Rusalka v Plzni přinesla zajímavé výkony, ale i otazníky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
V historické budově Divadla J. K. Tyla v Plzni se uskutečnila premiéra opery Rusalka Antonína Dvořáka. V hudebním nastudování Norberta Baxy a režii šéfa plzeňské opery Tomáše Pilaře, na jednoduché, funkční scéně a v kostýmech Aleše Valáška, se světelným designem Antonína Pflegera. V klíčových rolích se k premiérovému obsazení vypracovala trojice pěvců - Lívie Obručník Vénosová, Richard Samek a František Zahradníček, když roli titulní i partii Vodníka má Plzeň alternovánu trojmo.
A. Dvořák: Rusalka – snímek ze zákulisí –
DJKT Plzeň 2017 (zdroj FB DJKT)

Dvořákova Rusalka je dílem všeobecně natolik uznávaným a populárním, že necítím nutnost zmiňování obvyklých historických souvislostí vzniku díla. Česká opera vstoupila Rusalkou do dvacátého století 31. března 1901 – neobyčejným, lyricky ryzím dílem s mistrovskou instrumentací skladatele již světově plně uznávaného. Nelze nezdůraznit ani skvělé libreto tehdy mladého Jaroslava Kvapila, které právem Dvořáka oslovilo. Je to vzácné libreto mezi všemi Dvořákovými operami, plné citové upřímnosti a vřelosti. Svou podstatou je Rusalka ideálním námětem pro útvar vysoce stylizované formy operního žánru.

Již Ferruccio Busoni vyhlašoval, že opera má k zázrakům blíž než k samozřejmosti, nadpřirozené je jí vždy bližší než skutečnost. Busoniho myšlenky při opětovném poslechu Rusalky nutně přicházejí na mysl, když si odpovídám na otázku její vzácně trvalé obliby. Busoni vyslovuje názor, že opera se má zmocnit nadpřirozeného jakožto jisté kategorie citů, které jí jedinečně příslušejí. Kdykoliv se opera snaží příliš o zdání současnosti, pohybuje se na okraji svých vymezených estetických možností… Ano, zde je část odpovědi nejen na popularitu Rusalky, ale také na mnohé problémy soudobé opery s náměty tomuto žánru nepříslušející.

Jaroslav Kvapil hovořil o inspiraci z Hanse Christiana Andersena a o motivech Undiny Friedricha de la Motte-Fouquého. Dvořák nebyl ostatně zdaleka sám, kdo tuto tématiku zpracoval. Ale co platno, Dvořákova Rusalka je bez nadsázky nejpůvabnější z mnoha verzí německé Undiny, jak uznává i německá muzikologická literatura. Silný, osobitý lyrismus hudby, její sugestivní krása a neskutečné melodické bohatství z ní činí dílo navzdory původu námětu ryze české, ale touto symbiózou zároveň světové.

Druhou otázkou při uvádění Rusalky je interpretační tradice v Čechách, která je právě u tohoto díla mimořádně silná. Zvukové snímky dirigentů Zdeňka Chalabaly, Jaroslava Krombholce i Václava Neumanna jsou interpretačně tak zdařilé, že nastavují ryze auditivně mimořádně vysokou laťku komukoliv. Stejně tak kulturní tradice pěvecká je zde obrovská. Ostatně nikdy jsem si v dobách mládí nepomyslel, že zmíněné nahrávky budou per futurum platit stále za vzorové svou dokonalostí technickou i výrazovou. Nelze opominout ani vzniknuvší úspěšná filmová zpracování.

Plzeňské operní premiéry v poslední době pronásledovala jistá smůla kolem plánovaných premiérových obsazení. Tentokrát se do třetice všeho dobrého v obsazení klíčových rolí nic nečekaného nepřihodilo, tudíž obsazení premiéry bylo inscenátory volené z jejich úhlu pohledu, jak vykrystalizovalo během zkoušek. Byla to nejsilnější složka nové inscenace, proto ji kladu do čela hodnocení.

Titulní roli ztvárnila na premiéře sopranistka Lívia Obručník Vénosová, která na sebe upozornila svými nespornými hlasovými dispozicemi již v roli Smetanovy Krasavy. Zvládla náročnou roli se ctí, její mladodramatický soprán má zvukovou průbojnost i vůči orchestru, hýřícímu často plnou dynamikou. Má ale i jemná decrescenda ve vypracovaných áriích prvého dějství. Ve třetím jednání jsem měl již pocit určité výrazové jednostrunnosti a přílišného neutralizování vokálu „í“, což poněkud zhoršovalo textovou srozumitelnost. Výšky v prvním dějství působivě tvořené poněkud ve třetím jednání v souboji s orchestrem ztěžkly, trochu ztrácely na pružnosti. Výkon jako celek však zasluhuje jistě uznání.

Richard Samek v roli Prince překvapil příjemně již v Troškově inscenaci pražské Rusalky, kterou jsem recenzoval v Litomyšli. Je to výborný představitel role, ostatně nemáme jich dnes mnoho, prsty jedné ruky jsou mi luxusem pro sečtení solidních Dvořákových princů v Čechách. Richard Samek disponuje voluminózním, plným a nosným zvukem svého spinto tenoru, hlas nabývá na tmavším zabarvení, disponuje na tenoristu až nezvykle znělými hloubkami („Všechno chci ti, všechno chci ti dát“). Jeho frázování upoutá průběhem a poctivým muzikálním dokončováním každičké hudební fráze. V závěru dokázal uplatnit působivě mezza voce v propojené rezonanci, bez tolik zbytečně rozšířených čistých falzetů („Umírám šťasten, umírám ve tvém objetí“). Celkově se mi jevil v Litomyšli 2015 o trošičku lépe disponován ve vysokých polohách role.

Pokud bych měl za sebe označit někoho z pěvců hlavní pětice rolí za nejvíce pěvecky svrchovaného, tak říkajíc plně nad věcí, pak bych volil Františka Zahradníčka v roli Vodníka. Pěvec disponuje barevně imponujícím, voluminózním basbarytonem, přesně posazeným v poloze, kterou tato Dvořákova role potřebuje. Eduardu Hakenovi řekl kdysi slavný italský pedagog Apollo Granforte : „Proč zpíváte barytonové party?“, když viděl na klavíru part Dvořákova Vodníka v místech – „Na vodách bílý leknín sní“… A velmi se podivil, že se jedná o part basový! Pan Zahradníček zvládl rozsahově partii obdivuhodně, včetně prekérního vysokého fis na úzký vokál („rozkvetou rudé růže“). Neslýchal jsem, krom technicky vždy perfektního Hakena, moc Vodníků v Národním divadle, kteří by zvládli ono dvakrát nasazené „Prodána, prodána člověku…“ v přechodu k Andante na éčku jednou forte, podruhé v předepsaném mezza voce (přesně v pianu). O to víc mi jeho výkon v dané roli imponoval, pěvecky i scénicky. Snad jen ve slavné árii by některé dodechy navíc být nemusely.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Dvořák: Rusalka (DJKT Plzeň 2017)

[Celkem: 195    Průměr: 2.3/5]

Související články


Komentáře “Rusalka v Plzni přinesla zajímavé výkony, ale i otazníky

  1. Navštívil jsem první reprízu plzeňské Rusalky recenzované inscenace dne 14.4. a s většinou názorů pana recenzenta souhlasím. Bohužel výkon dirigenta se od premiéry nezlepšil, jeho výkon je matný, místy velmi nudný, orchestr občas silně překrývá sólisty v jejich zpěvu, škoda takto provedeného orchestrálního partu, zbytečně v něm zaniká několik velmi dobrých pěveckých výkonů. Ivana Veberová zpívá úctyhodně Rusalku, obdařuje ji krásnou sytou střední polohou, bohužel některé výšky postrádají tuto bohatost. Kanadský tenor Philippe Castagner – Princ (jak je zřejmé z jeho méně zdařilé herecké akce) teprve sbírá zkušenosti, ale jeho čeština byla skvostná, pěvecky nabídnul pěkný měkký tenor. Vedle zdařilých výkonů A. Vomáčkové či Ester Pavlů (ježibaba, resp.cizí kněžna) jsme byli svědky i slabého výkonu E. Šokala jako Vodníka. Jak uvádí p. Fuchs ve své recenzi inscenovat v českých zemích Rusalku je vždycky výzva i problém. Mám za to, že režie p. Pilaře zůstala na půl cesty – inscenátor se snaží dát inscenace nové nepohádkové podněty (dneska již běžně užívané v zahraničních scénách, kde není tak silná inscenační tradice Rusalky), ale jako by se bojí dotáhnout nápady do konce, aby se tradiční plzeňský divák příliš nerozhněval ?? . Výsledkem je jakási opticky zajímavá Rusalka ovšem bez čitelnější koncepce, která diváka nepohněvá, ale taky mu nic zásadního nepřináší. Viděl jsem v zahraničí několik velmi provokativních inscenací Rusalky (včetně velmi kontroverzní inscenace v Mnichovské Státní opeře v režii Martina Kušeje) – přestože jsem Kušejovu koncepci(jako člověk) nepřijal, musím kvalifikovaně potvrdit, že inscenace má jasný NÁZOR, ŘÁD a je „čitelná“. A tohle bohužel postrádám i nové plzeňské Rusalky.

Napsat komentář