Marta Ottlová: Křížení popu a klasické hudby je ošidné

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Jaký význam má hudební věda pro posluchače, příjemce, chceme-li konzumenta, celého procesu, který na jevišti a v koncertní síni probíhá?
Pořád si myslím, že hudební věda jako hudební i obecná historie má právo na samostatnou existenci coby vědní obor. I v tak pragmatické disciplíně jako je lékařství, dovedeme oddělit tři sféry – vědu a výzkum, lékaře, kteří díky studiu vědeckých výzkumů slouží pacientům, a pak ty pacienty. Výsledky hudební vědy by měly být využívány při výuce. Nabyté poznatky by tak mohly být zúročeny v interpretacích a ve fundovaných a současně pro laika pochopitelných textech k programům, neboť i hudební věda má svoji vlastní terminologii. Odpovědná příprava každého profesionálního hudebníka a dramaturga se odráží v jeho projevu, s nímž předstupuje před publikum. A takto se výsledky bádání hudebních vědců a muzikologů dostávají k běžnému posluchači.

Je dnes dostatek zájemců o studium hudební vědy?
Každému je jasné, že jako hudební vědec si žádné horentní sumy vydělávat nebude. Takže podporuji i ten přístup, že je nutné si vydělávat na živobytí, ale zůstat oddaným muzikologem. Tedy – dělat tuto práci vlastně jako koníčka. Není to nic nového pod sluncem.

Jak jste se dostala k problematice 19. století?
Když jsem studovala, chtěli jsme všichni, my mladí, dělat novou hudbu, soudobou hudbu. Ale přišel Ivan Vojtěch, který naše úzké zaměření narušil. Vzpomínám si velmi živě na jeho první příchod na náš seminář. Ohromil nás otázkou: „Tak jestlipak víte, co je to Jommelli.“ My jsme všichni vyvalili oči. Asi tak, jako soutěžící v jedné dnešní kuchařské soutěži, když měli připravit biftek alla Rossini a moderátor se jich ptal, kdo to byl Rossini. Ivan Vojtěch nás svým dotazem tehdy poněkud zpražil. A začal nám vštěpovat, jak je důležité znát historii a orientoval nás v seminárních pracích na 19. století s tím vysvětlením, že století 20. z toho předchozího vyrůstá, nestojí samo o sobě. A tak jsme s Ivanem Vojtěchem začali 19. století objevovat.

Co vás fascinuje na 19. století?
Je to období nám stále relativně velmi blízké. A fascinuje mě postoj k němu. Stále bylo bráno jako století důvěrně známé, ale ona důvěrná známost byla a je zavádějící. Naše 19. století je srozumitelné i díky mýtům, které si už v té době vytvářel národ sám osobně i o svých dějinách. Toto století je stále neobjevené. Do dnešní doby je na něm proto co objevovat. Jen namátkou – v 19. století vykrystalizovávala idea národa a je třeba si uvědomit, jak dalece byla a je rozvíjeníhodná. Na jakých základech stála, jaké obyvatelstvo žilo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Dnes najednou postupně zjišťujeme, že musíme rozlišovat třeba české Němce a říšské Němce. A nacionalistický pohled, který je charakteristický pro 19. století, má dnes jen jinou podobu. Vezměte si dnešní spory Evropská unie kontra národní státy, vzpomeňme na Visegrádskou čtyřku. A vezměme si všechno umělecké tápání 20. století, to hledání, co přinášet nového, kde to nové nalézat. Umění má prý přinášet nové věci, neopakovatelné a podobně. Přitom se zapomíná, že aby bylo něco jako nové a neopakovatelné pociťováno, musí se stabilizovat a znát dřívější i současné standardy, na nichž pak ono nové vzniká a je interpretováno.

Nevyrovnáme-li se s historií, což předpokládá její znalost, nemůže vzniknout spontánně a přirozeně nové?
Musí být zřejmý základ, z něhož nové vyrůstá. Jinak nelze odlišit, co je opravdu nové. Vezměme si v umění všechny post, post, post… ty do určité míry ukazují ono tápání 2. poloviny 20. století. V některých směrech převažuje dodnes. A to má své kořeny ještě ve století 19.

Jak byste sama charakterizovala práci muzikologa? Hledání souvislostí, bádání v notových materiálech? Syntéza těchto znalostí a vyvozování závěrů ohledně vzniku a charakteru hudebních děl? Co je pro muzikologa v jeho práci důležité?
Muzikolog studuje kompoziční struktury děl, zabývá se inspiračními zdroji daného díla, tedy všednodenností, která jeho vznik ovlivňovala. Je možné to oddělovat, jak to učinil moravský muzikolog Vladimír Helfert a jeho následovníci, ale lze také studovat věci v souvislostech. Inspirační zdroje, pokud je můžeme vůbec najít, ta všednodennost, je velmi důležitá pro pochopení mnoha děl. Bez takových znalostí je nemůžeme správně provést, interpreti se mohou dopouštět dezinterpretací a mnozí interpreti, kteří neberou tyto věci v potaz, mohou dospět ke zcela mylným závěrům o podobě díla. A začnou vytvářet zcela liché teze, proč se to stalo.

Co všechno je tedy nutné brát v úvahu, chceme-li porozumět dílu?
Všechny historické a celospolečenské okolnosti, praktické a provozovací možnosti té doby, konkrétních divadel. Musíte dobře znát důvod vzniku díla. Musíte brát např. v úvahu skutečnost, zda si někdo dílo objednal. Zadavatel mohl chtít skladbu složitější nebo jednodušší, více duchovní nebo více tak zvaně „pro lidi“. Dám vám příklad ze současnosti. V Národním divadle museli loni kvůli koronaviru v operním sboru zrušit v rámci týdne českých oper Libuši, protože je tam hodně sborů a nelze se bez nich obejít. Janáčkovu Její pastorkyňu a Dvořákovu Rusalku hráli s vynecháním sborů. A teď si vezměte, že po mnoha letech dostane nějaký muzikolog do ruky takto seškrtané partitury. A protože nebude znát souvislosti, nepochopí, proč se k tomu kroku přikročilo. A vrátíme-li se zpět do minulosti – vždyť už Bedřich Smetana kalkuloval s tím, že Libuše bude pro běžný provoz náročná. Proto ji vyhradil jenom slavnostním okamžikům. A proč bude náročná? Nu proto, že Prozatímní divadlo, v době, kdy v něm působil, bylo malé, nemělo sbory a nemohlo je zaplatit. Při slavnostních příležitostech až teprve v Národním divadle mohl se sborem počítat. Musel takto kalkulovat. A proč ne? Každý kalkuloval. Koneckonců Wagnerův známý kalkul byl, že v Bayreuthu bude zamykat divadlo, aby mu publikum neutíkalo.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


5 5 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments