Rozhovor s Ondřejem Vinklátem

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Co tedy plánujete teď?
Konkrétního vůbec nic. S aktivním tancováním končit nechci – myslím, že z tohoto hlediska jsem odešel z ND ve správnou chvíli. Dost možná o pár měsíců déle a svět tance by se mi na dlouhou dobu znechutil. Rád bych pracoval v menším souboru, kde je zaměstnáno třeba třicet tanečníků. Podstatný je pro mě repertoár, který by mi seděl, ale také osobní vazby. Musím si s kolegy i vedením rozumět lidsky i umělecky, vzájemně si důvěřovat a inspirovat se.

Takže se díváte spíše do zahraničí?
Velká škoda je, že v Praze neexistuje stálý taneční soubor, který je dostatečně a stabilně podporovaný Ministerstvem kultury či Magistrátem hl. města Prahy a který se zabývá současným tancem. To vnímám jako velkou mezeru, kterou je třeba vyplnit. Absolventi tanečních konzervatoří by tak v Praze měli na výběr ze dvou možností, kde se realizovat – Balet Národního divadla jako velké těleso se širokým repertoárem postaveném na klasickém základu, nebo soubor se zacílením na současnou tvorbu.

Já bych si rád vyzkoušel angažmá v zahraničí, nejen kvůli tomu, abych zakusil jiný taneční svět, jiný způsob práce, ale také abych poznal kulturu jiného národa. Ze zkušeností mých kolegů, kteří v zahraničí působili, vím, jak velký je to přínos. To vše se dá posléze zúročit. Třeba na domovské scéně.

Proces – Ondřej Vinklát a soubor Baletu ND (zdroj Národní divadlo, foto Martin Divíšek)

Teď budete poprvé na volné noze…
Přesně tak. A vlastně se na to těším, protože od svých devatenácti let jsem působil v souboru s pevným režimem a šestidenním pracovním týdnem. Potřebuji si vyzkoušet a užít si určitý druh svobody, který jsem nikdy neměl. Budu mít dostatek času zajít si do divadla, na výstavu, cestovat, rozšířit si obzory, poznat nové lidi, načerpat inspiraci. Ta mi v poslední době hodně chyběla. Neměl jsem na tvorbu tolik energie, kolik by si zasloužila.

Máte už nějaký plán, kam byste za uměním a inspirací rád vyrazil?
S přáteli mám v únoru namířeno do holandského Haagu. Po šesti letech se vrací na repertoár NDT tři díla Jiřího Kyliána. Premiéra se jmenuje Sometimes, I Wonder a její součástí budou choreografie Bella Figura, Vanishing Twin a Claude Pascal.

Volná noha vám sice dává svobodu, ale jako tanečník se potřebujete i udržovat ve formě. Jak budete řešit toto?
To je pravda! Zvyk každodenního tréninku u mě s věkem sílí. Pokud delší dobu netrénuji, mám pocit, že se pomalu rozpadám a uhnívám. Vím, že to zní přehnaně, ale tak se opravdu cítím! A tak abych se úplně nerozpadl a neuhnil, budu muset najít cestu, jak pravidelně trénovat dál.

Mluvil jste o tom, že se vám s výpovědí ulevilo. Přesto, bude se vám po něčem stýskat?
To víte, že ano. Kromě kamarádů, kteří mi snad z života úplně nevymizí, jsou to role, které bych si býval mohl ještě zatančit, a pak ty, které na repertoáru mám a teď mi odchází… Ale doufám, že přijde něco nového, co mě naplní.

Zůstaňme chvilku u těch rolí. Které budou chybět nejvíc?
Určitě Kyliánovy choreografie a postava Josefa K. v Procesu Maura Bigonzettiho. To je jedna z rolí, kdy si na jevišti vytvořím svůj svět, v němž žiju, a díky tomu, že prakticky neodejdu do zákulisí, v něm mohu zůstat po celou dobu trvání představení. Kdyby v divadle nebyli diváci, snad by mi to ani nevadilo. Ne snad, že by mi na nich vůbec nezáleželo, jejich energie, která proudí z hlediště, je důležitá, spíš ale obecenstvo nechávám nahlédnout do světa, ve kterém se na jevišti pohybuji.

Proces – Ondřej Vinklát a Kristýna Němečková (zdroj Národní divadlo, foto Martin Divíšek)

Udržet se ale na hranici, která není podbízivá, ale současně ani do sebe zahleděná, není vůbec snadné.
To není. Na škole mě v tomto inspirovaly dějové balety Johna Neumeiera. On je geniální v tom, že umí vystavět svět a vyprávět. Osobnosti, které má v Hamburku, jsou pak nesmírně herecky přirozené. Navíc je na jeho tvorbě vidět, že má obrovský přehled nejen v tanci, ale umění obecně.

Ještě se ale vrátím k Procesu. Při nastudování bylo skvělé, že jsme dostali opravdu velkou volnost pro osobní přístup k roli, dostali jsme otevřený prostor a s ním jsme si mohli vyhrát. Sedl mi i způsob, jak byla celá choreografie postavena, její slovník a to, jak s ním Mauro pracoval. Z klasického repertoáru mě bavil Basil v Donu Quijotovi, toho bych si rád zatančil znovu. Příběh je vlastně taková baletní operetka, ale zábavná, roztančená a vlastně moc fajn.

Když je dobře zatančený, člověk u něj rád vypne a odpustí i toho Minkuse z orchestřiště…
Přesně tak. Podobně to je s Marnou opatrností. Z počátku jsem se bál, jestli tento balet diváci přijmou, ale nakonec si s obecenstvem výborně sednul. A Jane Elliot, která ji s námi přijela nastudovat, byla skvělá! Profesionální, příjemná a k tomu ten její suchý anglický humor! Způsob, jakým uměla pojmenovat a vypíchnout nějakou chybu, byl neopakovatelný. Vzali jsme si její výtku k srdci, ale nedotkla se nás negativně, a ještě třeba pobavila.

A co vám naopak chybět nebude?
První sólista by měl být versatilní, měl by umět naplnit všechny polohy, které repertoár skýtá. Já jsem s postupem času začal zjišťovat, že mě obecně tolik nenaplňují role klasického repertoáru. Nebo jinak – abych si je mohl užít, musel bych na jejich přípravu mít dostatek času, abych si v nich byl jistý. Pořádné nazkoušení je klíčové i pro interpretaci. Když jsem si jistý technikou, můžu si s rolí hrát, užívat si ji, nemyslím na nic jiného než na roli, kterou právě teď na jevišti ztvárňuji. A role se pod kůži dostat musí, aby byla naplněna!

A co mi bude chybět nejvíce – Zlatá kaplička! Vždy jsem si vážil toho, že mohu stát na jevišti Národní divadla. Na jevišti, na kterém stáli a stávají mistři svého oboru!

A nějaká role, na kterou jste neměl štěstí, ale rád byste ji ztvárnil?
Albert v Giselle! Ačkoliv jsem říkal, že mě role v klasickém repertoáru tolik nenaplňují… ale rád se na ně dívám, zejména když jsou zatančeny s jistotou a se srdcem.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat