S Hanou Vláčilovou o novém olomouckém Labutím jezeru a o baletní klasice u nás vůbec

Hanu Vláčilovou jsem bohužel nikdy tančit neviděla. V době její největší slávy byla Praha z Olomouce přece jen dál, než tomu je dnes, ve věku Pendolina a Regiojetu. Přesto jsem pochopitelně okamžitě věděla, o koho jde, když se o ní v Olomouci začalo mluvit v souvislosti s chystaným Labutím jezerem. Přiznávám, že i já byla plná očekávání a taky docela pyšná na to, že se olomoucký baletní soubor pustí pod jejím vedením do tohoto náročného klasického titulu. Proti této příjemné dámě (ročník 1956) jsem usedla jen chvíli poté, co spadla opona za závěrečnou generální zkouškou, která její spolupráci v Olomouci završila.

Paní Vláčilová, začněme tím, kdo a kdy vám vlastně nabídl spolupráci s Moravským divadlem? Vy jste, pokud se nemýlím, v Olomouci s baletním souborem prozatím nespolupracovala…

Je to tak, tady je to moje první spolupráce. V únoru jsem se setkala se šéfem souboru Robertem Baloghem v Praze na burze mladých tanečníků a tam padla jeho nabídka spolupráce na nové klasické inscenaci Labutího jezera, kterou chtěl věnovat památce dlouholetého šéfa baletu Jiřího Sekaniny. Věděla jsem, že již nebudu vázána povinnostmi ve Státní opeře a tak jsem to ráda přislíbila.

Vzhledem k náročnosti takového titulu se mi ale zdá ta doba zkoušek přece jen poměrně krátká… Neměla jste obavy se do toho pustit?

Neměla. Vlastně se už dříve uvažovalo, že bych mohla mít tu čest dělat novou inscenaci Labutího jezera v Národním divadle – hned poté, co jsem tam skončila jako tanečnice. Žel, pak tehdejší šéf pan Harapes se rozhodl jinak. Teprve po letech jsem pak Labutí jezero dělala ve Státní opeře, kde mám za sebou ve spolupráci s Pavlem Ďumbalou druhé a čtvrté jednání.

Inscenaci Labutího jezera jsem samozřejmě měla v hlavě a mým úkolem bylo svou představu na soubor přenést. Má spolupráce začala tedy po prázdninách v září.

Náš rozhovor vyjde až po olomoucké premiéře, ale vzhledem k tomu, že je po poslední generální zkoušce, poprosím vás o zhodnocení zkušeností s olomouckým baletním souborem. Co vám tedy soubor dal, jak se s ním pracovalo?

Samozřejmě s dívkami se vždycky pracuje lehčeji, jsou poslušnější, tvárnější. S hochy je to vždycky malinko těžší, zlomit to jejich myšlení… Hlavně v době, kdy se razí názor, že klasika je něco starého a přežitého, a že v ní každý tanečník prostě vypadá nemožně…

Je to ostatně názor i pražského Národního divadla, že klasický balet v původní originální podobě je něco starého, muzejního, pro co není už v dnešní době místo. Já s tím samozřejmě zásadně nesouhlasím, pro mě je klasika něco úžasně krásného… Jako když se v muzeu díváte na starý nádherný obraz! Také nemáte potřebu jej nějak rekultivovat do dnešní doby, do jiné podoby. Ten obraz je přece krásný takový, jaký je. – Čím ta „stará“ klasika oslovuje dnešního diváka? Je to přesně to zpracování a také zatancování. Balet dělají mladí lidé, takže rozhodně nemohou vypadat staře, i kdyby tancovali nevím co…

Víte, já jsem ale maximalistka. Učím na škole a hodně se zabývám metodikou a „správným“ provedením všech těch prvků, jejichž dodržení je pro mě zásadní. Přiznávám, tady jsme se souborem zpočátku trochu bojovali. Vytočení nohou, propnutí nártu, dodržení póz, správné nastavení… Všichni sice prošli klasickou baletní průpravou, toto všechno se na škole v podstatě učili, ale samozřejmě člověk strašně rychle zapomíná a když ho „nedržíte pod krkem“ hned od školy a neustále, tak ona ta průprava pomaličku a nenápadně jakoby odjíždí. Ta dokonalá čistota provedení… Zkrátka a dobře: pokud nemáte šanci v divadle tančit klasický repertoár, tak to jde všechno do háje…

Díky klasice se soubor udržuje ve formě, sbor i sólisté. Myslím, že to pro ně bylo ze začátku obtížnější, neustále jsem je otravovala a vyžadovala přesně to, co jsem tam potřebovala vidět. Já se snažím ctít choreografii Petipy a Ivanova. Samozřejmě, že jsem ji musela upravit tak, aby zůstala v intencích a parametrech, vhodných pro tento soubor, a aby přitom nesklouzla k neoklasice. Dalo by se říct, že ta choreografie pracuje s poměrně jednoduchými baletními prvky, ale právě ta jejich choreografická skladba je naprosto geniální. Především druhé jednání Ivanova skloubilo všechny tyto prvky s hudbou Čajkovského téměř dokonale. Myslím, že to nikdo neudělal líp, než on… A potom vlastně ještě ty ruce, které dodělávala Agripina Vaganova. Původně ruce stylizované nebyly, ale její zásah do dané choreografie byl velice zdařilý a citlivý. – Takhle se to podaří prostě málokdy. Myslím, že teď už lidi z olomouckého souboru chápou, o co mi jde. A i když ten soubor je poměrně malý, pokud bude pracovat a pokračovat v těchto intencích, bude lepší a lepší…Vzhledem k tomu, že další plánovaný baletní titul rozhodně do klasiky nepatří, budou muset asi velmi pečlivě udržovat to, co si díky vám osvěžili…

…tady bych chtěla říct, že jsem v Olomouci měla dvě úžasné asistentky – paní Danu Krajevskou a Jelenu Iliinu. Znají perfektně ten grunt, ten základ. Věřím jim, že když budou mít čas a prostor, jistě tu formu i čistotu celého nastudování udrží.

Pokud bych si mohla dovolit po zhlédnuté generálce, tedy ještě před zítřejší premiérou jakési předběžné hodnocení, je nové Labutí jezero udělané velmi pěkně, na oblastní poměry rozhodně úžasně…

…no určitě, na ty podmínky je vůbec obdivuhodné, že do toho Robert Balogh šel. Je to risk, když máte mít čtyřiadvacet labutí, na které je to postavené… Musela jsem samozřejmě udělat nějaké úpravy, ale já jsem v nich už zběhlá… Ve Státní opeře ani v Ostravě jsme labutí taky neměli plný počet, ale tam jsme mohli využít žáky baletní konzervatoře. V Olomouci takové baletní zázemí není, takže je vše v ohrožení, jakmile někdo onemocní…

Ráda bych se vás ještě zeptala na představitelky hlavní role. Yui Kyotani byla favoritkou a ideální představitelkou podle pana Balogha od počátku. Závěrečnou generální zkoušku ale tančila mladinká Karolina Zarach, ta je nejmladší představitelkou Odetty ‑ Odylie, se kterou jste pracovala?

Určitě jedna z nejmladších. Málokdy se stane, že po skončení školy dostanete takovou příležitost. Pro ni je to obrovský úkol. Jedna moje žákyně taky tancovala Odettu poměrně brzy, ale měla s Labutím jezerem delší zkušenost, tančila nějaká ta menší čísla. Chápu, že pokud Robert Balogh nemá dostatek lidí, dal Karolíně Zarach tuto příležitost. Ona je velice talentovaná a šikovná, má všechny předpoklady, pro balet je nádherně narostlá. Mně je jen líto, že jsem měla ke spolupráci s ní tak málo času. Prozatím jí tedy necháme ještě pár týdnů, aby si byla jistá. Potřebuje ještě tak měsíc dennodenně zkoušet, aby si našla optimální styl labutě. Já věřím, že paní Lena i Dana s ní tu roli ještě dotáhnou a diváci se budou moct na mladičkou labuť těšit v prosinci…

Kdy jste svou první labuť tančila vy?

Já jsem Labutí jezero tančila poprvé v roce 1975, Odilii pak v roce 1977, tedy v jednadvaceti letech. Tančila jsem ji taky brzy… Víte, když se tu roli naučíte, pak na ní vlastně děláte celý život. Když „vylezete“ před diváka poprvé, dbáte především na techniku, na to abyste to všechno udýchala a odtancovala. S přibývajícím věkem a zkušeností si pak postupně najdete tu „svoji“ polohu. Najdete v tom ztvárnění samozřejmě daleko hlubší prožitek… Prostě ta role nemůže vypadat jen jako voskové muzeum…Jak vůbec vy sama vnímáte Labutí jezero? Myslím tím Labutí jezero jako titul? Podobně, jako řada diváků – totiž jako jeden z těch řekněme „nejprestižnějších“? Titulů, které diváka nutně musejí emocionálně silně zasáhnout?
 
Ano, je to taková „marka“ každého baletního souboru. Pokud soubor zatancuje Labutí jezero, zatancuje pak jakýkoliv klasický repertoár. Ale řekla bych, že větším prubířským kamenem baletního repertoáru je – alespoň pro mě – Petipova Spící krasavice. Zatímco v Labutím jezeru můžete ty polohy trošičku změnit, u Spící je to tak dané a sami Rusové to chápou opravdu jako nejvíc „petipovský“ stylový balet, ve kterém si zakládají i na každém prstu a pohledu. Kdysi jsme ji v Praze měli, ale byla zkrácená. Původní verze trvá čtyři a půl hodiny, což už nebylo možné úplně dodržet.

Nedávno jsem na jednom ze satelitních kanálu zhlédla dokument o přípravě nového nastudování klasické Giselle. Podle dobových nákresů se dokonce rekonstruovala podoba původních kulis, ale též kostýmy, účesy, prostě celková výtvarná koncepce inscenace…

… my jsme to také kdysi v Národním zažili, s baletem Jeana Schneitzhoeffera La Sylphide. Tu tehdy dělal Pierre Lacotte z Pařížské opery. On jakoby obnovoval Taglioniho choreografii, ale myslím si, že to spíše stavěl podle zápisků sám. To byla doslova mučírna, protože jsme vlastně na sobě měly dva kostýmy, tu původní šněrovačku s kosticemi vespod. Přesně udělané účesy, dokonce i rozměry věnců byly přesně dány… Takže jsem taky jednu takovou originální verzi mohla tančit.No vidíte, doba se teď změnila. Objevují se názory, že klasický balet je přežitek, zdaleka ne všem dnešním tanečníkům se do velké dřiny s baletní klasikou chce…

Je to tak… V téhle souvislosti mě napadá ještě jedna věc: S čím měli mladí tanečníci tady v Olomouci docela problém, byly mizanscény. Vcelku rychle se naučili jednotlivá čísla choreografie, ale ta „omáčka“ – příchod královny, scéna kdy Princ dostane kuš, kdy ji ukáže, kdy mají přejít jeviště… To jim dalo snad nejvíc práce. S tímto problémem jsem se ale potýkala i v Ostravě. A přitom je to nedílná součást inscenace. Aby gesto i herecké vyjádření přišly včas, aby se během těchto akcí tanečníci necítili trapně a každý si našel tu svou vhodnou polohu… To bych řekla, že je ještě těžší, než zatancovat všechny ty tance jako takové.

Na konzervatořích ale přece mají tanečníci i hereckou průpravu…

Mají samozřejmě hereckou výchovu, ale ta není zaměřena na balet! Moje generace měla během studií na konzervatoři paní učitelku Mirku Vláškovou. Ta učila moderní tanec a třeba i můj muž (pozn.redakce: někdejší sólista Baletu ND Jan Kadlec) jí vděčí za hodně! Ona třeba připravovala vyloženě herecky exponovaná čísla, například Berliozovu Fantastickou symfonii, kde se ti kluci museli doslova vydat, jít na dřeň, nadoraz! Divák pak cítí, že tanečník v té postavě bezezbytku je, že vlastně ani nic nehraje. Můj muž z toho pak hodně těžil, když tančil třeba Spartaka…

Já jsem před lety byla na jednoleté stáži v Petrohradě, měli jsme hereckou výchovu, zaměřenou ryze na klasické baletní situace. Třeba první setkání Giselle s Albertem, rozloučení Spartaka s Frigií nebo setkání Romea a Julie. Na tuto průpravu tam nevyžadovali špičky, měli takové malé divadélko a paní profesorka nás nutila ty emoce ze sebe vydat. Takže já když jsem pak začala tancovat v divadle, nepřišlo mi toto vůbec trapné…

U dnešních mladých tanečníků ale vyloženě vidím, jak špatně se v těchto scénách mnozí z nich cítí. Jak se neumí projevit, nebo se stydí. Tato složka ale vytváří právě celek představení a já s tím vším už opakovaně takhle bojuju… Dnešní balet má povětšinou podobu nějaké abstrakce, která nemá děj, bývá to jakési pohybové ztvárnění hudby, případně představy choreografa… Ale takové to hraní, které vás pak vezme za srdce, toho je alespoň u nás v baletu už pomálu…Dneškem jste zakončila práci tady v Olomouci. Co vás čeká dál? Jaké jsou vaše další plány?

Učím na plný úvazek na konzervatoři. Učím klasiku v osmém ročníku a scénickou praxi v pátém a sedmém ročníku. Je to docela náročné, třikrát týdně končím v půl sedmé. Každý den ráno klasiku…Mám toho docela dost… A pokud se ptáte na divadlo, tak Národní divadlo se mnou v podstatě nemá zájem spolupracovat, i když tituly, na jejichž nastudování jsem se podílela, se ve Státní opeře stále hrají. I soubor, který jsem až do prázdnin vedla, zatím existuje v rámci souboru Národního divadla. Pan Zuska ale se mnou spolupracovat nemá zájem, takže jsem byla nucena podepsat výpověď dohodou, protože i kdybych ji nepodepsala, stejně by mi ji dali…

Jste tedy nadbytečná.

Ano, jsem nadbytečná, protože mám svůj názor, který jim nevyhovuje. Je to dost těžké. Je naprosto jedno, co člověk v životě udělal, co dokázal… Dnes je důležité, jak hodně a s kým jste kamarád… To pro umění rozhodně není dobré…

Jak vy vidíte dnešní existenci, resp. fungování velkého baletního souboru Národního divadla, ve kterém jsou i „vaši“ tanečníci ze Státní opery?

Já o tom v podstatě moc nevím… Ve Státní opeře zůstaly ze šesti v loňské sezoně uváděných titulů stále na repertoáru tři: Labutí jezero, Giselle a Don Quichote. Na nastudování všech jsem se podílela. Kupodivu tyhle tři inscenace nechali, protože zjistili, že jim plní kasu. Petr Zuska sice půl roku prohlašoval, že repertoár baletu Státní opery je přežitek, muzeum a vykopávka, a že jej jako takový neuznává. Ale pak v Národním přišli na to, že tržby z těchto tří inscenací jim zaplatí jejich představení, která zdaleka vyprodaná nejsou. No a navíc by lidé ze souboru Státní opery vlastně neměli co tančit, protože do „svého“ repertoáru je Národní až na výjimky nezačleňuje. Prostě by sice byli členy souboru, ale bez práce. Obě ta divadla přitom byla už dávno vyprofilovaná…

Já jsem vlastně na scéně dnešní Státní opery – dříve Smetanova divadla, kde se vždy dělal ten velký klasický baletní repertoár, protančila většinu svého života. V Národním se dávaly jen české věci, na Nové scéně šly nové moderní balety. Každý dům měl svůj vyhraněný baletní styl a repertoár…

Po svém nástupu do vedení Baletu Národního Petr Zuska klasické balety dělat nechtěl, takže dělá vlastní choreografie a tedy složené večery ze třicetiminutových čísel, případně zve ke spolupráci zahraniční choreografy s podobným vztahem ke klasice, jako má on. Čili do klasiky nutně musí dát nějakou tu modernizaci, protože v klasické podobě to nejde přežít… – Říkala jsem si, ať oni si dělají balet takhle. Že stejně nakonec zvítězí divák, ten si vybere. Státní opera by se tak mohla i nadále věnovat těm klasickým celovečerním věcem, ne děleným večerům. Jak ale vše nakonec se dvěma vyprofilovanými baletními soubory a taky s baletní klasikou v Praze dopadlo, to vidíme dnes…

Paní Vláčilová, děkuji za rozhovor a přeji hodně zdraví, štěstí i sil do dnů příštích!
Foto Moravské divadlo Olomouc, archiv Státní opery a Národního divadla Praha