Rozhovory Plus: Anja Silja – nejmodernější wagnerovský hlas

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Myslím, že na druhé straně panuje věčná diskuse mezi zpěváky a dirigenty. Často představitelka Kostelničky tuto árii chce mít, protože tím dostává vlastní prostor hned na začátku. V partituře je árie vytištěna, ale s poznámkou, že byla skladatelem vyškrtnuta. Jenže editoři ji v tisku přesto nechali.
Inu ano, to je vždycky takovou otázkou, co když originál má už od samotného skladatele takový pokyn, u Wagnera to bylo také, protože on například přepsal Baladu v Bludném Holanďanovi o tón výš, tehdy pro Wilhelminu Schröder-Devrientovou. Od té doby se její verze prováděla na jevišti , až teprve díky Sawallischovi jsem při mém debutu v Bayreuthu jako dvacetiletá zpívala tu vysokou verzi. Po mě se této verze myslím ujala ještě Lindbergová, ale pak už nikdo. Pravděpodobně je to pro většinu sopránů skutečně příliš vysoko.

A také celé škrty z Tristana nebyly vynálezem kdovíkoho, stanovil je sám Wagner, například se škrtal velký duet Tag und Nacht v druhém aktu. A také existují jiné věci, které člověk sotva kdy uslyší, ale zda to je opravdu hlubší přání skladatele, nebo zda se jednalo o laskavost vůči určité zpěvačce nebo určité situaci, to dneska, podle mého názoru, nemůžeme už přesně vysledovat. Árii Kostelničky považuji pro její charakteristiku za velmi důležitou a Jiří to dělal také s ní, stejně jako tomu bylo v Metropolitní opeře. On na tu árii určitě věřil.

Pohybujete se v operní branži už víc jak 60 let. Mnohé se za tu dobu změnilo.
Ó ano. Dřív to byla opravdu velikánská radost, především po druhé světové válce, to byl pochopitelně nový začátek pro všechny operní pěvce, jak tomu pravděpodobně bude zase stejně po koroně. A představovalo to opravdovou uměleckou výzvu, produkce měly velmi vysokou úroveň a nebylo potřeba pořád říkat, ta je slavná, ten není slavný, ten je méně slavný, nýbrž tehdy panovala jednota. Teď se to stalo takovým komercialismem, pokud máte někoho, kdo má jméno. Když zrovna nezpívá, tak lidé do divadla vpodstatě ani nechtějí jít. To považuju za příšerné.

Domníváte se, že budoucnost je dnes pro dnešní mladé zpěváky mnohem méně příznivá, než tomu bylo za Vás?
To ano. Protože se vlastně přestalo chodit na zpěváky, a namísto toho režiséři patlají dohromady opravdu divoké a fantasmagorické inscenace, které ale ani v nejmenším nemají co společného s daným dílem. V tom se zpěváci nemůžou absolutně rozvíjet, stojí tam a zpívají, pak je vecpou do nějakého auta, co stojí na scéně, posadí k baru nebo přeloží do nemocnice, podle toho, co tam zrovna vymyslí. Z toho nejde vytvořit žádnou postavu. To je velký problém pro mladé zpěváky, kteří sice z valné většiny opravdu velmi dobře technicky zpívají, jenže to je zcela podružné.

Neobáváte se, že režiséři těmihle šílenými inovacemi operu nakonec úplně zničí?
Ano, řekla bych, že když budou takhle pokračovat dál, tak zcela jistě, protože já znám mnoho lidí, kteří už vůbec do opery nechodí, protože tohle vidět nepotřebují. Chtějí, vidět aspoň nějaký nádech toho, co daná opera znamená, ať už je to Salome, nebo Hoffmannovy povídky, a ne aby se to hrálo ve vězení, nebo aby například Marzellina zastřelila Pizarra, jak to mají v Londýně. To je přece úplně šílené! Z lásky k Leonoře? Jenže tahle láska vůbec neexistuje, je to jen nadšení Marzelliny pro Fidelia, kterého logicky považuje za muže. Ale to je přece směšné. A s takovými nápady režiséři přicházejí, aby se o nich vůbec mluvilo. Ale pěvci? Kdo tam vlastně zpíval, když to není jméno jako Jonas Kaufmann nebo Bryn Terfel, o tom se nemluví ani nepíše. To irituje i diváky, a proto dnes s takovou nechutí chodí do opery, protože ví, že neuvidí to, o čem hraje hudba. Snad bude jednou s těmito šílenými nápady konec, už nejsou vůbec zajímavé a je třeba se tak trošku vrátit zase zpátky k podstatě, z čeho svět sestává. Musím zase připomenout koronu. Svět se, co se týče vzduchu, o mnoho víc zlepšil, než tomu tak bylo před třemi měsíci, zase se vracíme tak trošku zpět k přírodě. Vše musí jednou skončit a poté se objeví nějaká jiná zajímavá cesta.

To s Vámi naprosto souhlasím.
Chtěla jsem Vám říct, že se mi líbí Váš přízvuk, pane dirigente, to je ten, na nějž jsem tak zvyklá od mých milých českých přátel.

Děkuji a přeji všechno nejlepší k Vašemu jubileu!
Pozdravujte mi Vaši krásnou zemi v těchto divných časech.

Nashledanou a děkuji za krásný rozhovor!

 

Zvláštní poděkování za zprostředkování rozhovoru panu Štefanu Margitovi.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat