S rozhlasovými symfoniky jsem zažil pravé umělecké hody, říká dirigent Ondrej Lenárd
Před časem jste v jednom rozhovoru řekl, že už samotný vstup na scénu pro vás je, „jako když Spartakus vstoupil do arény“. Platí to pořád, i po letech zkušeností a úspěchů?
Nevzpomínám si na tento výrok. Tím bych asi velmi vystrašil adepty dirigování. Ale je v tom kus pravdy. Myslím si, že v každém povolání je tento výrok výstižný, protože každá osobnost si musí obhájit své “JA”.
Míváte pořád občas trému?
Spíš nepopsatelný pocit zodpovědnosti. Je to jen velký respekt před sebou samým.
Značnou část své dirigentské kariéry jste strávil na pozici šéfdirigenta rozhlasových orchestrů. Jaká jsou podle vašeho názoru hlavní specifika řízení rozhlasového orchestrálního tělesa, respektive rozdíly mezi nimi a jinými orchestry?
Pracovat s rozhlasovým orchestrem je velká škola, něco jako akademie, která vás naučí nekompromisní preciznosti. Mikrofon neoklameš! Proto jsem vděčný za své dvacetileté působení s rozhlasovými symfoniky v Bratislavě, které ze mě vycepovalo téměř perfekcionistu. Vděčím této praxi, protože ji lze uplatňovat v každém orchestru. Nemůžeme dělit orchestry na rozhlasové a filharmonické, každý potřebuje “rozhlasovou preciznost”.
Jako dlouholetý rozhlasový dirigent máte určitě na kontě velké množství nahrávek. Kolik jich asi celkem je – aspoň odhadem?
Podle fonotéky Slovenského rozhlasu je to kolem 1300.
Které považujete osobně za zásadní, nebo nejcennější? Které pro vás byly nejnáročnější?
Zkuste se zeptat matky početné rodiny, které dítě jí je nejmilejší! Ale některé lze přece jen jmenovat: vynikající nahrávku Pucciniho Bohemiae s panem Dvorským, Gounodova Fausta a Markétu s Dvorským, Hajossiovou a Kopčákem, Suchoňova Svätopluka s vynikajícím O. Malachovskym, Krútňavu s paní Beňačkovou a panem Dvorským, Mascagniho Cavaleru rusticanu s Obrazcovou, Dvorským a Agache. Plus velkou řadu symfonických nahrávek, z jejichž velkého množství lze stěží vybrat pouze několik z nich.
Uplynuly už tři roky od posledního koncertu, který jste řídil jako šéfdirigent Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Byla jsem tam, zažila váš obrovský úspěch s Verdiho Requiem. Jak vzpomínáte na své pražské působení?
Pro mě to znamená sice jednoznačnou, ale zároveň i rozporuplnou odpověď. Takové “umělecké hody”, jaké jsem zažil v Praze s rozhlasovými symfoniky, se slovy ani nedají vyjádřit. Pro mě to bylo opojení, úžasná symbióza s hráči, vzájemný respekt a úcta. Svůj obdiv k vysokému hudebnímu potenciálu tohoto tělesa jsem nejednou deklaroval v rozhovorech. Vysoká technická úroveň, muzikalita, flexibilita a absolutní oddanost hranému dílu – tyto vlastnosti vás zcela pohltí a ocitnete se „v sedmém nebi”. Bylo to jedno z nejkrásnějších, nejbohatších a nejmilejších období mého života. A rozporuplnost mých pocitů spočívá v tom, že stále neznám odpověď na otázku: proč to tak náhle zaniklo? Jaký byl důvod?!
Přitom v souvislosti s vaším působením se opakovaně s uznáním psalo, že jste pozvedl orchestr na evropskou úroveň… V průběhu let jste měl příležitost řídit řadu světových orchestrů, jak v této souvislosti hodnotíte SOČR?
Symfonický orchestr Českého rozhlasu Praha patří rozhodně mezi špičková evropská tělesa. Mě osobně fascinoval emocionální, hluboce procítěný a spontánní muzikantský projev toho orchestru. Ještě dnes v duchu vidím tváře členů orchestru, plné elánu a nadšení. To se nevidí často.
Odjakživa máte vřelý vztah k české hudbě, ať symfonické nebo operní. Kteří skladatelé jsou vám nejbližší a proč?
Nevím, jestli se některý jiný národ může pyšnit takovými génii, jako český – Dvořák, Smetana, Janáček, Suk, Martinů a další. Jejich hudba je slovanská, plná vřelého citu, srdečnosti, duševního bohatství, a právě tohle je mému srdci nejbližší.
Spolupracoval jste – a bohdá budete, až pomine pandemie – s předními sólisty. Můžete jmenovat ty, kteří vám nejvíc přirostli k srdci?
Je pro mě velmi těžké jmenovat jen některé sólisty, se kterými jsem spolupracoval. Tak aspoň pár jmen z nedávné doby. Velmi jsem si oblíbil Honzíka Mráčka. Je to vynikající houslista, velký muzikant a nesmírně skromný člověk. No v nedávné době mě velmi oslovily, ba přímo fascinovaly, dva velké talenty: Ryan Martin Bradshaw – mladý slovenský klavírista s australským původem, jehož jmenoval Slovenský rozhlas rezidenčním sólistou SOSR pro sezónu 2021/22 – a houslista Teo Gertler. S Teem Gertlerem máme plánovaný koncert v této sezoně.
Co je podle vás nejdůležitější, aby souznění mezi dirigentem, orchestrem a sólistou bylo co největší?
Pro něco takového neexistuje škola! Nejdůležitější, ale také nejtěžší a nejsložitější je životní praxe. Jedině ta vás naučí, jak se má jednat a pracovat s tak křehkým nástrojem. jímž je orchestr. Velmi stručně řečeno – pokud není vzájemná úcta, tak to rovnou zabalte! Dirigent musí akceptovat muzikantské umění každého hráče, těžit z jeho hudebního projevu a nechat se jím i inspirovat. Jen tak dosáhnete vynikajícího výkonu v symbióze dirigent-orchestr.
Významnou a zároveň dlouhodobou, celoživotní kapitolu ve vaší dirigentské kariéře tvoří opera. Co byste v této oblasti vyzdvihl? Kdy jste se cítil v operním divadle nejšťastnější?
Já jsem mateřským mlékem opery odkojený. Velmi si vážím svého působení v Opeře Slovenského národního divadla, protože mi dalo mnoho ponaučení i zkušeností – ať už v práci se sólisty nebo s celým ansámblem. V tomto ohledu mi Slovenské národní divadlo věnovalo nepřekonatelné rady do života. A kdy jsem byl být nejšťastnější? Když se podařilo úspěšné představení. To pro mě vždy znamenalo nejcennější honorář.
Více než rok zejí koncertní sály v Česku i na Slovensku prázdnotou. O které projekty jste za tu dobu přišel? Které půjde nahradit, byť se zpožděním?
Celá tato nešťastná pandemie nezasáhla jen imunitní systém člověka, ale i jeho mozek a duši. Respektujeme všechna nařízení, hygienická opatření, ale zároveň s tím nastala totální absence ducha! Lidé se přestali stýkat, a co je nejhorší – přestali mít zájem o duchovní potravu, respektive ani jim nebyla poskytnuta adekvátní náhrada třeba prostřednictvím televizních záznamů starších koncertů. Přišli jsme o mnohé projekty, ale snažíme se je posunout do další sezóny. Již však ozývají výstražné hlasy, že v září přijde další vlna covidu. Tak nač plánovat?!
Věříte, že se publikum vrátí – po dlouhé pauze, po „koronavirové“ únavě a při dostupnosti streamovaných koncertů?
Obávám se, že ne. Pokud „vládci světa“ budou řídit zeměkouli jako dosud způsobem, ve kterém je dominantní hodnotou jen “zlaté tele”, tak publikum už do sálů nedostanete! Velice rychle jsme zapomněli na pohlazení duše, jež dokáže poskytnout krásné umění.
Co vás čeká v příští sezoně? Máte namířeno například i do České republiky?
O plánech na další sezónu je těžké mluvit. Minulou sezónu jsme měli naplánovaný krásný abonentních cyklus, ale pandemie jej bohužel totálně odepsala. Máme připravenou další sezónu, ale netušíme, jestli ne zbytečně. Na další část otázky mohu odpovědět jen tak, že mé kontakty s Českou republikou zůstaly na bodu mrazu. Nikoli mou vinou!
Děkujeme za rozhovor.
Ondrej Lenárd studoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě ve třídě profesora Ľudovíta Rajtera. Už během studií získával cenné umělecké zkušenosti při spolupráci s profesionálními tělesy. V začátcích dirigentské kariéry se stal sbormistrem opery Slovenského národního divadla v Bratislavě, poté zde řadu let působil jako dirigent a šéf opery. V devadesátých letech (1991-2000) stál v čele Slovenské filharmonie. Od roku 2011 do r. 2018 vedl jako šéfdirigent Symfonický orchestr Českého rozhlasu, který dle názoru kritiků i vedení ČRo „posunul mezi orchestry evropské úrovně“. V průběhu let spolupracoval s řadou významných světových orchestrů a sólistů, hostoval např. v Itálii, Španělsku, Maďarsku, Kanadě, Brazílii, USA, Japonsku atd.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
