Marta Ottlová: Křížení popu a klasické hudby je ošidné

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Významná muzikoložka Marta Ottlová, profesorka pražské Filozofické fakulty, odbornice na 19. století, Bedřicha Smetanu a Giacoma Meyerbeera, má zvláštní dar – když s ní hovoříte, přestáváte vnímat běh času, přestanete spěchat, přestanete se dívat na hodinky. Jen posloucháte a chcete poslouchat dál. Minulý týden, oslavila své 75. narozeniny.

PhDr. Marta Ottlová (foto Gabriela Špalková)

Výlety do hudební historie jsou v jejím podání dobrodružným cestováním v čase. Hovoří o době před sto padesáti lety, jako by se to všechno odehrávalo včera. Jedna věta na adresu toho nebo onoho skladatele, literáta či kritika stačí, abyste měli dotyčného před očima jako živoucího člověka se všemi jeho ctnostmi i nectnostmi. V jejím podání se historie podivuhodným a zcela přirozeným způsobem prolíná se současností – paralely mezi chováním a jednáním lidí 19. a 21. století vyplouvají na povrch samy a dokládají, že lidé se zase až tak nemění. Aby doložila historii, neváhá totiž použít příklad z přítomnosti. Vypráví klidně, s humorem a vtipem.Mezi řádky si znovu a plně uvědomujete, jak nutné je vidět věci v souvislostech, aby bylo možné proniknout k jejich pravé podstatě. Že samotná fakta bez znalosti kontextu a schopnosti jejich celkové analýzy mnoho neříkají.

Jak jste se dostala k hudbě a muzikologii?
Pocházím z rodiny, kde se muzicírovalo. Maminka byla učitelka, musela umět hrát na hudební nástroj, učila se tedy na housle, dále hrála na klavír a zpívala. Otec, vysokoškolský pedagog, také rád zpíval, a když byly za protektorátu zavřeny vysoké školy, živil se v Unhošti jako varhaník na kúru. Pamatuji si, jak jsem mu jako malé dítě sedávala u varhan na klíně ještě v 50. letech. Chodila jsem do hudební školy a hrála na piano, které mi šlo, a chtěla jsem klavír studovat. Do toho ovšem vstoupili zcela pragmaticky oba rodiče s tím, že zabývat se jenom hudbou a klavírem je problematické a neperspektivní. Chtěli, abych měla praktické zaměstnání. A tak jsem nejprve vystudovala střední ekonomickou, obor zahraniční obchod.

Proč zahraniční obchod?
To jsem si vybrala sama, tam se alespoň studovaly řeči. Přesto jsem dál trvala na tom, že chci nějakým způsobem studovat hudbu, chodila jsem i na soukromé hodiny k profesorce Máchové z AMU. Tento sen jsem nakonec ale opravdu opustila. Objevila jsem však obor hudební historie, dějiny hudby, hudební věda – jak se tomu v průběhu věků říkalo. A chtěla jsem ho studovat. V mé době se ale neotevíral každý rok, navíc jej mohlo studovat jen několik posluchačů, dva, tři. Otevřít se měl zrovna, když jsem odmaturovala. Ale zemřel bohužel doyen hudební vědy Mirko Očadlík, obor nakonec otevřen tehdy nebyl. Pomohl mi můj otec, který učil na pražské filozofické fakultě Univerzity Karlovy a navrhl mi, ať strávím rok na brigádě v oblasti, která má k tomuto blízko. A tak jsem se jako mladá čerstvá maturantka dostala do tehdy nově zřízeného Ústavu pro hudební vědu Akademie věd. Ředitelem byl tehdy Jaroslav Jiránek, který se etabloval jako autor monografie o Vítu Nejedlém. To je samo o sobě dostatečně výmluvné.

Po roce už jste se přihlásit mohla?
Ano, a přihlásila. Protože před tím byl obor uzavřen a do té doby se otevíral sporadicky, přijali nás víc a byli jsme doslova masový ročník! Studovalo nás zpočátku deset, dvanáct.

Na které pedagogy z té doby vzpomínáte?
Měla jsem velké štěstí, že mě ještě učil klavír, harmonii a další naukové předměty Petr Eben. Zažila jsem jako vyučujícího také skladatele Vladimíra Sommera v době slávy jeho Vokální symfonie, Ivana Vojtěcha a Františka Hrabala, než byli v 70. letech donuceni z fakulty odejít.

Jak se jako muzikoložka a pedagožka díváte na dnešní časté režijní zásahy do operní struktury známých děl? Nemyslím ani tak na různá režijní pojetí, ale na přímé zásahy – slučování postav či vytváření nových, které autor nikdy nenapsal, vyškrtnutí podstatných či důležitých výstupů?
O škrtech tohoto typu bychom mohli mluvit nesmírně dlouho, režisérské divadlo se na dnešní podobě děl velmi podepisuje. A je to všechno na samostatný rozhovor. Ale použiji jeden příměr. Zažila jsem Prodanou nevěstu v Mnichově s velmi mírnou režijní úpravou, v níž Kecal přijíždí na jeviště na kole. Ale jak představitele Kecala vyšoupli z kulis, neubrzdil to a sjel do orchestřiště. Pěvci se naštěstí nic nestalo a hráčům v orchestru také ne. Obrazně je právě tento karambol podobou toho, jak to může dopadnout s celou operou při necitlivém režijním zásahu. A to ještě Kecal nepřijel v autě, což patří k režisérským stereotypům dneška. Opera se musí uživit, za což režisérské divadlo mylně považuje převlečení opery do soudobých kostýmů a podobně, ačkoliv diváci milují historické a pseudohistorické filmy. 

Hovořili jsme o škrtech. Je možné zažít opak – že délka standardního a známého díla nestačí?
Zažila jsem to v Curychu. Snažili se dostat do Její pastorkyně víc sborů a z celého rekrutského výstupu udělali opakováním částí obrovskou folklórní scénu. Bylo to velmi přes míru. O úpravách Její pastorkyně bychom mohli hovořit také dlouho i v souvislosti s takzvaným očišťováním partitury a uváděním původních Janáčkových verzí i zařazováním vstupní Kostelniččiny árie v prvním dějství. Nicméně Kovařovic, který upravil Janáčkovu operu, jako zkušený divadelník cítil zákonitosti divadla. A jako vynikající hudebník pracoval s partiturou s rozmyslem, nejednalo se o obyčejné škrty. On si vše skicoval a s Janáčkem o každé úpravě diskutoval. Jeho zásahy byly ku prospěchu věci a podpořily dramatický spád díla. Zkrátka i dobrá hudba může brzdit děj. A v divadle je to třeba respektovat.

Jaká je dnes situace v oblasti muzikologického bádání?
Samozřejmě přístupnost materiálů je v současnosti nadstandardní, budu-li srovnávat s dobou před třiceti, čtyřiceti lety. Ale složitá je situace se získáváním financí. Jak mi řekl jeden kolega – do třiceti může pracovat, a pak už jen vypisuje žádosti o granty. Další problém je ten, že se badatelé mnohdy bojí zveřejnit téma, aby jim někdo jiný „neukradl“ předmět bádání a nenapsal si ho do žádosti o grant bez uvedení spoluautora a bez jeho souhlasu. Ať jde o výstavu nebo námět pro koncert. Nová doba s sebou nese nové věci. Odbourat tyto novodobé strašáky, které omezují svobodu bádání jiným způsobem, je nesmírně těžké. Vše se přepočítává na peníze. Jako by zmizeli lidé, kteří mají nějaké ideály.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


5 5 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments