Rozhovor s Ondřejem Vinklátem

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Když se zastavíme u disciplíny, je pravda, že prakticky nezpochybnitelným autoritám jsou děti vystaveny už od prvních hodin na taneční konzervatoři…
Já osobně jsem měl s autoritami, hlavně pokud jsem s nimi nesouhlasil, vždycky problém. Nikdy jsem si nenechal nic líbit. Ale myslím si, že to bylo taky v něčem dobré. V profesionálním souboru mezi dospělými lidmi by měla být otevřená a konstruktivní komunikace na denním pořádku, protože napomáhá i následnému rozletu tanečníka jako umělce. Pokud je tanečník zavřený se strachem sám v sobě, je to vidět i na jevišti. A na jevišti neschováte vůbec nic! Pokud se v souboru podaří vytvořit uvolněná atmosféra, je to znát i na výsledku. Člověk se otevře, a má pocit, že dělá něco smysluplného.

Marná opatrnost – Alina Nanu a Ondřej Vinklát (zdroj Národní divadlo, foto Serghei Gherciu)

Co podle vás baletnímu oboru oproti jiným uměleckým žánrům chybí?
Tanečník většinou prožívá svoje aktivní roky mezi osmnáctým a čtyřicátým rokem. Je smutné pozorovat, kolik osobností, které vyprodávaly divadla, po ukončení kariéry nemá dostatečné finanční zabezpečení pro rozlet do dalšího směřování. Finanční podhoubí v kultuře u nás je v zoufalé situaci!

Smutné také je, že se v dobách krize jako první škrtá v kultuře… Mělo by to být naopak! Kultura by se v těžkých chvílích měla o to více podpořit! A tím i kulturní smýšlení společnosti. To by si námi zvolené „autority“ měly uvědomit!

A jak se chystáte na své loučení? Jak se pracuje ve výpovědní lhůtě?
Výborně! S radostí.
Chtěl bych se důstojně rozloučit – jak se souborem, tak s diváky. Jsem vděčný za role, které jsem mohl tančit, za setkání s nejrůznějšími tvůrci, které jsem potkal a kteří mě ovlivnili a pomohli tak spoluvytvářet mou osobnost, a také za příležitosti k choreografické tvorbě! Nemusím třeba teď ze své pozice se vším s vedením souhlasit a ztotožňovat se se směrem, kterým se ubírá, ale za Baletem ND pořád stojím. Jsem také rád, že mi byla dána šance si užít poslední představení, a to je pro mě nejdůležitější. Zabředat do interních záležitostí se mi už nechce. Ne, že by mi na jejich řešení nezáleželo, ale braly mi v minulosti příliš mnoho energie, a tak jsem svým způsobem rád, že už se mě netýkají.

Ještě se dotkněme jedné „interní záležitosti.“ Pokud vím, měl jste se podílet i na listopadovém Sametovém baletním gala. Nakonec ale vaše choreografie uvedena nebyla. Proč?
Byli jsme osloveni spolu se Štěpánem Pecharem a Markem Svobodníkem vedením baletu, abychom vytvořili choreografii k výročí Sametové revoluce. Důraz byl kladen na zpětnou vazbu, kterou naše díla měla dát, na komentář, kritický pohled, který by postihl i současnou společenskou a politickou situaci a události z před třiceti lety s těmi aktuálními propojil. Bez urážlivého tónu. Takové bylo zadání. Postupem času se od tohoto směru začalo ať už z jakéhokoli důvodu upouštět, až jsme se nakonec dostali do fáze, kdy nám bylo řečeno, že na jevišti nesmí být nic politického, jelikož koncepce večera se změnila. Půl roku na něčem pracujete, připravujete, vybíráte téma, hudbu, scénu, kostýmy, tanečníky, a pak vše přijde vniveč. Měl jsem možnost svou ideu přetvořit, ale nakonec jsem si řekl, že to bude buď všechno, nebo nic. Žádná polovičatá řešení. Zejména, jde-li o oslavu události takového významu, jakou byla Sametová revoluce! Umění má být svobodné za každou cenu!

Leonce a Lena – Patrik Holeček a Ondřej Vinklát (zdroj Národní divadlo, foto Serghei Gherciu)

Když jsme u tvůrčí práce – v prosinci proběhla v Českých Budějovicích premiéra vaší zatím poslední choreografie Inscenační porada, na níž jste pracoval spolu s Markem Svobodníkem a Štěpánem Benyovszkým. Tam to bylo lepší?
Práce se souborem Jihočeského divadla byla příjemná. Dostali jsme od Lukáše Slavického v podstatě volnou ruku, jasné bylo jen místo konání, tedy divadelní prostor Bouda, a základní téma – sto let divadla v Českých Budějovicích. A nás napadlo to pojmout jako inscenační poradu, kde se bude rozjímat nad tím, jak by představení ke stému výročí mělo vypadat. A se Štěpánem jsme se poté shodli, že nejlogičtější bude vybrat signifikantní dekády z historie, na nichž budeme vývoj smyslu divadla demonstrovat. Do ústřední postavy ředitele divadla jsme vybrali Jiřího Lábuse, se kterým se všichni dobře známe. Má obrovské charisma a na jevišti je nesmírně silný, takže o nikom jiném nás ani nenapadlo uvažovat. Spolupráce s kluky je vždycky fajn, sedneme si, probíráme, kam se výsledek posouvá, co chceme říct a kam chceme dojít…

U Inscenační porady i dalších titulů jako Poslední večeře nebo HornyBach jste vždy součástí několikačlenného tvůrčího týmu. Jak zvládáte svá ega?
Řekl bych, že máme štěstí, že si umíme napřímo vyříkat, co se komu líbí, a co ne. Malé krize přijdou vždycky, ale nikdy nic dramatického. Mít u sebe Štěpána jako režiséra a dramaturga pak vnímáme jako velmi obohacující. Můžete mít pocit, že něco komunikujete naprosto jasně, ale ne vždy z vaší choreografie tato informace musí dojít k divákovi dostatečně srozumitelně. Štěpán nám v tomto dává neocenitelnou zpětnou vazbu.

Když jste na sále jako choreograf, pomáhá vám nějak skutečnost, že jste současně i aktivní tanečník a víte, co jako takový potřebujete, co vám vyhovuje, a co naopak ne?
Neustále si to připomínám! Protože na taneční kořeny se občas hodně rychle zapomene – ať už mluvíme o choreografech, baletních mistrech, šéfech… Snažím se vždy vnímat obě strany procesu, ať už jsem v jakékoliv pozici. Potřebuji se svým protějškem komunikovat, pochopit se, porozumět si, dostat se pod kůži. Pak může být spolupráce produktivní.

J. Kylián: Gods and Dogs – Ondřej Vinklát (zdroj Národní divadlo, foto Serghei Gherciu)

Dekkadancers, kde jste se choreograficky uplatňoval nejčastěji nicméně dle prohlášení na FB souboru končí. Nebo si minimálně dávají blíže nespecifikovanou pauzu…?
My jsme narazili na strop. Mentálně, fyzicky i finančně. Vzhledem k tomu, že jsme všichni zaměstnanci Baletu ND a Dekkadancers se věnujeme ve svém volném čase, bylo jen otázkou, jak dlouho skupina může tímto způsobem fungovat. Jak jsem už říkal – na tvorbu potřebujete podmínky. Tanečníky, čas, prostor, finance a my jsme si vše dělali v podstatě na koleni. Vedení Baletu ND nás v tomto vždy podpořilo, a to nejen v poskytnutí prostor pro zkoušení. Jsem pyšný na to, co se nám povedlo, jaké inscenace jsme vytvořili. Ale dál už to takto dělat nejde… Momentálně přemýšlíme a zjišťujeme, jak by se eventuelně dalo pokračovat.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat