Marta Ottlová: Křížení popu a klasické hudby je ošidné

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Nedostatek informací vede k mylnému závěru, může pak tedy ve svém důsledku vést k ovlivnění celého obecného vědomí o určitých věcech?
Uvedu další příklady týkající se Bedřicha Smetany. Když se vrátil z Göteborgu, pronajal si pro svůj první orchestrální koncert Žofín, největší pražský koncertní sál, ale tehdy nekalkuloval. Najal si jej, aniž věděl, kolik publika vůbec může na tento koncert přijít a zda může ten sál naplnit. A ani si uvědomil, že je velká zima, lidé se musejí brodit sněhem a nebude se jim tedy tolik chtít opustit pohodlí domova. Navíc kvůli silnému mrazu vydal nejen peníze na pronájem, ale i na nadměrné vytápění sálu. Ne nezájem, ale objektivní příčiny byly důvodem nevysoké návštěvnosti koncertu. Naopak když se představoval v Praze jako klavírní virtuóz, byla situace jiná, objednal si v Konviktu sál mnohem menší a na osvědčeném místě. A i když to bylo v lednu, nebyla taková zima. Tehdy bylo publika tolik, že byl sál zcela přeplněný. A to byl Smetana neznámý klavírní virtuóz. Nebo například proč se v operních dílech zhusta škrtalo? Proč v nich škrtal Maýr a později i Smetana? Protože lidé potřebovali přijít domů včas; kdyby jim musel po policejní hodině chodit domovník extra odemykat dům, museli by mu zaplatit, a to byla poměrně velká suma. Nebo hráči v Prozatímním divadle hráli v parteru, přistavovaly se židle, a když bylo více publika, muselo být méně hráčů. Na to bylo třeba myslet i při komponování děl. A proč připsal Smetana harfy do Mé vlasti až ex post – no protože do té doby nebyly harfy v Praze k mání! Za rozhodnutími, o nichž dnes mnozí sáhodlouze přemýšlejí, jsou velmi často docela prosté věci.       

Promítá se to někdy i do výkladu díla samého?
Když někdy slýchám před koncertem Mé vlasti povídání o ní, uvědomuji si, jak je dnes posluchač ovlivňován. A často to bývá velká hrůza, čím je ovlivněn. V takových výkladech se často kompiluje všechno možné, až z toho jde hlava kolem. Trochu kusých školních vědomostí, něco současného popularizačního nánosu a hned je tu nějaký návod, co si s tou hudbou počít. A to se jedná o tak populární dílo, jakým je Má vlast. Uvědomuji si vždy, jak snadno lze „manipulovat“ s dílem nevhodnou interpretací.

Manipulovat s dílem?
Přesně tak. Řekněme si to na krátkém příkladu. V mnoha skladbách také českých autorů 19. století lze najít řadu pasáží, které připomínají hudební postupy Richarda Wagnera. Nikdo z posluchačů dané dílo nezná, ale když já vyberu právě tuto jednu pasáž, můžu z dotyčného českého komponisty krásně vyrobit obraz wagnerovského skladatele! A takhle můžete naložit třeba i s Bendlem nebo Rozkošným. Zavádějící je také snaha o vnímání díla jako obrazu životních osudů skladatele. Hudební věda totiž často životní osudy přizpůsobovala tomu, jak si přála skladatele vidět. Třeba Beethovena ukazovala jen jako nedotknutelného velikána, ale už ne jako muže, který škudlil každý groš.

Na co se z 19. století, ačkoliv je velmi významné pro další historický vývoj a naši současnost, zapomíná?
Na roli českého divadla a české hudby v mezinárodním kontextu. Velmi se zapomíná na to, že Smetana byl po návratu z Göteborgu, za svého kapelnického působení v Prozatímním divadle, nejen skladatelem, ale hlavně organizátorem, a to důležitým, pražského hudebního života! Divadlo sloužilo jako centrum pražského hudebního života, Praha měla ve 2. polovině 19. století výjimečné postavení mezi městy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Ovládlo ji české zastupitelstvo, zatímco Brno tíhlo k říšsko-německému zastoupení. A když Masaryk argumentoval koncem 19. století v Říšském sněmu, proč jsou Češi svébytný a samostatný národ s plným právem na sebeurčení, dokazoval to také tím, že mají svoji národní operu. A to je velká věc! Smetana se nepřímo zasloužil o vznik samostatného státu. Rakušané mi teď prominou, ale právě oni dodnes hledají rakouského „tvůrce národní hudby“.

A má vážná hudba, při tomto svém zásadním významu, v povědomí veřejnosti postavení, jaké by si zasloužila?
Lidé, kteří se takzvanou „vážnou hudbou“ zabývají, by si měli uvědomit, že je to záležitost menšiny. Že to není a nemůže být záležitost masová, tak jako nikdy ani nebyla. Pokud samozřejmě nešlo o hudbu funkční, která se poslouchala v kostele při bohoslužbách nebo při pochodech vojáků. Když 19. století definitivně vykročilo z chrámů, hledalo si nějakou oporu. Jak ji však hledat dnes? Rozhodně ne tím, že budeme dávat Smetanu nebo Bacha pod reklamy! Ale že si uvědomíme, že je potřeba udělat z koncertů a operních představení obřad. Že návštěva koncertního sálu a divadla vyžaduje určité chování, určitý styl oblečení. Víme, že i malé děti se těší, že si vezmou hezké šatičky a budou se chovat jinak. Tak by to měli vnímat i dospělí. Udělejme si z poslouchání hudby klidně i obřad domácí, pusťme si nahrávku, DVD, upíjejme při tom třeba červené víno, ale hlavně si vážnou hudbu nezevšedňujme!

Co soudíte o míšení žánrů? Slučování klasiky a rocku či popu?
Nemám ráda přenášení vážné hudby do oblasti popu a slučování obojího. Začal s tím například Pavarotti, dělali to ji jiní pěvci, u nás teď třeba Adam Plachetka, a dělají to mnozí instrumentalisté. Nemyslím si, že by to k něčemu vedlo. Vzniká beztvará a nevyhraněná směsice. A taková směsice přivádí k povrchnosti, podporuje nezájem o historické souvislosti a o hlubší proniknutí k podstatě vážné hudby, k jejímu skutečnému pochopení a přijetí.

Nemůže ale přece jen mísení žánrů být pro někoho cestou k vážné hudbě? Mnozí lidé tak mohou poprvé slyšet alespoň zlomek klasické hudby.
Nemyslím si to. V takové směsi podstata vážné hudby zcela zaniká. Je to stejně jen pop nebo rock s několika melodiemi převzatými z původního klasického díla. Že by si na základě toho přesvědčený rocker náhle hledal celý klasický koncert? Spíš posluchač klasiky začne na základě toho poslouchat mnohem jednodušší pop.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


5 5 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments