S Janou Semerádovou o věčně mladé staré hudbě

  1. 1
  2. 2

Je podle tvého názoru reálné, že se ještě objeví nějaký pozapomenutý skladatel, jako třeba Zelenka? I mimo české země?
Pár jich asi je, možná víc než pár. S námi je potíž, že stále srovnáváme. Máme kritéria, že Bach je jednička, Zelenka výjimečný, a když vedle nich postavíme skladatele, který žil ve stejné době, byl sice oblíbený a v módě, ale nám se zdá jednodušší, říkáme si: ach, to není Zelenka, není tak zajímavý. Pravda, třeba tam nejsou tak vynalézavé harmonie, ale ta krása je někde jinde. Teď jsem zrovna chystala vánoční koncert do kostela sv. Šimona a Judy a probírala se zprávami o Caldarovi, Reinhardtovi a dalších, a narazila na různé autorsky sporné mešní kompozice. A například autorství a vlastnictví je jedna z věcí, které tenkrát nebyly tak důležité. Podstatné bylo tu hudbu provést, aby zazněla. Zrovna Antonio Caldara je pro mě takový „nedotažený“ skladatel. Myslím ve zmapování své tvorby. Platil za hlavního představitele chrámové hudby ve Vídni, jeho díla se šířila po celé střední Evropě, a přitom dodnes není k disposici systematický katalog jeho děl. U spousty skladeb nevíme, zda jsou mu připisovány právem. Ale byla by škoda o něm nepřemýšlet jen proto, že to není velké, známé jméno. A hnutí pro starou hudbu by tím popřelo smysl své existence: zpřístupnění hudby minulosti dnešním posluchačům. Ještě pořád je v archivech spousta hudby, kterou stojí za to zahrát. Mimochodem, v zahraničí slaví české soubory úspěch právě s tím, že uvádějí českou hudbu, nově objevené skladby.

Jana Semerádová (foto Petra Hajská)

Ve vašich programech jsou vždycky namíchaní autoři jak známí, tak neznámí a ve výsledku to nikdy nezní jako lepší a slabší hudba. Stane se někdy, že začneš studovat skladbu a zjistíš, že potřebuje pořád trochu pomoct?
Stane. Právě hudba, která řekněme není od Bacha a je zdánlivě prostší, potřebuje správné stylové uchopení. Nejen artikulaci, frázování, ale hlavně pochopení toho, jak k nám má promlouvat. Například tak populární neapolská škola, hudba provozovaná ve Vídni od třicátých let osmnáctého století, téměř klasicismus, ale ne ještě ten opravdový – a člověk by mohl říct: počkejme si na ten pořádný – ta má neuvěřitelné kouzlo. Ale musí se do ní vložit ten správný afekt, pochopit její fungování. Teď jsme zrovna s kontratenoristou Filippem Minecciou studovali komposice Domenica Sarra. Bez zpěvu to ještě vypadalo nejistě, ale se sólovým partem se to ukázalo jako strhující hudba. Takže nerezignovat, neříkat si po jednom zahrání: to je asi špatná hudba. Stejné je to třeba s Brentnerem. To je autor vivaldiovský, ale předjímá i rokokový styl, a ta zdánlivá jednoduchost je půvabná. A v zahraničí na nás loudí jeho noty.

Hlavně v zahraničí vystupujete někdy v moderních sálech. Ovlivňuje vás to, vnímáš, že se ti hraje jinak?
To je pro nás věčný boj s akustikou. Barokní nástroje byly postaveny pro menší sály v krásných palácích nebo pro chrámy. Častokrát musíme měnit artikulaci, intenzitu zvuku v závislosti na prostoru a nejlépe se nám zkrátka hraje na místech, pro která tato hudba byla určená. I to, že v malém sále jsou posluchači blíž, vnímám jako plus.

Hraješ na několik různě laděných fléten. Jak jsi na tom s absolutním sluchem a jak se pohybuješ v těchto „patrech“ ladění, nejen na 415 a 440Hz, ale také mezi tím?
Musím říci, že jsem velmi šťastná, že nemám absolutní sluch, protože to by bylo peklo. Znám houslisty, kteří trpí, když se hraje například klasicismus na 430Hz. Já ovšem nemám problém pohybovat se od 440 až třeba k francouzskému ladění 392Hz. Protože mám více fléten, pohybuji se nejen mezi různě vysokými laděními, ale také mezi různými temperamenty ladění. Je to věc cviku. A to nejlepší cvičení ovšem není s ladičkou, ale s dobrými kolegy. Spolu nacházíme nejen správnou výšku, ale i správnou barvu.

Jana Semerádová (foto Petra Hajská)

Mluvily jsme o účinku „slabších“ skladeb. Co naopak skladby, které jsou ozkoušené, a přesto ještě překvapí positivně? Stane si ti, že tě taková skladba na koncertě dojme? A může si vůbec flétnistka a vedoucí ansámblu dovolit být dojatá?
Jejda, může. Teď jsem si vzpomněla na nedávno provedená Zelenkova sepolkra. Tam jsem se na pódiu dojala a rozslzela. Mohla jsem si to dovolit, protože jsem převážně dirigovala a hrála jen v jednom čísle. Při hraní to není nic příjemného, když kane slza do otvoru flétny. Doporučuji nenechat se při hraní dojmout tak, aby se roztřásl hlas nebo ruka. Ale jak píše Carl Philipp Emanuel Bach, i interpret by měl být pohnut, chce-li pohnout posluchače.

Jsi poměrně vysoká a subtilní. Jak kompenzuješ zátěž, vzniklou asymetrickým držením nástroje?
Dřevěná příčná flétna se nemusí držet tak napříč jako flétna moderní. I na dobových vyobrazeních mají ruce lehce diagonální polohu a tělo není tak překroucené. Ruce občas bolí, ale naštěstí jsem nikdy neměla žádný závažný problém. Asi je to i tím, že to kompenzuji dirigováním a tancem.

A kdyby bylo nejhůř, tak můžeš oprášit vynález svého tatínka.
Přesně tak. Zejména na koncerty by bylo zajímavé přijet s takovou konstrukcí! (smích)

Hrají tvé děti na nějaký nástroj?
Hrají na klavír a flétničku, ne ovšem že by v té věci žádaly nějakou moji radu :-) Hlavně se ale s fantazií sobě vlastní pouštějí do vymýšlení tanečků a písniček, do zkoušení nejrůznějších nástrojů, a to považuji za zásadnější životní vyžití.

Na co bys posluchače v dohledné době pozvala?
Na České Vánoce 8. prosince v kostele u Salvátora a samozřejmě na vánoční koncert barokních podvečerů 29. prosince u Šimona a Judy. Uslyšíme Hanu Blažíkovou a další zpěváky v programu převážně německém, prošpikovaném českými vánočními písněmi.

Budeme se velmi těšit a děkuji za rozhovor!

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na