Rozhovor s tanečníkem a choreografem Michalem Záhorou

  1. 1
  2. 2

Jak je vidět, máš s duchovním světem a jeho společností už nějakou zkušenost, že?
Ano, vlastně už v minulosti jsem tančil sólový výstup v Norsku na současnou varhanní skladbu Jonáš a velryba. Bylo to během vánoční mše, ovšem nebyla to církev katolická.
A za zmínku určitě stojí i to, že jsme v loni (v roce 2008) realizovali s Pulsarem Taneční pouť krajinou u příležitosti oslavy svátku sv. Václava. Scénář a promluvy připravil můj dlouholetý přítel P.ThLic. Ing. Petr Vacík, který taktéž vedl diskuze při uvádění choreografie Pulsar.

Michal Záhora (foto Vojtěch Brtnický)

Jaká je tvá současná profesní situace? Na konci loňského roku bylo z důvodů osobních rozporů s vedením školy ukončeno tvé pedagogické působení na tvé alma mater – Konzervatoře Duncan Centre. Navíc, jak jsme již říkali, ze strany Magistrátu hl. m. Prahy nebyla pro letošní rok Pulsaru udělena finanční podpora na kontinuální činnost. Co to pro tebe znamenalo?
Mé působení na Konzervatoři Duncan Centre nebylo ukončeno z osobních důvodů, nýbrž z velmi ostře rozdílných pohledů na vzdělávání a umělecké vzdělávání vůbec. Odklon od filozofie školy, který souvisí s novým vedením, pro mě znamená diletantsví a absenci vnitřní integrity. To nejsou kondice, ve kterých bych mohl dlouhodobě existovat.
Podpora činnosti Pulsaru od magistrátu je sice dost zásadní a její neudělení nás zasáhlo, ovšem stejně neznamená pro mou osobu jistotu zajištěné existence. Takže se to vyřešilo tak, že jsem si našel civilní zaměstnání mimo obor. Na plný úvazek.

Jak to kombinuješ s uměleckou činností, jde to vůbec?
Určitě to není jako mít dvě práce, protože kumšt nefunguje jako běžné zaměstnání. Potřebuje čas, potřebuje načechrávat duši. Možná to zní pateticky, ale je to tak. Jsou to dlouhé procházky v přírodě, poslech hudby, rozhovory s lidmi, snění. Jsou to dny plné přemítání, kdy občerstvujeme naše nitro a dáváme prostor imaginaci, aby naše duše začala promlouvat. A to prostě běžná práce nepotřebuje. Kumšt vyžaduje práci sama se sebou, hledání napojení, naslouchání, a to se v každodenním stresu při řešení praktických otázek života bohužel neděje. Skloubit umění i civilní zaměstnání je pro mě hodně náročné a do budoucna dál takto neřešitelné.

Michal Záhora (foto Dragan Dragin)

A třeba můžeš nastínit konkrétní praxi tvého fungování při přípravách premiéry?
V podstatě se potvrdilo, co bylo zřejmé, že krátkodobě ano, člověk může v případě potřeby přejít na nouzový režim, ale dlouhodobě skloubit profesionální uměleckou dráhu a civilní zaměstnání opravdu nelze. Mě letos hrozně moc pomohl Honza Malík a Tereza Krčálová a svou zásluhu na tom, že se vše povedlo, mělo i setkání s Helenou, která je opravdu profesionální špička. Tím, že některé kompetence mohly částečně přejít na tyhle lidi, bylo možné vše ustát. Ovšem dlouhodobě by to všechny vyčerpávalo. A být v tom jen napůl, to je málo.

Jeden z členů kulturní komise na magistrátu se nechal slyšet, že opuštění zóny komfortu (tedy zkrácení nebo stopnutí dotace), může být pro umělce jakousi inspirací „pod tlakem“. Co by si tomu dotyčnému po téměř roční zkušenosti odpověděl?
Že to je prostě likvidační. To není žádná výzva, to je konec. Pokud chce někdo někoho típnout, tak ať to udělá přesně tímto způsobem. Jsem si jist, že nemít okolo sebe podporu, jak říká Martin Buchtík, tu osobní sociální síť, která není virtuální, ale skutečná, tak by to nešlo. Nebýt těch lidí, které okolo sebe mám, tak by se to zvládnout nedalo. A za to všem děkuji.

A já ti děkuji za rozhovor.

Michal Záhora (foto Aneta Vašatová)

Michal Záhora (1979) absolvoval Konzervatoř Duncan Centre (2003). Zahraniční studijní pobyt absolvoval ve Stockholmu, po jehož ukončení ihned získal angažmá v norském národním souboru Carte Blanche. Poté následovalo angažmá v taneční skupině choreografa Roberta Zappaly v Itálii (2004–2005). Tříleté angažmá absolvoval Michal následně v britském národním souboru Scottish Dance Theatre (2006–2008). Ojedinělé a široké zkušenosti získal při práci v uvedených souborech, ale také v rámci nezávislé umělecké činnosti. Spolupracoval s více než osmnácti zahraničními a českými choreografy, ze kterých jmenujme alespoň Ohada Naharina, Amandu Miller, Inu Christel Johannessen, Adama Benjamina, Evu Blažíčkovou. Své vlastní choreografické tvorbě se Michal věnoval zejména jako člen souboru NANOHACH (2005–2016). Mezi jeho autorská díla patří Synchronicity, Resonance, Orbis pictus, Diptych, DEVOID, Pulsar, Koncert pro NI, Slavnost (taneční pouť krajinou), Výročí, Chrámový tanecGenerace X. Poslední jmenovaná díla vytváří již v rámci uskupení Pulsar, jehož byl na konci roku 2016 s H. Malíkem spoluzakladatelem. Za svoji choreografickou a interpretační práci byl nominován na nejrůznější ceny ve svém oboru: Cena Thálie, Cena SAZKY za objev v tanci, výroční ceny Opera Plus. Souběžně s choreografickou a taneční činností se Michal také systematicky zabývá uměleckým vzděláváním a pedagogické praxi. Vedl semináře na London Contemporary Dance School – The Place (Londýn), Rambert School of Ballet and Contemporary Dance (Londýn), The Space – Scottish School of Contemporary Dance (Dundee). Průběžně od roku 2008 vede vzdělávací semináře pro profesionály, studenty tanečních škol nebo pro pedagogy a účastníky celorepublikových přehlídek amatérského tance a základních uměleckých škol. V letech 2009–13 byl ředitelem Konzervatoře Duncan Centre, kde byl také několik let pedagogem. Vyučoval i na Janáčkově konzervatoři v Ostravě.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na