Růžový kavalír z Metropolitní opery

Čtenáři Opery Plus blogují

Vážení spolupříznivci opery,
poslední letošní živý přenos z Met patřil k vrcholům nejen této, ale asi i všech dosavadních sezon. Věřím, že si takové hodnocení mohu dovolit, neboť až na několik představení jsme spolu s manželkou věrnými „abonenty“ přenosů a nevynechali jsme v celé jejich historii téměř žádný. Kdo se představení Straussova Růžového kavalíra o víkendu zúčastnil, jistě mi dá za pravdu a těm, které čeká záznam o příštím víkendu, lze snad jen závidět. Čeká je nezapomenutelný zážitek.

Čím začít a co nechat na závěr? Dojmů je tolik, že se skutečně obtížně vybírá. Možná, že tentokrát velice rychle „přeskočím“ pěvecké výkony. Že v rámci přenosů účinkují hvězdní pěvci a že veškeré postavy byly v tomto ohledu vynikající, na to je divák Met zvyklý a toto představení nebylo výjimkou. Loučící se Renée Fleming nemá jistě důvod k odcházení, neboť její hlas byl stejně plný jako vždy a věk jako by se na něm příliš neprojevoval. Vedle ní a vedle titulních rolí v podání Elīny Garanči jako Octaviana (Růžový kavalír) a Günthera Groissböcka coby Barona Ochse, o kterých se zmíním samostatně níže, nelze opomenout výrazný, silný a čistý tenor Matthewa Polenzaniho, který sice zde měl minimum prostoru se prosadit, avšak známe jej z dřívějších přenosů a zde se vedle této menší role výtečně ujal i role průvodce přenosem. Zaslouženě mu patřil jeden z největších potlesků při závěrečné děkovačce. Také sopranistka Erin Morley v roli naivní Sophie byla pěvecky precizní, „dívenkovsky“ jemná v pianissimech na začátku své role i vyspěle nekompromisní v pozdějších fázích opery. Jak jsem však napsal na začátku, nebylo zde malých rolí a slabého sólisty. I ta nejposlednější role byla zazpívána s nasazením a hlasy, které by se v menších divadlech mohly bez uzardění popasovat s jakoukoli hlavní rolí.

To, co ovšem z přenosu učinilo tak mimořádný zážitek, byly herecké výkony. Opět se to týká všech a svědčí to určitě o velice poctivé režijní práci Roberta Carsena, který se zjevně individuálně věnoval každému, kdo se byť jen na okamžik objevil na scéně. Do detailu propracované charaktery i pohyb herců po jevišti, to vše nebylo dílem náhody, ale jasné koncepce a skvělého režijního vedení. Elīna Garanča tak ke svému úžasně ostrému mezzosopránu přidávala ještě neuvěřitelně přesvědčivé herectví. Neumím pochopit, jak dokázala jako žena nejprve dokonale vystihnout výraz, pohyby a gestikulaci mladíka v „moci“ zralé ženy, jímž cloumají ještě téměř pubertální emoce, následně muže předstírajícího ženu (se všemi těmi nedokonalostmi – vrávoravou chůzí na podpatcích, přehnanými gesty…) a nakonec opět mladíka, avšak tentokrát zamilovaného do své vrstevnice. Ano, skvělá práce maskérů i garderóby určitě hodně pomohla, ale to hlavní stálo na hereckém výkonu.

Jestliže o Elīně Garanče mluvím v superlativech, pak skutečně těžce hledám správný výraz pro herecké výkony barytona Günthera Groissböcka v roli Barona Ochse. Pominu-li obtížný pěvecký part s pro mnohého barytona až nezpívatelným rozsahem co do hloubek i výšek, jenž zvládal s naprostým přehledem, pominu-li neskutečnou zátěž hlasu, který se po celou operu téměř nezastaví a navíc ze sebe „chrlí“ neuvěřitelné množství textu, pak to, co z role Barona Ochose učinilo nezapomenutelnou a z mého pohledu nejlepší postavu vůbec, to byl dokonale propracovaný výraz. Vynikající německá dikce, nabubřelý, machistický postoj člověka, jenž sice rodem patří ke šlechtickému stavu, avšak chováním jde o sebestředného, neurvalého a povrchního hulváta, který si díky svému původu může dovolit vše, který se od rána do večera naparuje a vychloubá svými schopnostmi a zkušenostmi, ale uvnitř je zbabělou a hloupou figurkou, to vše do posledního detailu Günther Groissböck zahrál a dokonale vystihl. Nasazení až sebezničující, se kterým naplňoval celé jeviště a které šlo až daleko za hranu obvyklého operního herectví, připomínalo nejlepší činoherní herce (nestyděl by se za ně ani třeba takový Jan Tříska v Králi Learovi). Při pohledu na něj si člověk říkal jen: „To nemůže ustát, ten snad musí zkolabovat a upadnout do bezvědomí.“ Fantastický všestranný výkon. Režie a herecké výkony jako by popíraly čas a z 3 a půl hodin představení udělaly krátkou epizodu, na jejímž konci jsme jako diváci nechtěli vstát ze sedadla a říkali si: „Ještě chvíli, ještě trošku takového zážitku.“

Asi zbývá doplnit, že vynikající úroveň celé opeře dodával orchestr, skvěle dirigovaný rozevlátým Sebastianem Weiglem, a bohatá dobová a nápaditá výprava, jak co se týče scény, tak kostýmní práce.

Úžasnou atmosféru celé opery ještě eskalovalo vědomí „derniéry“ hlavních protagonistek, a tak není divu, že při závěrečné děkovačce diváci neaplaudovali jako obvykle, nevyvolávali bravo. To, co nastalo, byla exploze emocí. Bouřlivý potlesk doprovázený dlouhým, nekontrolovaným křikem síly startujícího letadla.

Za historii přenosů jsem již několikrát končil s pocitem: „Co bude dále? Má Met ještě šanci překonat něco tak dobrého?“ A v nitru jsem byl tak trochu skeptický. A přece vždy přicházejí nová a další představení, ať již v Met anebo na českých a evropských scénách, které objíždíme a ze kterých si přinášíme nové skvělé zážitky. Tento přenos byl jedním z těch nejkrásnějších, ale nemám pochyb, že další, ještě lepší jsou před námi. Nemohu se dočkat podzimního restartu přenosů a přeji si, abychom i nadále mohli nasávat skvělou atmosféru jednoho z největších svatostánků světové opery.

Váš Pavel Hrubeš

I váš text v této rubrice rádi uveřejníme. Naše adresa: [email protected]