opatrnost, Zlatý Budha – Bajadéra), tak v současných choreografiích (Polní mše, Gods and Dogs, Bella Figura – Jiří Kylián, In the middle somewhat elevated – William Forsythe, Cacti – Alexander Ekman, Čarodějův učeň a Malá mořská víla – Jan Kodet, Kafka: Proces – Mauro Bigonzetti).

Za svou kariéru si vysloužil řadu ocenění, mezi jinými dvě Ceny Thálie – 2013 za Romea v Romeovi a Julii Petra Zusky a 2017 za Vyvoleného ve Svěcení jara Glena Tetleyho. V roce 2018 byl v nominaci anket na Tanečníka roku, které každoročně vyhlašuje německý časopis TANZ a britský Dance Europe.

Od studií se věnuje rovněž choreografické tvorbě. Svá díla vytvořil např. pro Bohemia Balet (Červenej čudlík, 2011), Balet Národního divadla (Dumka, 2018), Bavorský státní balet II (The Tsar Wnats To Sleep – ve spolupráci se Štěpánem Pecharem, 2017), Divadlo J. K. Tyla v Plzni (Proměna – spolu se Štěpánem Pecharem, 2018), moskevské Divadlo Stanislavského a Němiroviče-Dančenka (Fade In, 2019) nebo balet Jihočeského divadla v Českých Budějovicích (Inscenační porada – spolu s Markem Svobodníkem, 2019). Od roku 2015 převzal spolu se Štěpánem Pecharem a Markem Svobodníkem soubor DEKKADANCERS, pro nějž se choreograficky podílel na dílech Křehký vrh (2015), Poslední večeře (2017) nebo HornyBach (2019).

S Národním divadlem se rozloučí v úterý 11. února 2020 v představení Kylián: Mosty času. Do další životní etapy přeje i my Ondřejovi mnoho úspěchů.