Marta Ottlová: Křížení popu a klasické hudby je ošidné

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Právě nezaujaté bádání a objevování 19. století je smyslem a cílem mezioborového festivalu Smetanovské dny, který se konal v Plzni poprvé v roce 1981 ještě pod názvem Smetanův festival. V loňském roce tedy oslavil 40. výročí. S ideou festivalu věnovaného Bedřichu Smetanovi přišel tehdejší dirigent Divadla J. K. Tyla v Plzni Ivan Pařík. Vy jste iniciovala vznik sympozia, nedílné součásti Smetanovských dnů, a společně se svým kolegou z Ústavu teorie a dějin umění ČSAV, PhDr. Milanem Pospíšilem CSc., jste tak vytvořili unikátní platformu svobodného bádání, která neměla v normalizačním Československu té doby obdoby. Celý festival je svým rozsahem a celkovým charakterem ojedinělý dodnes. Jedno jediné téma vyhlášené sympozii vždy spojovalo produkce hudební, divadelní, výtvarné. Do festivalu se od samých počátků zapojily přední umělecké instituce plzeňské a pražské.
Doba to nebyla jednoduchá a my jsme měli velké štěstí na osvícené lidi, nadšené organizátory, umělce. Smetana žil v Plzni tři roky, vystudoval zde gymnázium, komponoval a Ivan Pařík si uvědomoval, že město by mělo mít významnou akci spojenou se skladatelovým jménem. Této myšlenky se chopil a u rozhodujících orgánů ji prosadil profesor Antonín Špelda, přední odborník na hudební akustiku, hudební teoretik, zakladatel hudební historiografie Plzně a organizátor kulturního života v Plzni. On byl tou klíčovou, všemi respektovanou, autoritou, která pro naši festivalovou ideu získala trvalou podporu. Mám na něj krásné vzpomínky ze sympozií, byl to úžasný člověk. Je nutné připomenout osobnost ředitele Národní galerie Jiřího Kotalíka, který festival od prvního ročníku po celá následující léta zaštiťoval svou osobností. Na festivalovém sympoziu se sešli k diskusi vědci z různých vědních oborů. Smetanovo dílo mělo být středem pozornosti festivalu, objevovat se ovšem mělo vždy v jiných souvislostech. Zaměření na Smetanu ale bylo zaměřením na problém 19. století, na toto období krystalizace novodobé české národní kultury. Celé 19. století se zredukovalo v obecném povědomí na několik málo jmen a my jsme chtěli dokázat, že česká kultura byla mnohem bohatší. Všechny souvislosti samozřejmě měly být zařazeny do celoevropského, resp. celosvětového kontextu. V 19. století se jednotlivé druhy umění vzájemně doplňovaly, ovlivňovaly, prolínaly. Proto ta komplexnost. To, o čem hovořili vědci na Plzeňských sympoziích, mělo ožívat v koncertních sálech, na divadelních prknech a ve výstavních síních.

První ročník Smetanova festivalu v Plzni v roce 1981 – dnes Smetanovské dny. Publikum na koncertě v Masných krámech. Sedící první zprava Marta Ottlová, stojící první zprava Ivan Pařík, Milan Pospíšil (archiv autorky)

První ročník pořádně zahýbal celou uměleckou scénou té doby! Koncertní provedení opery Templáři na Moravě Karla Šebora v novodobé premiéře v Plzni vzbudilo mimořádný ohlas, ale vůbec se nehodilo normalizačním soudruhům. Ukázalo se, že otázky 19. století mohou být pořádnou rozbuškou na konci století dvacátého. Na pozdější Mladé Smetanově Litomyšli způsobili Templáři senzaci i skandál. Jak k tomu došlo?
Neznámé dílo zůstalo pouze v rukopise a s Milanem Pospíšilem jsme museli sami vypracovat klavírní výtah. Templáři na Moravě se nehráli 120 let a podařilo se je uvést díky pochopení tehdejšího šéfa opery DJKT Oldřicha Kříže a díky nastudování a celkovému přístupu dirigenta Ivana Paříka. Provedení Templářů bylo skutečně velkou hudební událostí. Uvést je ale nebylo jednoduché. Jako podklad k nastudování Šeborovy opery mohly posloužit pouze materiály z roku 1865, pro dirigenta byla použita fotokopie originální partitury uložené s Šeborovou pozůstalostí v Ústavu dějin hudby Moravského muzea v Brně. A podobně se postupovalo s orchestrálními hlasy z Prozatímního divadla dochovanými v Muzeu české hudby v Praze. V Litomyšli ovšem byli přítomni strážci tehdejší kulturní politiky. Templáři byli vybočením z ustáleného repertoárového rámce, nabourávali tuto politiku, tudíž byli nepohodlní. Byli chápáni jako zpochybnění významu Bedřicha Smetany. I v důsledku politických tlaků nedošlo k realizaci již domluvené studiové nahrávky této Šeborovy opery.

Se svými kolegy, kteří stáli rovněž u zrodu festivalu – s historiky umění Romanem Prahlem, Tomášem Vlčkem a s obecným historikem Zdeňkem Hojdou – se dosud potkáváte na Plzeňských sympoziích. Když sledujeme témata sympozií i podle vydaných sborníků k jednotlivým ročníkům, zdá se, že 19. století se nevyčerpalo ani za 40 let.
Určitě ne. Nejen v oblasti vědecké, ale i hudební. Sympozia přinášejí každoročně nová a nová témata, nové úhly pohledu, nové inspirace. Když se podívám do historie provádění hudebních děl na festivalu, mnohá z nich čekají na své objevení, mnohá na znovuuvedení. Mnohá, ještě před těmi čtyři desítkami let známá, nyní upadají v zapomnění. A to je, podle mého soudu, cílem festivalu i v jeho hudební složce – objevovat, připomínat, dávat do souvislostí.

Loňský jubilejní ročník musel být kvůli koronavirové krizi předčasně ukončen, ten letošní je zrušen až na provedení Smetanovy Mé vlasti, jehož záznam odvysílá ve čtvrtek 4. března regionální televize ZAK. Co byste festivalu přála?
Smetanovské dny ustály před rokem 1989 všechny tlaky politické a po roce 1989 přežily změny společenských struktur, měnící se pořadatele a nedostatek financí. V současné době bych jim přála především postcovidové pokračování. A až k němu dojde, pak jim ze srdce přeji osvíceného dramaturga. Takového, který dokáže udržet a rozvíjet provázanost jednotlivých oborů v rámci jednoho ročníku a který si vezme jejich unikátní koncepci za svou.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


5 5 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments