S dirigentem Janem Štychem o opeře v minulosti i dnes

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Na koho vzpomínáte z toho skvělého ansámblu brněnských operních pěvců?
Působil jsem v Brně v různých obdobích a v různých úvazcích téměř padesát let. Každý člověk ale nejraději vzpomíná na své mládí. Proto vyjmenuji jen ty, kteří byli na svých vrcholech v mých prvních brněnských letech.

V mé první brněnské premiéře, Trubadúr, zpívali Leonoru – Hana Svobodová-Janků, Manrica – Jiří Olejníček, Lunu – René Tuček, Azucenu – Jarmila Palivcová, Ferranda – Richard Novák. To bylo po všech stránkách vynikající obsazení – všichni mladí, výborně zpívající a výborně vypadající. S Hanou Svobodovou-Janků jsem pak nastudoval ještě Lízu v Pikové dámě, Hraběnku ve Figarově svatbě a Turandot, která z ní učinila operní hvězdu a z Brna ji odvedla do ciziny. Úlohu dramatického sopránu pak převzala nově angažovaná Zdenka Kareninová, později výborná Kostelnička, Libuše i Emilia Marty ve Věci Makropulos. Velký, krásný hlas měla rovněž Gita Abrahámová, velmi schopná dramatická herečka, výborná Maryša. René Tuček byl ideálním Oněginem a výborným Porgy. Jindra Pokorná, Jiří Olejníček a Richard Novák byli skvělou trojicí v Prodané nevěstě, která v našich dobách nikdy v repertoáru nechyběla. Magda Blahušiaková a Vladimír Krejčík ztělesnili Manon a Des Grieuxe v Pucciniho opeře Manon Lescaut, Josefa Klána vidím ve vzpomínkách jako Basilia, Jana Hladíka jako velmi pohyblivého Bartola a Annu Barovou jako pěvecky precizní Rosinu v Lazebníku sevillském. Rád jsem dirigoval Figarovu svatbu s Jaroslavou Janskou jako Zuzankou, Jitkou Pavlovou v roli Cherubína, Jaroslavem Součkem v roli Figara a Eduardem Hrubešem jako Hrabětem. Natalie Romanová byla výbornou Gildou i Rusalkou. Rád jsem spolupracoval s Vilémem Přibylem, který mě kromě nácviku rolí pro mé inscenace občas požádal, abych s ním zopakoval role, se kterými vyjížděl hostovat do Covent Garden v Londýně – Florestana, Erika, také Mahlerovu Píseň o zemi nebo Stravinského Oedipa Rexe. Přibyl byl zvláštní fenomén. Hlasem, jehož barva nijak zvlášť dramaticky nezněla, dokázal svým intenzivním výrazem diváky uchvátit. Je v mých vzpomínkách nejen ideálním Daliborem, ale i skvělým Caniem. Zpěváka podobné výrazové intenzity jsem mnohem později poznal v barytonistovi Pavlu Kamasovi.

Dodávám a opakuji, že jsem u všech pěvců vyjmenoval pouze namátkou část rolí, které vytvořili v mých inscenacích v šedesátých a sedmdesátých letech. Se všemi jmenovanými pěvci mi bylo umožněno nahrát v brněnském rozhlase mnoho árií i celých scén, které nyní zapomenuty spí v přihrádkách archivu, protože v nich chybí hlavní nástroje současnosti: kytara a hodně hlučné bicí.

V roce 1973 jste byl jako dirigent angažován do pražského Národního divadla, nicméně po roce jste se vrátil zpět do Brna. Proč?
Angažmá v Národním divadle jsem přijal s radostí jako vrchol své kariéry. Neuplynula ještě dlouhá doba od času, kdy jsem v něm mohl působit v roli korepetitora a vstupoval jsem tedy do mně známého prostředí, které se ale od prostředí brněnského lišilo v mnoha věcech. Šéfem brněnského souboru byl výborný dirigent František Jílek. V sezóně se uvádělo pět až šest operních premiér a dvě premiéry baletní. Na to vše jsme byli včetně šéfa Jílka celkem tři dirigenti. Jílek byl spravedlivý a práci jsem měl tedy stále zaručenou. Všechny reprízy představení, která jsme nastudovali, jsme od premiéry až po derniéru sami řídili, což zaručovalo stále stejnou, spíše zlepšující se úroveň. Dramaturgii sezóny navrhoval dramaturg a dirigent Václav Nosek spolu se šéfem Jílkem, při čemž i můj hlas byl brán v potaz. Že pěvecké obsazení přidělené opery navrhne nastudováním pověřený dirigent spolu s režisérem, bylo samozřejmostí. To vše mi v Praze chybělo. Cítil jsem, že zatím nejsem v Národním divadle persona grata, a tak jsem o pauze jedné ze závěrečných zkoušek na Borise Godunova vytočil telefonní číslo a zeptal se Františka Jílka, zda bych se mohl vrátit. Jeho slova: „Samozřejmě, pane kolego, už na vás čekáme,“ byla pro mě sirénou lodi, jež přijíždí zachránit tonoucího.

Od roku 1985 jste potom opět působil v Národním divadle v Praze a paralelně také nadále v Brně. V Praze jste nastudoval řadu nezapomenutelných inscenací, například Falstaffa, v němž těžké ansámbly běžely „jako švýcarské hodinky“, Čerta a Káču, Sedláka kavalíraKomedianty, Pucciniho Triptych, Sílu osudu, Bludného Holanďana a další. Vylíčil jste důvody, proč jste se před tím vrátil do Brna. Něco se změnilo?
František Jílek nepůsobil v osobním styku srdečným dojmem a často jsem mu v duchu jeho chlad a akademičnost vyčítal. Po mém návratu z Prahy se ale můj vztah k němu změnil. Uvědomil jsem si jeho skvělou odbornost, moudré a spravedlivé vedení souboru a také to, že mne má vlastně rád. Také dramaturga Václava Noska jsem si vážil. I on pro divadlo žil, rozuměl mu a byli jsme dobří přátelé. Nic ale netrvá věčně. Jílek odešel do Státní filharmonie Brno, Nosek byl pozván dělat dramaturga v Národním divadle a já tam byl novým šéfem opery Zdeňkem Košlerem pozván také, k nastudování Čerta a Káči v režii Václava Kašlíka. Po premiéře za mnou do dirigentské místnosti přišel koncertní mistr Antonín Novák: „Oni vás asi budou chtít angažovat. Já vás chci poprosit, abyste to neodmítl.“ Samozřejmě jsem neodmítl. Z jeho slov jsem vycítil, že jsem přece jenom, přinejmenším u členů orchestru, stoupl v ceně.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments