Russell Armitage: Jsou si operní režiséři vědomi, že nesou odpovědnost za naše velké hudební dědictví?
V minulých měsících vyšlo několik recenzí respektovaných českých operních kritiků, které podrobily ostrým výtkám tři nové inscenace Opery Národního divadla – Bludného Holanďana ve Státní opeře, Così fan tutte ve Stavovském divadle a Káťu Kabanovou v Národním divadle. Byly v nich zastoupeny všechny tři skvostné pražské operní domy, kritici se však jednohlasně shodli, že všechny tři zmíněné inscenace tak slavné nebyly. Již dříve jsem v komentáři k recenzi na Opeře Plus zveřejnil můj názor na Bludného Holanďana a Káťu Kabanovou, které jsem měl možnost zhlédnout, nyní přidávám i můj názor na operu Così fan tutte.
Nejdříve bych však chtěl položit otázku autorům všech tří inscenací – a je to otázka, kterou by se měli vážně zabývat všichni současní operní producenti: “Uvědomujete si, jakou odpovědnost máte vůči velkému hudebnímu dědictví, které nám bylo dáno?”
Máme nesmírné štěstí, že vlastníme nezměrné bohatství v podobě nádherných operních děl mnoha (především evropských) skladatelů. Díla, která obdivují milovníci opery po celém světě. K těmto velkým dílům je třeba přistupovat s úctou, poctivě a s hudební inteligencí.
Odpovědností všech operních režisérů je uvádět tato mistrovská díla takovým způsobem, který podporuje a umocňuje hudbu a plně zohledňuje jak hudbu, tak libreto. Neměly by být platformou či prostředkem, který režisér využívá k uplatňování svého ega nebo jako požitku – a to velmi drahého, podotýkám!
Neznamená to, že opery musí být vždy uváděny tak, jak tomu bylo v minulosti. Je zde dostatek prostoru pro nové pohledy a přehodnocování – avšak režisér by měl vždy upřednostnit hudbu a text.
Dle mého názoru je nanejvýš nešťastné, že režisérka nedávné inscenace Così fan tutte Tatjana Gürbaca nedosáhla tohoto standardu. Rád bych citoval slova jednoho z kritiků, protože jsou to slova velmi výstižná a smutná – a nyní po zhlédnutí této inscenace s nimi mohu jen souhlasit: „Mozartovský výprodej. Nové nastudování Cosi fan tutte v Národním divadle budí rozpaky. Opera Národního divadla dostala do vínku unikátní dar: jediné na světě dochované divadlo, ve kterém Mozart osobně řídil své opery a pro které napsal Dona Giovanniho (1787) a Tita (1791). Tvořivé rozvíjení tohoto jedinečného dědictví a pražské mozartovské tradice však s novým vedením uměleckého ředitele obou operních souborů Národního divadla Pera Boye Hansena zatím skomírá.“ (Helena Havlíková, Lidové noviny, 15. ledna 2022)
To je velmi tvrdá kritika, která mě poté, co jsem tuto urážlivou inscenaci mé možná nejoblíbenější opery viděl, motivovala k napsání tohoto komentáře.
Jaké jsou však mé dispozice pro psaní recenze? Nic víc než to, že jsem prostý milovník opery, který tuto nejkrásnější operu viděl v sedmnácti produkcích a dobře zná partituru.
Poprvé jsem Così fan tutte viděl v roce 1964 na Novém Zélandu ve skvělé inscenaci souboru New Zealand Opera Company, poté znovu v Covent Garden v Londýně, a to čtyřikrát v letech 1968 (první uvedení této opery v Covent Garden) až 1979 – v legendární, dokonalé inscenaci. Znovu v roce 1988 v Sydney a na Novém Zélandě a pak v roce 2002 v Berlíně v úžasné inscenaci Doris Doree ve Staatsoper – moderní verze, která skvěle fungovala, nejsem tedy proti moderním interpretacím. Pak newyorská metropolitní inscenace v roce 2014 a nakonec tolik vysmívaná a kritizovaná pražská inscenace v únoru 2022. Řekl bych, že to mi dává dostatečné oprávnění ke komentáři.
Představení začalo svižnou, svižně zahranou předehrou a pak prvním triem. Dva mladíci, Ferando a Guglielmo, hrají badminton. To bylo v pořádku a fungovalo to dobře. Druhé trio bylo také v pořádku a velmi dojemné – dobrý začátek. Střih do obydlí dívek – bílá krychle, která nevypadala příliš vhodně, ale byla přijatelná. Pak ovšem začaly absurdity – oba mladíci místo toho, aby přišli jako obvykle dveřmi a nechali hudbu, aby popsala jejich obavy, vešli panelem ve zdi. Což znamenalo trapné shýbání a šmátravé pohyby otvorem. Tato pantomima zcela znehodnotila hudební vjem, který tak dobře vykresluje jejich rozpačitost a posměšnou nervozitu a jejich vstup by to měl odrážet. Don Alfonso má pak stejný nástup, který je opět v rozporu s hudbou, jež je odvážná a sebevědomá. Slyšela Tatjana Gürbaca hudbu k této opeře před tím, než vymyslela takovou hloupost? Zpěv byl mimochodem vynikající…
Pak mají vstoupit oba mladí milenci v albánských převlecích, s kníry a exotickým oblečením, jak nám říká text v titulcích. Ale ne, jen se převlékli do něčeho, co vypadá jako moderní vojenské kombinézy nebo montérky. Děj na jevišti je v naprostém rozporu textem v titulcích. Minimální pokus o jejich zamaskování. Dobře víme, že žádné převleky by obě dámy neoklamaly – o to ovšem nejde. Jde o to, že je to fantazie plná lsti o zrazené důvěře. Proto je to opera tak úžasná. Ale aby tomu diváci uvěřili, musí alespoň vidět, že se muži o převlek pokusili.
Nyní ale přejděme k tomu nejabsurdnějšímu prostředku, který Tatjana Gürbaca do inscenace zatím vnesla. Despina je povolána, aby podávala kávu. Nevejde z bočního vchodu s tácem nebo vozíkem na kávu, jak by člověk očekával. Místo toho vystoupí z propadla doprostřed místnosti. Nedělám si legraci. Je to pravda. Bylo to tak šílené, a tak hloupé, že se k tomu snad nemusím dále vyjadřovat. Tato padací dvířka jsou v průběhu děje použita několikrát a způsobují velmi neobratné a nešikovné situace, což opět kazí hudební prožitek.
Velkou árii Fiordiligiv prvním dějství, Come scoglio, zazpívala Kateřina Kněžíková úchvatně – po celou dobu strhující se silnými nízkými tóny a mohutnými zvonivými výškami. Přál bych si však, aby ji režisérka nechala zpívat s minimem jevištní akce. Jistě, nějaká reakce ostatních postav je žádoucí, ale určitě by se kolem ní všichni neměli vznášet jako otravné včely a odvádět pozornost.
Bylo tam ještě několik dalších hloupých scénických pokynů, za které musí režisérka převzít odpovědnost – za všechny jmenujme jeden ve prvém dějství. Vojáci se vracejí z tažení a pokračují v rozřezávání papírových stěn příbytku obou dívek bajonety. Nuže, předpokládám, že bych měl nechat pracovat svou fantazii (a tu mám bohatou) a vnímat tento akt jako zničení „domu iluzí“ Fiordiligi a Dorabelly. Nechám na divácích, aby si udělali vlastní úsudek.
Tato inscenace je ukázkovým příkladem toho, co se stalo s operními inscenacemi v mnoha částech Evropy, přičemž hlavním viníkem je Německo a tyranie režisérů, kteří vnucuje své polovičaté a nedomyšlené nápady dlouho trpícímu publiku. Zdá se, že chudák Praha je tímto morem postižena více než ostatní místa.
Někdy si říkám, jestli se těmto svérázným režisérům opery, které režírují, skutečně líbí. Kdyby k těmto dílům chovali lásku a úctu, nemohli by předvádět to, co předvádějí– v některých případech je prakticky znetvořit a zničit. Už nejednou jsem četl rozhovor o chystané opeře s režisérem (téměř vždy je to muž), který bez jakéhokoliv náznaku rozpaků přizná, že zmíněnou operu nikdy neviděl a nezná ji! Člověk se pak musí ptát proč byl vůbec požádán, aby ji režíroval.
Takový stav je pro operu milující veřejnost prostě nepřijatelný. Zvláště když jsou operní domy dotovány z peněz daňových poplatníků. Milovníci opery musí důrazně vyjádřit svůj názor. Jsem si jistý, že mnozí můj názor sdílejí.
V případě pražské inscenace Così fan tutte a zmíněných padacích dveří jsem překvapen, že s něčím takovým zpěváci souhlasili – už jen z bezpečnostních důvodů. Proč se zpěváci, kteří jsou koneckonců nejdůležitější součástí každé opery, tak zdráhají postavit režisérovi a říci ne. Musí přece vidět, že to, co někteří režiséři předvádí je v mnoha případech parodie.
V posledních měsících se ukazuje, že lidé mohou protestovat třeba proti povinnému očkování. Myslím, že je načase, aby Pražané, kteří milují a oceňují operu, protestovali proti těmto strašlivým urážkám jejich inteligence a vnímavosti, zejména ze strany zahraničních režisérů.
Na závěr bych měl říci, že mi psaní tohoto hodnocení nepřineslo žádné potěšení. Mám Così fan tutte rád. Nakonec nádherný zpěv všech účinkujících a skvělá hra orchestru překonaly nedostatky inscenace, která měla několik dobrých momentů. Zvláště se mi líbil záhadný závěr. Jen na základě hudebního požitku bych toto představení klidně navštívil znovu. A vlastně i navštívím, protože v dubnu na toto představení vezmu hosty z Anglie. Před absurditami jsem je už varoval.
Rozbor režijního pojetí plzeňské Alceste publikoval Russell Armitage zde.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
