Rozruch ve wagnerovské svatyni pokračuje: Siegfried

Z prvních premiérových ohlasů v zahraničních médiích

Castorfův Siegfried šokuje publikum automatickou puškou
(www.welt.de – 29. 7. 2013 – Lucas Wiegelmann) Několik vteřin poté, co padly výstřely, vznikl v parketu neklid. Siegfried zastřelil draka (zde v podobě plavovlasého obra) automatickou puškou, což vyvolalo hrozný rámus. Diváci po pravé straně auditoria mávají vzrušeně pažemi. Kdosi potřebuje pomoci. Tohle na něj bylo příliš.

Zatímco se na jevišti dál hraje, otevírají se dveře hlediště. Starší muž se s námahou zvedá ze sedadla. Podpírán svými sousedy, potácí se k východu. Nervový kolaps? Nebo něco horšího? O přestávce je poplach odvolán: šedovlasému návštěvníku se prostě jen udělalo nevolno.

Naštěstí měli tedy odborníci na pahorku pravdu: Siegfried Franka Castorfa je neškodný, aspoň z lékařského hlediska. Na cedulích s obsazením stojí pod jmény zpěváků poznámka: „Vážení návštěvníci! Upozorňujeme, že ve druhém dějství bude použit hlasitý jevištní efekt (salva z pušky). Příslušná měření hlasitosti prokázala, že sluch návštěvníků nebude nijak ohrožen ani poškozen.“ To by se mělo octnout na čestném místě v kabinetu kuriozit Festspiele.

Teprve když je „prsten“ zničen…
A totéž by se dalo říci o celém Siegfriedovi. Nejpozději nyní, po třetím dílu tetralogie, je jasné: Tento bayreuthský Prsten Nibelungů nelze brát vážně. On o to také nestojí. Castorf neměl na mysli velké a souvislé vyprávění o boji o světovládu, nýbrž volný sled jednotlivých scén, epizod, gagů a asociací.

Ani ropa, o níž se tolik mluvilo a která má být údajně základní myšlenkou produkce, žádný svorník neposkytuje. Útržkovité narážky na historické události a popkulturu jsou samoúčelné. Všechno je jen hra. Bez jakéhokoli poselství. Nuže, když je zřejmé, že výklad, v nějž jsme doufali, odpadá, lze se omezit na to, abychom některé scény považovali za humorné, zábavné nebo nudné. Teprve když je „prsten“ zničen, můžeme klidně žít.

Ne že by nebylo na co se v tomto Siegfriedu dívat. Především je tu neobyčejná dekorace. Obrovské hlavy Marxe, Lenina, Stalina a Maa vytesané do horského masivu, komunistická Mount Rushmore, na niž jsou promítány detailní záběry zpěváků. Na druhé straně točny postavil Aleksandar Denić berlínské Alexandrovo náměstí s jeho symboly: světovými hodinami, stanicí metra a odpadkovými kontejnery. Nějak se tedy jedná o konflikt Východu a Západu, o souboj ideologií.

Před orálním sexem nejprve účet
Mladý hrdina Siegfried uteče od zlého pěstouna Mimeho, aby zvítězil nad drakem a získal dívku Brünnhildu. To se zpívá a to se hraje v orchestru. Zájmem režie však je zcizení scén této opery a dalších motivů, jak jen to jde. Zastřelení obra Fafnera k tomu patří. V prvním dějství ještě koval Siegfried skutečný meč, ale už ho nepoužije. Wotanovi visí od úst špagety jako Donu Camillovi a Pepponemu. Pak přinutí bohyni Erdu padnout na kolena, ale právě když má dojít k orálnímu sexu, objeví se vrchní a vtiskne Wotanovi do ruky účet za špagety a víno.

Siegfried si nevyřezává k duetu s Lesním ptákem píšťalku, nábrž hrabe se v popelnici a zkouší vyloudit tóny s pomocí plastových lahví a obalů od burgerů. A je tu také pár narážek na samotný Bayreuth. Wotan má jednou černý kabát, jindy frak, ale také se svlékne až do tílka. Spatříme jeho hruď a paže – celé potetované, jako u Jevgenije Nikitina, který svým tetováním vyvolal skandál roku 2012. Castorfovo gesto má být asi projev solidarity.

Gumoví krokodýli pro bayreuthské zasvěcence
Přesně jako dva gumoví krokodýli, kteří se při závěrečné scéně připlazí na jeviště a páří se. To má nejspíš publikum upomenout na nemilovanou inscenaci Tannhäusera režiséra Sebastiana Baumgartena. Tam alespoň bizarní gumová zvířata byla.

Co všechny tyto nápady drží pohromadě, je i tady hudba. Wolfgang Koch vystoupil potřetí a naposled jako Wotan. Předchozí výtečná vystoupení dokázal nyní ještě stupňovat. Hřměl a bouřil, byl to hněvivý, téměř šílený bůh, který kouří a pije, co se do něj vejde.

Lance Ryan, v současnosti nejžádanější Siegfried na světě, zase jednou neměl problémy s kondicí a i ve finále triumfoval. Jeho hlas však často zní příliš nazálně a jednotvárně.

Největší bučení v sezóně
Ne tak Catherine Foster jako Brünnhilda, která zůstává v každé hlasové poloze průzračná a uměřená. Jako už ve Zlatu Rýna, hraje Burkhard Ulrich také tentokrát legračního, proměnlivého, občas také hysterického trpasličího smolaře Mimeho. Hvězdou večera byl opět dirigent. Kyrill Petrenko stvrdil silné výkony prvních dílů, a dokonce je překonal. Hraje Wagnera úsporně, vzdušně, tanečně, v rychlých tempech, někdy však v dynamice příliš zdrženlivě. Tentokrát si dopřál i několik patetických erupcí, což činí celek ještě citovějším. V závěru byl odměněn adekvátním aplausem. Frank Castorf se podobně vřelého přijetí za svou směsici sotva dočká, pokud se tedy ve středu večer po Soumraku bohů před oponou vůbec objeví. Po posledních tónech Siegfrieda se každopádně ozývalo dosud největší bučení sezony.***

Telegraficky ke Castorfovu bayreuthskému Prstenu
(B.Z. – News aus Berlin, 29. 7. 2013 – Peter Huth)

11.15: Dobré ráno, wagneriáni, Castorfovi obdivovatelé a znalci letních divadel. V Bayreuthu dnes se vzrušením vyhlížíme Siegfrieda – zatím je 19,5 stupně. Nikdo však nepochybuje, že bude ve Festspielhausu přesto horko.

14.47: A jde se na to! Těším se, jsem rozrušený – hodně lidí má Siegfrieda méně rádo než ostatní části. Ale já ano, já třetí díl miluju!

15.09: Na co se těším? To je otázka. Pochopitelně na „Buď pozdraveno, slunce“, žestě jako břitvu a šeptající harfu, a pak na to přetěžké a přece jak list papíru lehoučké „Ach, Siegfriede!“

15.12: Dneska se ukáže, jak Castorf obstojí před zastánci tradice. Protože někteří  bohové mezi kritiky psali po Zlatu Rýna velmi pozitivně, jiní hned po Valkýře a jednom dni volna otočili o 180 stupňů. Dokonce na Chéreauův Prsten prý se už Castorf dotahuje (Vás, mí vážení a pozorní čtenáři, nepřekvapí, že i já jsem se dal po poslední scéně Zlata Rýna přesvědčit! A to Prsten století zbožňuju!) Dnes se však všechno smířlivé, co režisér wagneriánům dopřál Valkýrou, může zase relativizovat. Siegfried je totiž, i bez Wagnera, pravý německý hrdinský mýtus. Těžko věřit, že by si bořitel jako Castorf nechal takovou příležitost ujít! Nikdo nepředpokládá, že uvidí draka se svítícíma očima plivajícího oheň. Ale vážně: Kdo by si přál něco takového, může si zajet do Metropolitní.

15.19: Teď, krátce před třetím večerem, vám to můžu prozradit: Milí čtenáři blogu, jste pochopitelně pokusní králíci – dosud jsem nikdy nic takového nedělal a také to pochopitelně není vůči inscenaci a umělcům stoprocentně fér, ihned všechny myšlenky zveřejňovat, místo abych si je přes noc rozvážil. Obětí této systémově chybné rychlosti se stala Anja Kampe. Posledně jsem zapomněl zmínit, jaká byla vynikající Sieglinda. Kaju se.

15.45: Povinnost kronikáře. Přišla kancléřka…

15.48: A doplňuju: Budu radši, když mi bude vládnou kancléřka, která se účastní všech čtyř večerů (a ještě také navštíví Holanďana), než abych se bavil s lidmi, kteří se objeví jen na premiéře!

15.59: Jak dlouhé to dneska bude? Jako Valkýra – dobré čtyři hodiny – podle zkušeností obou předchozích dní.

16.08: Potenciální režisérské vtípky, jichž se obávám nejvíc: přehnaně komický Mime, jak poskakuje sem tam a šmírácky ničí veškerou tragiku postavy.

16.13: Kde se to potáhne? Asi při scéně s Lesním ptákem – s věčně zadumaným Siegfriedem.

16.32: O co že jde v Siegfriedovi? Mladého Siegfrieda vychová kovář Mime (Alberichův bratr). Ne bez postranních úmyslů: Mime pošle Siegfrieda (s mečem, který Siegfried osobně znovu vykoval), aby zabil draka Fafnera (ano, vlastník pokladu ze Zlata Rýna se mezitím proměnil) a ukradl mu prsten. Pro Siegfrieda žádný problém, jenže kořist neodevzdá, na návod Lesního ptáka (kterému rozumí, protože ochutnal na rtech dračí krev) si prokletý prsten nechá (pro něj prokletý není, neboť je čistého srdce) a také (to je důležité pro Soumrak bohů!) přilbu, která činí neviditelným – a vydá se do světa. Jeho cílem je hora, kde v ohnivém kruhu leží nádherná ženská. No ano, je to Brünnhilda z Valkýry a Siegfried se od ní chce naučit se bát (komplikované nedorozumění – on se bojí lásky). Siegfried překročí plameny a ihned se zamiluje do své – to je třeba říci – nevlastní tety. Oba, morálně padlá dcera boha a svobodný člověk Siegfried nakonec získají prsten a tím moc nad světem. Tak by to mohlo být krásné. Kdyby… ale to až zítra.

17.21: Jak razantní, absurdní první dějství! Castorf je čím dál lepší. Přesto očekávané bučení. Jen houšť.

17.50: Siegfried tasí „notung“, totiž kalašnikova, triumfální pohled na rudé bohy Marxe, Lenina, Stalina a Maa na Mount-Rushmore. Je jasné, že něco takového se v Bayreuthu bez bučení neobejde. Zatím se ale souhlas a odmítání drží jakž takž v rovnováze. A Castorf si jistě může být později jist, že tu vytvořil cosi velkého.

Na Zlato Rýna à la Pulp Fiction a lehce olejem zašmírovanou romantickou Valkýru teď navázal Siegfriedem, jakého jsme dosud neviděli. Kovář Mime, přemožený obrazy bůžků, dumá, naprosto nelegračně, zato tím lstivěji a zoufaleji, jak by dostal zpátky svůj poklad. Siegfried, nespoutaný a v lesklém kostýmu s řetězy rockové hvězdy (a vlasy si opravdu musí často přihlazovat), pěstouna a všecko ostatní zpochybní a z kousků otcova archaického meče s pomocí nové techniky vytvoří perfektní zbraň: jakousi AK 47, zbraň revoluce a vlastenecké války. Jemu po boku, přirozeně němý, hnědý medvěd, zotročený člověk (mimochodem týž představitel, který ve Zlatu Rýna se stejně bezmezným zoufalstvím servíroval drinky a povlékal postele) – neustále přenášející knihy z jedné strany jeviště na druhou. Nikdo si ho ale nevšímá, tady jsou u díla taktikové a muži činu. Na jevišti i v zákulisí!

Absolutně velkolepé (a publikem odměněné) pánské trio Lance Ryan jako nový, moderní, úžasný hrdina. Burkhard Ulrich jako Mime ani sekundu neupadl do šarže (a tolik jsem se toho bál!), opticky je cosi jako proslulý vězeň Louis Dega (Dustin Hoffman v Motýlku), hlasově obr. A Wolfgang Koch dodává Wotanovi hloubku a šířku – je škoda, že se s božským otcem už dnes musíme rozloučit!

19.35: Uragán bučení po střelbě – to bude něco pro bulvár: tak brzy!

19.44: Skandál! Castorf to všecko srovná! Cože se stalo? Nejprve partituru zcizí až k nepoznání, aby mohl Siegfried zapískat pár taktů na plastovou láhev vylovenou z odpadu, o minutu později chytne hrdina kalašnikova a udělá něco, co mu wagneriáni nikdy neodpustí: odpraví draka salvou z automatické pušky. Ale co je vlastně ten drak? Hlídač pokladu je zešedivělá verze Fafnera ze Zlata Rýna – a nevládne zrovna říši klenotů, jeho jeskyní je Alexandrovo náměstí! A zlato Nibelungů naše berlínské odpadky, v modrých plastových pytlích.

Už několik dní se proslýchalo, že druhé dějství Siegfrieda bude mít nejsilnější provokační potenciál. Avšak když Festspielhausem skutečně zaduněly výstřely, bylo to pro leckteré nervy příliš – několik řad přede mnou museli jednoho diváka převzít zdravotníci. Doufejme, že během třetího dějství už je mu líp. Neboť divadelní stroj Castorf zase běží na plné obrátky, míchá zuřivě a vztekle styly, doby, postavy i roviny, je to pravá hudebnědivadelní rozkoš. Lesní pták je u Castorfa rajka, odrážející se od berlínské ponurosti, a mezi ní a Siegfriedem jde o víc než jen nějaké cvrlikání! Nejsilnější obraz: hrdina nacpe tragického zrádce Mimeho do plastikové židle a vysype mu vytoužené „zlato“ z odpadkových kontejnerů na hlavu. Octli jsme se velmi blízko Zlatu Rýna. Prsten bude přece jen kulatý!

21.54: Krokodýlové na Alexandrově náměstí a ještě leccos – po třetím dějství se ti, kdo bučí, a ti, kdo jásají, stále ještě nemohou dohodnout…

22.07: Dva krokodýlové se plazí – pomalu jako Tristan a Isolda v inscenaci Heiner Müllera – přes Alexandrovo náměstí k Siegfriedovi a Brünnhildě, kteří si pod světovými hodinami vyznají lásku a zpečetí ji. Bestie chňapají, ale hrdinové oslavují. Tolik se zdá být jisté: těm dvěma se nemůže nic stát.

V Siegfriedovi zašel Frank Castorf ještě dál než ve Zlatu Rýna. Mnohé se dá jen těžko rozluštit nebo to nedešifrujeme vůbec a nejdůležitější otázka, která se po tomto Prstenu bude probírat, je, zda to všecko vůbec bylo nutné.  Na jevišti se neustále střídají dva velkolepě utvořené a neobyčejně protikladné světy – téměř romantická scenérie s kamennými bůžky komunismu a postkomunistické Alexandrovo náměstí s oprýskaným leskem. Erda jako prostistutka, sotva unikla Wotanovi, už zase vyčkává v nové paruce, šéfa bohů všecko obtěžuje a přece je plný sebevědomí a cpe se nudlemi. Všechno je to velké divadlo se spoustou náznaků a skvělými obrazy, je to Siegfried ze samoobsluhy značky „vyber si z toho, co chceš“. Castorf dokonce často nabízí více variant příběhu, například když inscenuje na jevišti scénu Brünnhildina probuzení jako romanci redukovanou na komiks a paralelně ve filmu předvádí krvavý únos nevěsty jakýmsi hrdinou ověšeným kůžemi, který utekl z Avataru.

Vykalkulované několikanásobné zabíjení – a přirozeně výstřely z kalašnikova, které napere Siegfried do draka – vyvolaly na konci gigantickou bouři protestů. Jisté je jedno: buď se necháme unést obrazy, nebo se s tímto Prstenem nesmíříme ani po Soumraku bohů.

Oběma tábory byli jako každý večer oslavováni Kirill Petrenko a výteční zpěváci, dnes především Mirella Hagen jako Lesní pták.

23.35: Je hotelovým manažerem a barmanem ve Zlatu Rýna, medvěd a číšník v Siegfriedovi, mimo jeviště je však Patric Seibert druhý nejdůležitější muž Prstenu po Castorfovi – jeho asistent režie. Silné vazby na Sovětský svaz jsou možná jeho vliv. Seibert totiž studoval v Novosibirsku.

Částečná bilance

Lhostejno, co se ve středu stane při Soumraku bohů – soumrak bohů na Zeleném pahorku, kde jde o prodloužení smlouvy sester Wagnerových, nenastane. Frank Castorf obdařil Katharinu a Evu přesně takovým Prstenem, jaký potřebovaly. Velkolepý a kontroverzní je už nyní – se všemi přísadami.

Berlínský režisér přijme bučení, které divadlem znělo už jak se zavřela opona za Zlatem Rýna, se zaťatou pěstí vítěze. Neboť téměř paralelně k ději na jevišti uvedl do chodu drama, téměř stejně velké jako Prsten a přinejmenším stejně důležité: diskusi s míněním fejetonistů, festivalových hotelů a stálých hostů, se všemi, kdo jsou jako zestárlý hrdina René Kollo, jenž poskytuje uražené rozhovory, v nichž zaklíná mystické doby – v nichž bylo přirozeně všechno lepší.

Inscenace pro Olymp?
Z několika protestů vyrostla bouře, hlavně však v tisku, dpa (Deutsche Presse-Agentur) už hned po Zlatu Rýna považovala celý Prsten za propadák a všichni, kdo představení neviděli, to přetiskovali. Očekávaný skandál se zdál být perfektní a všechny předsudky potvrzené – až Castorf romanticky konzervativní Valkýrou otočil a publikum i kritiky obrátil jako neviditelným Wotanovým oštěpem přesně do protisměru. To zmatení, opravdu perfektní, Castorf jako nový Lohe na Pahorku, úžasné!

V neděli, kdy se nehrálo, byli tedy tradicionalisticky cítící wagneriáni lapeni mezi dozvuky šoku a usmíření. Nepřítel, jakým je režijní divadlo, se dá těžko odhadnout. Především když grandové kritického cechu nacházejí v Castorfově tarantinovském Zlatu Rýna zalíbení. Bohové, lidští, až příliš lidští – jde to vůbec? (Ale ano, jak jinak?) Ty projekce, zrušení místa a času? To se všecko smí? (Samozřejmě, a právě v Bayreuthu).

Rámus s kalašnikovem
Nepřekvapí, že jubilejní Prsten přesvědčuje hudebně. Maestro Petrenko potřeboval rozjezd, Catherine Foster (Brünnhilda) rovněž, to však byly jen okamžiky, Valkýra už byla bolestně krásná. Je docela možné, že se jednou bude počítat k bayreuthským nejlépe hodnoceným.

Castorfova incenace však, jak na jevišti, tak před ním, pokud to tak půjde dál, jako začalo, může vystoupit na Olymp. Už v pondělí od čtyř hodin spustí rámus Siegfried. A sice kalašnikovem. Jako soundtrack pro Katharinu a Evu k prodloužení smlouvy. Všechno ostatní by bylo šmírácké divadlo.***

Ani salvy z pušky Castorfova Siegfrieda nezachránily
(www.handelsblatt.com/panorama/kultur-literatur – 30. 7. 2013 – dpa)

Vedení Festspiele před představením varovalo na vývěskách umístěných ve foyer a dokonce i na toaletách před hlasitým jevištním efektem v druhém dějství. „Příslušná měření hlasitosti prokázala, že sluch návštěvníků nebude nijak ohrožen ani poškozen.“

A přece velké vzrušení: krátce poté co Siegfried (Lance Ryan) odklidil kalašnikovem z cesty Fafnera (Sorin Coliban), udělalo se jednomu divákovi mdlo. Musel být odveden, ale brzy přijde zpráva, že už se mu zase daří dobře. Životu nebezpečná tedy inscenace Franka Castorfa není – aspoň to. Avšak ani ve třetím díle nemá Castorfova inscenace žádnou linku. Téměř všecko působí jako režisérovy spontánní, neuspořádané nápady, a naneštěstí není nutně tématem těchto nápadů Wagnerův Prsten Nibelungův.

Po americké benzinové pumpě ve Zlatu Rýna a ropné věži v Azerbajdžánu ve Valkýře přenáší Castorf příběh o zlatě kamsi ke komunistické Mount Rushmore s kamennými hlavami Marxe, Lenina, Stalina a Maa. Na opačné straně točny je Alexandrovo náměstí v Berlíně. Co tím chce Castorf říci? Asi tolik co pářícími se krokodýly ve finální milostné scéně Siegfrieda a Brünnhildy? Možná také vůbec nic.

Po představení se dostavily hněvivé protesty – nikoli však za hudbu. Kirill Petrenko byl opět hvězdou večera a zpěváci, v první řadě ve Valkýře několika diváky vybučená Catherine Foster jako Brünnhilda, Lance Ryan jako Siegfried a Burkhard Ulrich jako Mime. Středeční Soumrak bohů se má odehrávat na newyorské Wall Street.***

Castorf opět přitáhl šroub provokace.
(
Der Kurier – 30. 7. 2013 – Gert Korentschnig)

Premiéra třetího dílu Prstenu byla dosud nejkontroverznější. Po záplavě obrazů z Divokého Západu ve Zlatu Rýna a statickém pojetí Valkýry odehrávající se v Baku přitáhl režisér Frank Castorf opět provokační šroub, což však přes mnohé absurdnosti inscenaci prospělo. Siegfried je dosud nejintenzivnější bayreuthský večer, jak se ukázalo také mohutně projevovanými projevy souhlasu i odmítnutí na konci. Pro jednoho z diváků byly výstřely, jimiž skolí Siegfried Fafnera, příliš hlasité – zkolaboval a musel být odvezen na ošetření.

Siegfried se odehrává střídavě na čemsi jako Mount Rushmore, kde jsou místo amerických prezidentů vytesáni levicoví myslitelé resp. diktátoři (Marx, Lenin, Stalin, Mao), a na Alexandrově náměstí v Berlíně, kde představují Poutník a Siegfried pochybné postavy v prostředí kriminálníků a pasáků. Boj Siegfrieda s drakem odpovídá násilí, k němuž na tomto náměstí často dochází.

Z vrcholně romantického finále na Brünnhildině skále s milostným duetem zachoval Castorf málo – naprosto se vyhnul kýči. A na závěr se objeví krokodýli a Siegfried jim hází kousky chleba.

Největší aplaus sklidil i tentokrát Kirill Petrenko. Řídil festivalový orchestr opět výtečně, vysoce diferencovaně a dramaturgicky vypilovaně.

Lance Ryan jako Siegfried musí na hlas tlačit, má mnohé intonační problémy, avšak plné nasazení. Wolfgang Koch jako Poutník doplňuje svůj mistrovský výkon. Burkhard Ulrich (Mime) a Martin Winkler (Alberich) především dobře hrají. Catherine Foster zůstává průměrnou Brünnhildou, Sorin Colin je dobrý Fafner. Krásný je Lesní pták (Mirella Hagen), který si u Castorfa prožije se Siegfriedem aférku.***

Bayreuthské slavnosti 2013 prezentují stánky s kebabem, diktátory a málo Wagnera
(www.epochtimes.de – 29.7.2013 – Rosemarie Frühauf)

„Kde stojí slunce moudrosti nízko, vrhají dokonce trpaslíci dlouhé stíny,“říká čínské přísloví. V Bayreuthu teď vrhají dlouhé stíny i krokodýli a stánky s kebabem, totiž v Prstenu Nibelungově Franka Castorfa. „Vysvětli mi ty krokodýly – a já ti vysvětlím ten kebab!“ komentoval jakýsi sarkastik nejhlubší bod, kam ve Wagnerově roce 2013 dospěla ztráta smyslu. Ve Zlatu Rýna se projevovala v pornoscénách a ve Valkýře Stalinem na videu. V Siegfriedovi jsme sledovali pohlavní akt dvou krokodýlů, kteří později sežerou Lesního ptáka a zpola stráveného ho zase vyvrhnou. A Soumrakem bohů v Guntherově stánku s kebabem se kruh uzavře.

Někteří kritikové tvrdí, že v Castorfově režii objevili umělecké kvality. Avšak jak důvěryhodní jsou ti, kdo jsou placeni za to, aby zachovávali renomé svých médií, pročež o podobných představeních píší pokud možno hodně intelektuálně a elitářsky? Pohleďme na druhou stránku internetu, na fóra operních fanoušků: „Kulturní terorismus, financovaný penězi z daní,“ zde píšou lidé, kteří sedí v publiku z lásky k opeře, k dílům Richarda Wagnera. Pro ty je bayreuthské režijní divadlo duchovní odpad, který zaparkoval vedle etablované krásy, aby zašpinil divákovu duši. Neboť pokud už uvidíme jen bláznivou scénickou výpravu a trapnosti, nikdo už nebude do Bayreuthu chtít jezdit.

Ano, kdyby to byl aspoň pořádný divadelní skandál! Od někoho, kdo vloží prst do ran společnosti a člověkem opravdu otřese. Jenže Castorf plave, jako mnozí jeho kolegové, kteří předstírají, že pranýřují zlořády moderního světa, morálně i obsahově v téže omáčce jako jeho Alberich, jenž si pomaluje nahou hruď hořčicí (což při chlupatě rosolovité konstituci typického wagnerovského barytona vypadá dost nechutně).

V reji skandálních týpků a jiné všehochuti se vynoří také několik pánů, jejichž objevení na bayreuthském jevišti představuje pustý výsměch jejich obětem: ve stylu zneuctěného amerického národního pomníku Mount Rushmore vidíme hlavy Marxe, Lenina, Stalina a Maa. Hlavy zlosynů převyšují o metry obytný přívěs, v němž bydlí Siegfried a Mime. Premiérové publikum v pondělí reagovalo pohoršeným bučením, které brzy zaniklo ve výkřicích bravo pro vrcholné výkony pěveckých sportovců, čímž diváci spolkli hada. Avšak kolik subtilního pohrdání lidmi jsme ještě ochotni tolerovat? Pokud přitakáme zobrazení masových vrahů jako popových ikon, vyslovíme zároveň nepřímo souhlas také s jejich zločiny – a to v kontextu díla, které výslovně varuje pozemské ponovníky před samovládou.

Nebo se hlavy bayreuthských slavností mezitím samy začaly cítit jako zločinci a obávají se spravedlivého trestu? Přinejmenším konfrontaci s publikem jdou teď raději z cesty. Místní říkají, že  Katharina a Eva Wagnerovy se nejen vyhnuly tomu, aby si při zahájení potřásly rukama s prominentními hosty. Také při státní návštěvě a členském shromáždění Společnosti přátel Bayreuthu se skvěly svou nepřítomností. Nedávno prý Katharina dokonce dostala balíček, který svěřila policejním expertům. Člověk přece nikdy neví…

Bayreuther Festspiele 2013
Richard Wagner:
Siegfried
Dirigent: Kirill Petrenko
Režie: Frank Castorf
Scéna: Aleksandar Denić
Kostýmy: Adriana Braga Peretzki
Světla: Rainer Casper
Video: Andreas Deinert, Jens Crull
Festspielorchester
Premiéra  29.  července 2013 Festspielhaus Bayreuth

Siegfried – Lance Ryan
Mime – Burkhard Ulrich
Der Wanderer – Wolfgang Koch
Alberich – Martin Winkler
Fafner – Sorin Coliban
Erda – Nadine Weissmann
Brünnhilde – Catherine Foster
Waldvogel – Mirella Hagen

www.bayreuther-festspiele.de

Připravila a přeložila Vlasta Reittererová
Foto Enrico Nawath

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Hodnocení

Vaše hodnocení - Wagner: Siegfried (Bayreuther Festspiele 2013)

[yasr_visitor_votes postid="65183" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments