S Radimem Otépkou o rozdílných pohledech

  1. 1
  2. 2
  3. 3

V porovnání s naší situací, já například přijdu za hráči s tím, že určité koncertní turné nebo projekt je potřeba udělat, ale bohužel je na to jenom tolik a tolik peněz. Ale že má ty a ty aspekty, které potřebují vlastně i oni… Naši hráči sice někdy reagují mručením, ale většinou to přijmout, protože vědí, že je potřeba to udělat. Kdežto v orchestru, který má zřizovatele, vstane odborový předák a řekne „Ne, ne, ne, pane řediteli, tady v odborové smlouvě je napsáno, že musíme mít takové a takové podmínky, jinak jsme oprávněni ten projekt nedělat.“

Další rozdílnost pohledu: kde si myslíte, že se bere taková ta energie u orchestru vašeho typu nebo třeba často u ansámblů staré hudby, která je pro posluchače naprosto nepřehlédnutelná? Energie, entuziazmus, které posluchač naprosto zřetelně vnímá a který u orchestrů se zřizovatelem mnohdy vůbec nepostřehne? Čím myslíte, že to hlavně je?

Myslím, že to vyplývá vlastně už třeba jen ze samotné povahy té které instituce, z celkového jejího profilu… Nejenom, že se hráči musí víc snažit. Ale svoji instituci mají rádi, ví, že si ji za ta léta vyformovali a nesou podíl na její existenci a navíc vědí, že kdyby šli pod nějakou uměleckou úroveň, tak jejich instituce zahyne…

Na druhé straně se však musím zastat hudebníků i v ostatních orchestrech a jsem přesvědčen, že drtivá většina hráčů se snaží na koncertě ze sebe vydat to nejlepší.

PKF - Prague Philharmonia (zdroj pkf.cz)
PKF — Prague Philharmonia (zdroj pkf.cz)

Odbory u vás nejsou, že?

U nás to tak není. U nás v PKF — a myslím si, že to tak je i v případech dalších orchestrů, jako je například Collegium 1704 nebo Orchestr Berg (míněno absenci odborů) — členové orchestru mají jakýsi svůj hlas na řízení orchestru, tak jak je to třeba u Vídeňské filharmonie, kde se hráči na jejím vedení také podílejí. Hlas orchestru přitom vnímám velmi citlivě a dost zásadně, ať už v tom, že nechce něco dělat nebo právě naopak když něco chce udělat. Toto je obrovská motivace, kterou hráči mají, totiž že si mohou svůj orchestr sami usměrňovat, tvarovat. Nutno však zdůraznit, že pokud se naše myšlenky a plány nestřetnou a nejsme v souladu se zamýšlenými cíli, pak musí nastoupit direktiva. Vzpomínám, když Jiří Bělohlávek v době, když jsme měli jedno z prvních setkání…

…na úplném začátku PKF?

Ano, na úplném začátku PKF. Bylo to, tuším, v Karlových Varech, kde jsme měli koncert v rámci festivalu. Seděli jsme — celý náš orchestr a Jiří uprostřed nás. A čekali jsme, co nám k naší budoucnosti řekne. Čekali jsme, že řekne: Bude to tak a tak. Jenže on ne. On se nás zeptal: Tak jak byste si představovali, aby to fungovalo? — A tak se začaly z hráčů sypat názory, návrhy, jak by náš orchestr měl vypadat, kam by měl směřovat, jaké by mělo být jeho financování, jaká by měla být dramaturgie, jaké bychom měli zvát dirigenty, jaké sólisty… A toto se snažím přenášet do dnešní doby.

A toto si myslíte, že u orchestrů, které mají zřizovatele, není?

To u těchto orchestrů není.

Čili jinými slovy, toto se vám zpětně vrací mimo jiné i v tom, že posluchači onu zcela jinou atmosféru při koncertech cítí?

Ano. To si myslím, že je ono.

Není to tak trochu paradoxní, že hráči, kteří mají podmínky pro práci přece jenom o poznání horší, kteří nemají žádnou existenční jistotu, kteří berou mnohdy méně, než jejich kolegové, že tito hráči nezřídka odvádějí výsledek, který je z hlediska posluchačů ceněn jako nadprůměrný?

Ano, je to paradox, to máte naprostou pravdu. Já to beru tak, že ony orchestry, které si ti hráči sami „vytvořili“, vydupali, jsou jejich „dítě“. I proto se třeba snaží – tak jak tomu je v případě PKF — vytvářet projekty, které tu ještě nebyly, ať už to je v oblasti edukace, v oblasti různých nových koncertních projektů udržovat vysokou interpretační laťku… A přitom všem takový orchestr, který dosahuje stabilně vysoké výkonnosti, existenční jistotu nemá. Každý rok musí nejen management, ale i samotní hráči bojovat s tím, že existenční riziko je opravdu velké. Na druhé straně, jak jsem uvedl již předtím, při návštěvách koncertů druhých orchestrů, je tam ta tendence ze sebe vydat na pódiu to nejlepší i u nich.

Tak mě napadá: na řadu jiných oborů činnosti dohlíží u nás antimonopolní úřad, který často docela tvrdě hlídá, aby podmínky pro soutěž na trhu měly jednotlivé subjekty rovné, souměřitelné. Vy přitom o přízeň potencionálních návštěvníků koncertů na pomyslném trhu soutěžíte také. Myslíte, že podmínky, které jednotlivé typy orchestrů mají, tedy ty se zřizovatelem a ony druhé bez zřizovatele, že ty podmínky jejich pomyslné soutěže o posluchače či návštěvníky jsou rovné?

Já myslím, že ne. Protože, pokud bychom měli podmínky srovnatelné s „kamennými“ orchestry, tak PKF je dále ve smyslu svého zázemí, hlediska svého financování a nebojím se říct také i z hlediska uměleckého rozvoje, a to i přesto, že se maximálně snažíme… Například zveme umělce, o kterých se domníváme, že jsou dobří, ale přece jenom narážíme na to, že si nemůžeme dovolit tu úplně absolutní špičku, kterou by si náš orchestr zasloužil a to je špatně nejen pro PKF samotnou, ale především pro naše publikum pro kterou tuto veřejně kulturní službu děláme. A třeba zrovna v tomto to vnímám jako určitou frustraci, na rozdíl od jiných orchestrů. Skutečně si myslím, že podmínky nejsou správně nastaveny.

Co by se tedy mělo změnit?

Určitě by se mělo měnit financování živého umění v České republice. To je zásadní otázka číslo jedna.

Co konkrétně máte na mysli? Alespoň stručně to nejdůležitější…

Nastavit koncepční systém financování živé kultury, ve kterém se pohybují organizace našeho typu, tedy bez zřizovatele tak, aby byly především finančně konkurenceschopné ostatním tělesům našeho typu s možností investic, ať již uměleckých či správních. Nesmírně důležité je mít výhled víceleté podpory a s tím možnost dlouhodobého plánování, to považuji za zcela zásadní.

Když už jsme začali onou rozdílností pohledu, zeptám i na konec: Nikdy jste nezalitoval, že jste si svoji roli vyměnil? Nikdy jste si neříkal, že byste se chtěl od šéfování vrátit ke hraní, abyste se zase mohl na orchestr dívat pohledem hráče?

No … (dlouhá pauza)

Váháte…

Za celou dobu… To bylo asi jednou… Dvakrát…

Hodně jste sám na sobě musel zapracovat, abyste se s tím, s čím se denně jako šéf orchestru bez střechy nad hlavou potkáváte, mohl nějakým způsobem vyrovnat, zvládnout to, zpracovat to v sobě?

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat