S choreografkou a tanečnicí Marií Nurmelou (nejen) o svobodě

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

K tomu se vrátím, ale ještě k vašemu sólu – je krátké, ale má mnoho sekvencí, které jsou odlišené světelným a zvukovým designem. Je vlastně docela těžké si všechny ty části zapamatovat. Ke konci jsem se trochu ztrácela a nemohla si pořádně vybavit posloupnost jednotlivých úseků… Tolik kombinací barev světla, hudby, zvuků a ticha… Jaakko a Kalle musí hodně pracovat spolu, že?
Jaakkovi a Kallemu moc věřím, jsou to úžasní spolupracovníci. S Kallem pracujeme už asi deset let a s Jaakkem od roku 2016. Zrovna minulý týden jsme se bavili o propojení zvuku, světla a pohybu; máme pocit, že zvuk bez světel nezní stejně a světla bez zvuku nevypadají stejně a ani prostor, když v něm nejsme já, nevypadá stejně. Při tvorbě jsme pracovali s určitými tématy, určitými zlomy, určitými barvami a zvuky. Věděli jsme, že sólo musí mít půl hodiny, takže jsme s tímto rámcem vyšli na cestu, zkoumali různá témata a různé momenty, zvuky, světla, a hodně jsme si hráli se změnami a s tím, jaký je vztah různých témat mezi sebou nebo různých zvuků a barev. A díky tomu se pomalu rodila dramaturgie.

V knize Clarice vystupuje žena jménem Joanna, která si tak trochu občas vymýšlí, a nikdo vlastně neví, kdo to doopravdy je. Je jako stín, je tak trochu všude. Prochází svými myšlenkami, svým životem, různými stavy… Samotné dílo je pro mě jako metafora, člověk do něj v nějakém bodě vstoupí a ocitne se jakoby v kruhu, začne a přestane, vystoupí z něj, ale také může začít znovu. Myslím, že jako divák se můžete ztratit trochu v okamžiku, kdy se jednotlivé části více rozvíjejí, kdy už nejsou tak jasně oddělené sekvence, ale to bylo úmyslné, že na začátku sóla jsou změny výraznější a pak ke konci to začne být nejasnější a více propojené.

Festival KoresponDance 2022, Maria Nurmela – Closer to the Wild Heart (foto Dragan Dragin)

Ale přesto toho dosáhnete s minimálním technickým vybavením…
Máme pět joysticků s bateriemi, světelný designér Kalle byl během představení za publikem, v podestě, kterou vidíte támhle vzadu, a odtud pomocí joysticků měnil světla. A pak Jaakko sedí hned za rohem se mnou.

Myslím, že alespoň dvacet minut jsme si nevšimli, že tam vůbec je.
Je v naprostém klidu, nasazuje zvuky a míchá je a pomáhá s dalšími drobnými úkony. Používáme ty nejjednodušší věci. V rohu je jeden ventilátor, který mi na začátku pohybuje s šaty, ale pak je vypnutý. Všechno vybavení je to nanejvýš praktické a přivezli jsme je v jednom kufru, nemáme žádný osvětlovačský pult nebo podobné věci. Vlastně jsme na začátku tvůrčího procesu dokonce chtěli udělat naše dílo bez napojení na elektřinu. Přáli jsme si použít ekologický agregát, ale takový typ musí někdo před představením nebo během něj nabít tím, že šlape jakoby na kole, což způsobuje hluk. A na vytvoření stroje, který by nedělal příliš velký hluk, nebylo dost času. Ale přesto se nám ta myšlenka pořád strašně líbí, protože pak bychom mohli toto dílo hrát třeba na kamenech na pláži, v jeskyni nebo někde v přírodě.

Díváte se během představení do publika?
Na začátku na diváky vůbec nevidím, protože je málo světla, až postupně, jak představení pokračuje, mám stále větší možnost je vidět. Někdy se do publika dívám dokonce ráda. Ne nutně v tomto díle, vyjma jeho závěru, ale obecně ve všech, protože cítím, že je to také dialog, my interpreti tvoříme, a je důležité vnímat, jak to diváci cítí.

Při druhém představení tady ve Žďáru byli všichni diváci zticha. Nebyl tam žádný hluk, všechny detaily zvukového designu byly jasně slyšet, to bylo tak krásné. Na konci sóla se dívám přímo do publika, když sedím vzadu na jevišti, a všichni společně posloucháme klavírní hudbu (Schuberta hraje Glenn Gould), a světla zhasnou. Tenhle konec se mi líbí, jen tak společně s publikem poslouchat hudbu…

Maria Nurmela – The Days (foto Victor Dmitriev)

Je to uklidňující, ale na začátku je hluk, ruchy, elektronické a drsné, zvuk je velmi hlasitý. Je to obrovský protiklad k vašemu křehkému tanci. Proč vlastně tohle v představení je?
Během tvůrčího procesu jsme se hodně bavili o tom momentu, kdy se ve vás něco hodně zintenzivní. Všechno tehdy téměř praská, ale vy se snažíte být v klidu a v pohodě, udržet se v jednom kuse. Ten zvuk vznikl právě z takového myšlenkového procesu, takže nepředstavuje vliv z vnějšího světa, spíš z toho vnitřního. Také když se publikum dostane rovnou přímo do situace, dopad je okamžitý. Později ve zvukové stopě, ale nevím, jestli jste to slyšela, někdo mluví z reproduktoru z rohu, zazní tam malá věta, kterou říká přímo sama Clarice Lispector. Pro mě je velmi důležité slyšet její hlas během tance.

A úsek se zvukem „rozbitého rádia“, ten mi zase připomíná nějakou válečnou dobu. Asi to není záměr, ale v současné situaci se může najít víc lidí, kteří by to takhle mohli cítit…
Teď jsme se o tom docela dost bavili. Hodně si uvědomujeme tu hroznou situaci s Ukrajinou a válkou a že tahle část představení může leccos evokovat, zvlášť když vystupujeme ve sklepě. Ale není a nebyl to záměr, protože představení vzniklo v roce 2016. A bylo to už před začátkem války, kdy jsem slíbila, že tady budu vystupovat, a věděla jsem, že to bude v jakési jeskyni, je to jen náhoda, ale lidé si samozřejmě mohou přinést svoje myšlenky a pocity dovnitř.

Už víte, kde budete hrát představení příště?
Nevím, kde budeme toto dílo hrát příště, existují nějaké plány, že ho začátkem roku 2023 uvedeme ve Finsku. Ale do České republiky bych se vrátit chtěla! Ráda bych toto dílo přivezla i do Brazílie, zejména do Ria de Janeira, kde Clarice Lispector prožila většinu svého života. A také do Sointula v Britské Kolumbii v Kanadě, kde jsem měla možnost vystupovat letos na jaře – díky BC Movement Arts. To zvláštní místo mě prostě chytlo za srdce.

Falling Through the Disappearing Light (foto Vesa Loikas)

Pracujete na nějakém novém projektu, kromě toho že studujete Feldenkraise?
Umělecká tvorba je moje vášeň, někdy sice povinnost, ale vždycky radost! V současné době připravuji nové dílo s pracovním názvem „VoxFemina“, společně se třemi úžasnými umělkyněmi, Saarou Nurmi, finskou výtvarnicí, pak s australskou sopranistkou a skladatelkou Jane Sheldon a s taneční umělkyní Georgií Goater z Nového Zélandu, a jako vnější oko v projektu působí německá taneční umělkyně Gesa Piper. VoxFemina je jakýmsi dlouhodobým výzkumem ženských hlasů a životů, sociálních a společenských jevů, které je utvářejí, a osobní historie. Projekt se skládá z představení a série souvisejících workshopů určených speciálně pro ženy a ty, kteří se cítí být ženami. VoxFemina je tak protikladem k úzkému pojetí ženskosti a ženského ztělesnění, které prezentují média a současná společnost. Premiéra představení VoxFemina se uskuteční v březnu 2023 ve finském Pori v performativním prostoru Postpostrenefest. Kalle Ropponen a Jaakko Vastapuu budou i v rámci tohoto projektu konzultovat a pomáhat s technickými fakty. Jinak se jedná o čistě ženskou skupinu.

Maria Nurmela – VoxFemina (foto Jaakko Rajala)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments