S Florentem Golfierem o choreografii i lingvistice (1): Nevracet se k předepsaným identitám

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Ano, používáme tyto pojmy, ale používáme je skutečně v jejich pravém smyslu? Když jsem to psala, věřila jsem argumentům, protože v tanci pro mě spojení konkrétní znak = konkrétní význam nenastává. Když je tam přesný význam, je to pantomima. Tanec je absolutně polysémní. Ale pak jsem se vrátila k některým tématům ze sémiotiky a došla jsem až k Rolandu Barthesovi a pojetí jazyka jako mýtu, a tam mě jistota opustila.
Já si myslím, že tanec je jazyk v tom, že je jich uvnitř tance víc, je tam historie, určitá slovní zásoba, určité pojmy, které se dají analyzovat, v tom si myslím, že tanec je jazyk. Ale asi ne přímo v lingvistickém slova smyslu, to se musí vzít spíš z hlediska filozofie. Tanec je komunikační prostředek, takže záleží na tom, jak si definuješ jazyk. Jestli chceš vycházet striktně z lingvistické teorie, nebo z komunikace. Pohyb je neuvěřitelný způsob, jak něco vyjádřit, i když to není konkrétní znak a netančíš sdělení srovnatelné s větou. Podle mne pohybové umění umí vyjádřit věci, které text vyjádřit neumí.

Zápas s jazykem – Florent Golfier (foto Vojtěch Brtnický)

Ano, emoce a pocity. Ale dá se tancem sdělit hluboká myšlenka?
(ticho) Já si myslím, že ano. (ticho). Když se bude divák chtít zamyslet nad tím, co viděl, tanec a pohybové umění umožňují určitý druh filosofie na jevišti. Klaun je filozofie na jevišti. A já se považuji trochu za tanečního klauna, filozof ale nejsem (smích). Pohybové umění může vyprovokovat hlubší zamyšlení nad nějakou tematikou, právě skrz emoci, kterou slovo samo o sobě nenese. Myslím třeba na Williama Forsytha, který má neobyčejný přístup k tvorbě, choreografii, a stalo se víckrát, že jeho představení nejsou přijatelná pro určité diváky, ale ve způsobu, kterým on tvoří, je určitá vůle přidat něco hlubšího, a lidé, kteří to tam hledají, to můžou najít.

Vím, že se to říkalo ve své době o Maurici Béjartovi, který byl hodně ovlivněný východními naukami. Ale zpátky k tvému představení – koho, nebo co tam vlastně ztvárňuješ? Co je to za postavu?
Pro mě to není postava, pro mě to je takový tvor, na pomezí mezi mnou a tvorem-jazykem, dialog mezi myšlenkou Johna Bergera, že jazyk je tvor, který žije ve vyslovené a nevyslovené formě a mnou, performerem, občanem Evropy, který se snaží s oním jazykem zápasit, vyjádřit se jím. (Citát doslova zní: „Mluvený jazyk je tělo, je to živý tvor, jehož fyziognomie je verbální a viscerální funkce lingvistické. Jeho domovem je prostředí vysloveného i nevysloveného“, pozn. aut.) Není to pouze symbol nebo pouze postava, ale spíš opravdový boj. Boj mezi tím, co zažívá performer, tím, co může potenciálně znamenat kostým s maskou, tím, co zažívají diváci a co se jim děje v hlavě.

K tomu se připojuje interaktivní část, kde se sdílí asociace, které diváci píší na papír, zachycují, co se jim děje v hlavě i možná díky tomu, co viděli. Je to taková výměna, kde už to potom není o postavě, o tom, co jsem vytvořil předtím, ale o tvoru-jazyku jako společnosti. Diváci + performer, zamýšlejí se nad tématem, nebo jen zažijí spolu představení. Není nutné o něm přemýšlet a rozebírat ho.

Zápas s jazykem – Florent Golfier (foto Vojtěch Brtnický)

Co znamená jeho maska? Mně to připadá, že se nejprve klube z nějakého obalu a teprve potom se z něj stává myslící bytost. A z masky jako skořápky se stává přilbice, možná je to tím otevíracím prvkem, že připomíná hledí…
Hlavní linkou nebo červenou nití dramaturgie je vývoj jazyka, od prvních zvuků přírody k něčemu víc organickému, co roste a dostává tvar a s tím se i víc kontrolovaně vyjadřuje. Objevují se emoce, tvorba určité kultury, a až potom skrze kulturu tvorba nějaké civilizace a struktury pro jazyk. Skrze civilizaci jazyk jako instituce vzniká a instituce mají za cíl zase určit, odkud kam jazyk sahá. A s tím jsou spojeny pojmy jako lingvistika, sémantika, gramatika atd. Když mluvíš o brnění, skořápce, nejdřív to je organické, ale potom to i brnění je, to jsou vlastně takové malé reference na historii, třeba ve středověku…

Ale je tam i antika.
Antika je tam taky, nějaké narážky na mytologii, v té byl samozřejmě jazyk velmi důležitý, i hovorový jazyk. A potom pro mě skrz to brnění jako takový agresivnější kontext je tam přítomný i kolonialismus a boj za kulturu a prosazení nějaké kultury proti další. Že je používání jazyka a kultury zbraní. Nebo pochodní.

Pochodeň = světlo = osvěta. To už není zlý úmysl, ale přesvědčení o tom, že šířím dobro. V tehdejší době, viděno úzce pozitivisticky, je ovládnutí „primitivních“ kultur vnímáno jako přinášení větší hodnoty, kultivace. Nutnost civilizaci a její výdobytky šířit, hodnotit jinou kulturu jako méně vyspělou a dokonalou…
Hodnocení kultury a jazyka je věc, proti které chci v rámci té trilogie vyloženě bojovat. Ačkoli v dnešní době už to není tolik o kolonialismu nebo hodnocení kultury a jazyka z hlediska nějaké vyspělosti, ale o hodnocení třeba jazyka podle trhu. Češi mi hodně často říkají: Proč ses vůbec naučil česky, vždyť se ti to vůbec nevyplatí. Že najednou angličtina má váhu, protože se vyplatí na pracovním trhu a při mezinárodním styku a cestování se může používat všude. A vůbec lidé už nevnímají jazyk jako něco cenného. Vidí jazyk jako nástroj, který má sloužit jen k dorozumění a tím to končí, jenže to není přece jeho jediná funkce nebo hodnota. Mně ale přijde, že je to hluboko ve společnosti zakořeněné, vidět jen užitečnost a z toho odvozovat hodnotu. Rozumím tomu, ale rozčiluje mě to. Estetika, literatura, kultura a možnost se bavit s někým v jeho rodném jazyce je něco úplně jiného než používat pro dorozumění jazyk třetí, který nám není tak blízký. Samozřejmě bychom se dostali do nějaké úrovně komunikace, ale přijde mi strašně cenné moci se s někým bavit v rodném jazyce, protože tam ty emoce jsou přesnější, opravdovější.

Zápas s jazykem – Florent Golfier (foto Vojtěch Brtnický)
0 0 vote
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments