S Jiřím Heřmanem o Zimní cestě a také o cestě do Brna (1)

  1. 1
  2. 2

Ne, ne… Protože už jenom ten samotný zkouškový proces je pro nás pro všechny svým způsobem dalším poznáním, zkušeností, která nás vede dál. To je a vždycky bude osud takovýchto projektů, které jsou stavěny pro specifické prostory. Jde hlavně o rozpočet: náklady na scénu jsou sice minimální, ale na pronájem těch prostor jsou víceméně dost vysoké a navíc je potřeba brát v potaz i to, že inscenace je dělaná na klíč pro festival, který netrvá dlouhou dobu. Nicméně, základ je postavený, a pokud ten projekt bude úspěšný, tak může žít i v jiných prostorách, a na tom už taky pracujeme. Už mám i nějaké představy, že by se tento projekt přenesl do jiných prostor a dokonce i do divadelního prostoru…

V čem vlastně tkví vklad Národního divadla, které je vedle Strun podzimu uváděno jako koproducent. Je to jen ve zmíněném poskytnutí prostor na zkoušení?

Podmínky této koprodukce byly ještě za dočasného vedení Národního divadla Václavem Pelouchem nastaveny tak, že divadlo poskytuje techniku, zapůjčuje světla, vyrobí to, co bude potřeba pro scénu a taky ušije kostýmy. A zapůjčí zkušebnu, což je pro nás poměrně velký vklad, protože to kdybychom měli financovat z externích zdrojů, tak by to všechno bylo ještě mnohem náročnější…

Lidé, se kterými Zimní cestu zkoušíte, říkají – nikoli ve zlém! –  že jste na zkouškách docela pes…

Ano? Kdo?

To vám neprozradím… Zdůrazňuji, nestěžují si, to ne. A říkají, že se tam budou dít věci, které divák vůbec nebude čekat… Co vůbec můžete prozradit o tom, co divák uvidí?

To je vždycky zavádějící, když něco prozrazujete…

Co může čekat?

Myslím si, že nový přístup k inscenování, při kterém může vzniknout něco úplně nového… Nepůjdete na klasické operní představení, ale na představení, kde vystupují čtyři, vlastně pět fantastických umělců. Sdílejí slova i hudbu, sdílejí to v prostoru, jehož se divák stane součástí…. Obsah Zimní cesty je pro mě příběhem sebepoznání, lidské samoty, vyrovnání se s rozchodem s někým blízkým… Při běžném provedení ten cyklus vyznívá do takového – aspoň pro mě – jakéhosi útrpného nekonečna, kolovrátku, který nedává moc optimizmu… My jsme to myslím trochu zvrátili, divák tak nahlédne sám na sebe v určitých situacích, kdy se trápí sám se sebou, trápí se s nějakým partnerem nebo partnerkou, ale v zápětí nad tím může nejen zaslzet, ale taky se sám nad sebou zasmát. V té hudbě jsme vyhmátli mnohé impulsy, které nám dávají důvod se pousmát sami nad sebou, v dobrém slova smyslu. A tak trochu získat odstup od životní tíhy, od toho, co řešíme v životě, v partnerském vztahu, ale i sami se sebou… Už jen ten samotný nedivadelní prostor dá Schubertově hudbě úplně jinou dimenzi. Ateliér je členěn do třech ochozů, které vnímám jako jakési tři sféry… Je to takový krásný nekonečný prostor a myslím, že v tomto to bude hodně zajímavé. Daný prostor využijeme k tomu, abychom řekli něco, co v tom prostoru vyzní velmi autenticky, a co by jinde nevyznělo tak dobře, jako tam.


(Dokončení zítra)

Foto Jiří Kosnar, archiv

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat