S Glennem Gouldem toho máme společného jen málo

Do Prahy přijíždí světová klavírní virtuozka Angela Hewitt, která se celý život specializuje na hudbu Johanna Sebastiana Bacha. Provede 8. prosince 2018 v pražském Rudolfinu klavírní recitál v rámci koncertního cyklu Světová klavírní tvorba, který pořádá Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK. Naší redakci se podařilo získat rozhovor s paní Hewitt, který vám nyní přinášíme.

Váš otec Godfrey Hewitt byl sbormistrem v ottawské Christ Church Cathedral. Jak jeho funkce a poslání ovlivnily Váš vztah k hudbě a Vaše hudební zaměření? Jak se ve Vaší rodině pěstovala hudba?
Nejdříve jsem začala hrát na hračku v podobě klavíru, když mi byly 2 roky a posléze ve 3 letech na skutečný klavír. Mým prvním učitelem byla maminka, patrně jsem si říkala o lekci každý den. Vždycky mě to moc bavilo. Hudba u nás doma patřila ke každodennímu životu, takže to bylo pro mě přirozené. Od 3 let jsem se věnovala take klasickému baletu, hrála jsem na housle a zobcovou flétnu, zpívala jsem, tancovala skotské tance a take navštěvovala základní školu. Bylo to skvělé, mít tak široké vzdělání.

Otec, který byl varhaníkem na mě přenesl svou lásku k Bachovi už když jsem byla malá a oba rodiče mě vyučovali hrát Bacha tím správným způsobem. To bylo velké štěstí. A take poté všichni moji učitelé klavíru zdůrazňovali význam jeho klávesové literatury. Takže jsem na Bachovi pracovala celý život, bez přestání. Je k tomu třeba velká trpělivost, pile, intelligence a odvaha!

Je skvělé dospívat s poslechem chorální hudby (a zpěvu) v kostele, protože jsem tím získala ohromnou zkušenost v polyfonii a vedení hlasů. To je pro hráče Bacha k nezaplacení.

Vaše jméno je často uváděno v souvislosti s kanadským klavíristou Glennem Gouldem. Ovlivnil Vás jeho přístup k Bachově hudbě? Setkali jste se někdy? (Pokud ano, můžete nám k tomu říct více?) Inspiroval Vás jeho umělecký přednes, nebo naopak s jeho přístupem v něčem nesouhlasíte?

Samozřejmě jsem Glenna Goulda jako dítě znala z Kanadské televize (tenkrát ještě černobílé) a už tenkrát jsem věděla, že je trochu divný ( ačkoli bez pochyby výborně ovládal klavír!) a doma jsme poslouchali jeho desky, ale nikdy mě nenapadlo ho napodobovat. To by nefungovalo. Jedna z mých učitelek v Torontu, Myrtle Guerrero (u  které jsem studovala mezi dvanáctým a čtrnáctým rokem), byla manželkou jediného Gouldova učitele Alberta Guerrera. To je to nejbližší, co mám s Gouldem společného.

Nikdy jsem ho neslyšela naživo (mí rodiče ano), protože přestal hrát na veřejnosti brzo poté, co jsem se narodila. Spousta mých přátel, kteří většinou již nejsou naživu, ho znala, když vyrůstal v Torontu. Vím, že jednou volal do Kanadského rozhlasu, aby se dověděl, kdo hraje právě vysílaný klavírní recitál a odkud to je. Byl to jeden z mých koncertů v National Arts Centre v Ottavě. Také jsem se potkala s jeho otcem v roce 1985, když jsem vyhrála Bachovu soutěž v Torontu. Bylo mu tenkrát už dost přes 90. Bylo to moc milé.

Oba jsem s Gouldem zaměření na hraní Bacha na klavír, ale to je vše, co máme společné. Lidsky jsme zcela odlišní:  on nesnášel denní světlo a slunce, já ho miluji. Vadila mu červená barva, ta je mou nejoblibenější. Vlastně ho nebavil kontakt s publikem ale pro mě to je to, co mě drží v životě na nohou. A myslím, že rozdíly v našich interpretacích mluví samy za sebe. To neubírá nic na jeho ohromném talentu a úspěších.

Koncertujete a natáčíte na Váš osobní klavír značky Fazioli (concert grand F278). Co považujete za nejlepší přednosti Vašeho nástroje? Je Váš klavír speciálně seřízen (podobně, jak tomu bylo u klavíru Glenna Goulda)?

Klavíry Fazioli jsou pozoruhodně vytvořené. Nejenom, že mají nádherný design ale jsou to klavíry na nejvyšší úrovni a kvalita každého konrétního nástroje je extrémně vysoká. Paolo Fazioli osobně zkouší každý vyrobený nástroj (je nejen klavírník, ale take klavírista). Nástroj reaguje nesmírně přesně na každý druh doteku a vše, co si dovedu představit a umím vytvořit svými prsty. Dodává mi to úplnou svobodu zahrát tak, jak si představuji. Mají take velmi barevný zvuk. Jiné klavíry mohou mít nádherný tón, ale jsou mnohem méně zajímavé, protože se zvuk nemůže tolik proměňovat, jako na Faziolim. Můžete na něm dosáhnout velké síly, ale take nádherné jemnosti, která neztrácí brilantnost. Má vždy bohaté vysoké alikvoty a rezonanci. To je opravdu skvělé! Také má fantastickou jasnost zvuku, zvláště ve spodním registru.

Bohužel v Praze hrát na Fazioliho nebudu. Pokusím se zahrát na místní Stenway jak nejlépe dovedu.

Jaký máte vztah k cembalu, hammerklavieru a jiným nástrojům, používaných v Bachově době?

Vždycky je s chutí vyzkouším a myslím že je důležité vědět, jak hudba zněla na cembalo nebo fortepiano – obzvláště v případě Beethovena. Na cembalo jsem veřejně hrála v kontinuu, když jsem řídila barokní repertoár od kláves. Podle mého názoru je klavír dokonalejší nástroj, protože umí napodobit intonaci lidského hlasu (lze na něj zahrát dvě noty – jednu silněji a druhou slaběji, než první a tím vytvořit frázi. Za tím účelem byl take vynalezen! Pokud hraji na cembalo, frustruje mě, že tohle nejde.

Říkáte, že naučit se Bacha nazpaměť je jedna z nejtěžších věcí vůbec. Jaká je Vaše zkušenost s hudební pamětí v tomto ohledu?

Ano. Vyžaduje to velkou koncentraci, protože hrajete několik různých hlasů najednou a pokud zahrajte jednu notu špatně, zkazíte to celé. A zaimprovizovat bachovskou fugu není legrace! Pokud je člověk mladý, spoléhá se na paměť prstů (reflexní paměť), ta se ale zhoršuje, když stárne. Takže je nutně potřeba mít vše bezpečně podpořené tím, že víte, co děláte, pamatujete si prstoklad, místa, kde se lze snadno splést – prostě všechno.

Nedávno jste po 15 letech znovu natočila Bachovy Goldbergovské variace. Jaký vidíte svůj posun ve vnímání a interpretaci této hudby?

Do Prahy přijíždím jen týden poté, co jsem znovu natočila všech šest Bachových Partit – 20 let po mé první nahrávce pro Hyperion. Nejde ani o to, že se moje vnímání a dokonce interpretace za tu dobu nějak změnila, ale prožila jsem dalších 20 let života a vše, co zažijeme se odráží v naší interpretaci. Nyní hraji na Fazioliho a jak už jsem řekla, dává mi to prostor pro vice barev. Moje hra je flexibilnější, radostnější, prostě víc od všeho, opravdu. Myslím, že když si poslechnete obě verze Goldbergových variací a poté Partity, uslyšíte to sami.

V současnosti podnikáte projekt The Bach Odyssey – Bachovská Odyssea. Můžete nám tento projekt blíže přiblížit? Jaká byla geneze tohoto projektu?

To bylo v roce 2014, když mě kontaktoval v Londýně ředitel Wigmore Hall, abych zde během 4 let provedla všechny Bachova sólová díla ve 12 recitálech. Moje první reakce byla, že jsem to odmítla, protože jsem to již koncertně během 11 let jednou udělala a dokonce to natočila (1995-2005) a máme spoustu dalšího repertoáru, který musím zahrát než bude příliš pozdě. Ale dlouho to netrvalo a rozmyslela jsem si to. Ten projekt je nyní v plném proudu. Je to opravdu úžasné, znovu se vracet k těm všem skladbám. Města, kde provedu celý cyklus jsou Londýn, Tokyo, Ottawa a New York. Většinu toho take zahraji ve Florencii. Projekt zakončím v roce 2020. Tyto koncerty se ukázaly být vrcholem mého života. Mám obrovské potěšení sdílet sdílet tuto fantastickou hudbu s publikem po celém světě.

Váš umělecký život není spojen pouze s Bachovou hudbou. Přesto však se k bachovským tématům často vracíte: Váš projekt “Angela Hewitt’s Bach Book” podnítil současné autory ke kompozici nových skladeb. S kým jste spolupracovala a jaký byl výsledek?

Výsledkem je nádherná sbírka, vydaná u nakladatelství Boosey & Hawkes, která čítá krátké skladby od šesti soudobých skladatelů, kteří je napsali na mou objednávku. Díla jsou všechny různým způsobem inspirovaná Bachovou hudbou. Takže tam je Fantazie a fuga od Kurta Schwertsika, Preludium a chorál Bretta Deana (s přímou transkripcí Bachova chorálu Gute Nacht, o Wesen, dále Partitina Robina Hollowaye, založená na basové lince Goldbergových variací, Fantazie na B.A.C.H. Yehudiho Wynera, Bachovská studie Eleny Kats-Cherninové a ještě jedna Fantazie na B.A.C.H. Dominika Muldowneye. Do sbírky jsem také zařadila tři z mých transkripcí Bachových varhanních chorálů, které jsem natočila pro Hyperion a několik transkripcí z Bachovské knihy britského klavíristy Harrieta Cohena (od autorů Herberta Howellse a Williama Waltona). Myslím, že to je opravdu ůžasná sbírka.

Na které Vaše nadcházející projekty se nejvíce těšíte a proč?

Samozřejmě, že řeknu na Prahu. Máte tak nádherný sál v Rudolfinu and je pro mě velké potěšení tam zahrát. Jinak se budu take velmi těšit na příští rok, kdy budu mít (konečně!) debut ve slavném videňském Musikvereinu, kde budu v březnu hrát a řídit dva Bachovy koncerty s orchestrem Wiener Tonkünstler.

Co byste vzkázala mladým českým klavíristům? Kdybyste mohla mladým hudebníkům předat jednu Vaši klíčovou zkušenost, která by to byla?

Pokud to s kariérou koncertního klavíristy opravdu myslíte vážně a máte pro to všechny předpoklady, tak prostě stále pracujte. Nečekejte, že k vám vše přijde samo na zlatém podnosu. Musíte se také snažit v oblasti hudebního byznysu, kontaktovat lidi, vymýšlet projeky, zkoušet spoustu různých věcí. Neočekávejte, že to pro vás udělá nějaký hudební agent! Může vám samozřejmě pomoci, ale vaše úsilí je rozhodující.

Děkujeme vám za rozhovor!