S Terezou Podařilovou a Jiřím Kodymem o baletu Oněgin

V Baletu Národního divadla v Praze aktuálně vrcholí přípravy na zimní premiéru, obnovené uvedení Oněgina Johna Cranka. Titul se na prkna Národního divadla vrací za 15 let již potřetí, u prvních dvou uvedení stáli Tereza Podařilová a Jiří Kodym na jevišti coby představitelé hlavních rolí. A nutno říct, že velice úspěšně. Kromě divácké přízně oba za svou interpretaci získali Cenu Thálie 2005, Jiří Kodym navíc ještě Phillip Morris Ballet Flower Award. Tereza Podařilová se poté může pyšnit Pushkin Legacy Award, jež jí byla udělena Puškinovými potomky za ztvárnění Taťány v Oněginovi Vasilije Medveděva. Tentokrát jim přináleží role baletních mistrů. O zkušenostech z jedné i druhé strany přípravy procesu jsme si s nimi proto ještě před premiérou krátce promluvili.
Balet ND – zkouška baletu Oněgin – Tereza Podařilová a Jiří Kodym (foto Serghei Gherciu)

Scházíme se jen pár minut po ukončení jedné ze zkoušek. V jaké je zkoušení fázi a jak jste ze své pozice baletních mistrů spokojeni?
TP
: Zkoušeli jsme nádherný moment, který jsem jako interpretka milovala. Druhou scénu prvního jednání, kdy Taťána v ložnici sní o Oněginovi, kterého právě potkala a zamilovala se do něj. Vše se postupně dává dohromady, dnes jsme měli ještě zkoušku celého prvního obrazu. Ale já už se teď nejvíc těším na jeviště. Protože něco týdny připravujete na sále, pak to přenesete na jeviště a spolu s kostýmy a scénou dostane balet úplně nový rozměr.
JK
: A i tanečníkům samotným to nesmírně pomůže. Jistě, na jedné straně zpočátku třeba trochu bojujete s materiálem kostýmu, s šaty partnerky a podobně, ale celkový dojem je úplně někde jinde. Ten moment, kdy se ze sálu dostaneme na jeviště, do dekorace, vždy vše hodně posune. Klukům oblečete frak a hned se změní jejich postoj. To jsem měl na dobových baletech nejraději, možnost vtělit se do role i po vizuální stránce.

Oba jste již Oněgina tančili. Vrátíme-li se o těch pár let zpět, jaký moment jste tančili nejraději?
JK
: Pro mě byl asi nejkrásnější poslední duet, v němž všechno graduje a příběh dochází vyvrcholení. Bylo skvělé i cítit lidi okolo, jak vše prožívali s námi a sdíleli naše emoce.
TP
: To je pravda, vždy bylo i plné zákulisí kolegů, takže jsme slzeli my na scéně, oni za kulisami a věřím, že i diváci v hledišti. Oblíbený moment vypíchnout prakticky nelze. Já jsem si Oněgina užívala od začátku do konce, celé převtělení do role, možnost projít celým Taťániným životem od mladé dívky až po zralou, dospělou ženu. Navíc mám opravdu ráda herecké scény, a jelikož jsem měla výborného partnera, mohla jsem si to dvojnásob užít.
JK
: Už jen ta možnost, že dostanete v postavě takový emoční a věkový rozptyl, je unikátní. Máte možnost se vyvíjet a stále růst. Podle mě je Oněgin role rolí, těžko srovnatelná s jakoukoli jinou v baletním repertoáru.
TP
: Jedním z mých nejoblíbenějších momentů byl samozřejmě úplný závěr, kdy by Taťána tak hrozně ráda chtěla vše vzít zpátky, ale ví, že to nejde, vyhání Oněgina pryč a pak se zhroutí.
JK
: To já třeba hrozně rád trhal dopis… (smích)

Balet ND – zkouška baletu Oněgin – Alina Nanu a Patrik Holeček (foto Serghei Gherciu)

Čím je Crankův Oněgin tak jedinečný, že se těší stálé, neutuchající oblibě.
TP
: To jde velmi těžko zjednodušit. Zbožňuji hudbu, která dokonale vystihuje příběh, jednotlivé situace a rozpoložení postav. Stačí se zaposlouchat a dýchat a žít s hudbou a ona vám nádherně napoví. Vše je naprosto srozumitelné a čitelné.
JK
: Francesca da Rimini, na níž se tančí poslední duet, je hudebně nádherná. Pamatuju si, že když jsem se na roli připravoval, pořídil jsem si nahrávku. Musím tedy souhlasit s Terezkou, že hudba je vynikající. A příběh je nadčasový, jakkoli se zde vypráví skrze optiku 19. století, jeho základní kontury jsou platné dodnes. Kolik vztahů nedopadne jen proto, že si někdo příliš trvá na svém nebo není schopen komunikovat.

A co po taneční stránce?
TP
: V Oněginovi jsou skutečně mistrovské duety. Ten ze snu je jedním z nejkrásnějších, ale rovněž jedním z nejtěžších. Nicméně i přes obtížnost nádherně plynou a my jsme se po určité době dostali s Jirkou do fáze, kdy jsme skoro nemuseli zkoušet, stačilo pustit hudbu, podívat se na sebe a přesně jsme věděli, co ten druhý potřebuje. Důvěra je tady nesmírně důležitá.

Zmínila jste obtížnost – měli jste z nějakého místa či prvku obavy? Nebo mají je teď tanečníci, s nimiž zkoušíte?
TP
: Takových míst je v baletu hned několik a k jejich zvládnutí je potřeba umět i řadu různých fíglů a grifů. Ty se tanečníkům snažíme předat, ale současně je třeba si uvědomit, že je každý trochu jiný. Příkladem je vyhazovaný flip ve snovém duetu. To je opravdu obtížný prvek, k jeho zvládnutí potřebujete nejen techniku, ale i právě ovládnutí jakéhosi grifu. Na ten si musíte přijít, a to se nestává běžně. My jsme s Jirkou tohle zvládli a někdy jsem pak lítala až moc vysoko.
JK
: U Cranka musíte být opravdu prvotřídní partner. Za sebe si dovolím neskromně říct, že jsem byl vždy schopen partnerce stoprocentně pomoct a v případě nutnosti se takříkajíc vylhat z problémů. To třeba méně zkušeným tanečníkům může chybět a na nás je, abychom jim předali co nejvíce zkušeností, kterých mohou využít.
TP
: A vy jako partnerka zase musíte zachovat chladnou hlavu, nevyšilovat, nedělat nic neočekávaného, zpevnit tělo a svému partnerovi věřit a současně vědět, kdy a jak mu pomoct.
JK
: A když toto zvládnete, je pak nejlepší „do toho jít“ a možná moc nepřemýšlet. Ve chvíli, kdy ty těžší prvky ovládnete, není důvod se jich obávat, to vás může zbytečně svázat. Na jevišti se vždycky může něco stát – zachytí se vám kostým, odlepuje se vám knír, svítí světla… Ale na to se nesmíte soustředit. Musíte věřit tomu, že máte vše nazkoušeno a žít svou roli.

Balet ND – zkouška baletu Oněgin – Jiří Kodym a Patrik Holeček (foto Serghei Gherciu)

Vy jste oba měli možnost tančit s různými partnery. Co může nový tanečník do díla, které máte nazkoušeno a které znáte, přinést?
TP
: Vždy jde o to, koho potkáte a jaký je, jak je ochotný spolupracovat a vést s vámi dialog, který je neopominutelný. Já jsem vždy potřebovala protihráče, pak bylo možné odvyprávět příběh a třeba dojít i do momentů, které by se s někým jiným neotevřely. Já jsem tančila tuto roli nejen právě s Jiřím Kodymem, ale i například s Filipem Barankiewiczem.
JK
: Zkrátka chemie. Reagujete na sebe, a když se vše podaří, zapadnete do sebe jako puzzle. Samozřejmě v opačném případě, je-li třeba partner příliš egoistický a vede si spíš svůj jevištní monolog, souznění nepřijde. Ale to se mně naštěstí nikdy nestalo. Co se týká partneřiny, tak když oba znají perfektně choreografii a mají ji dokonale nazkoušenou, málokdy se narazí na větší problémy.

A jak se třeba pro vás lišil Oněgin v roce 2005, když se uváděl poprvé, a poté v roce 2011?
JK
: Upřímně, mně se do něj tehdy vůbec nechtělo. Měl jsem pocit, že už jsem si s tím baletem a rolí odžil vše, co jsem mohl a bál jsem se, že budu možná moc vyčerpaný. Ale pak jsem byl rád, člověk byl o něco starší, měl nové životní i taneční zkušenosti a mohl se na roli najednou podívat třeba trochu jiným pohledem.
TP
: Neustále se vyvíjíte. Každé představení je jiné, díky čemuž je to pro vás jako pro interpreta stále živé. To bych moc přála tanečníkům, kteří zkouší teď. Aby měli možnost si zatančit co nejvíce krát, aby toto taky zažili. V tom jsme my měli nesmírné štěstí.

Balet ND – zkouška baletu Oněgin – Giovanni Rotolo a Miho Ogimoto (foto Serghei Gherciu)

Vy jste, Terezo, tančila navíc ve dvou různých inscenacích Oněgina. V roce 1999 pro vás byl vytvořený Oněgin Vasilijem Medveděvem, za nějž jste posléze byla oceněna Pushkin Legacy Award.
TP
: To je pravda. Tančila jsem se Standou Fečem a nejprve pro nás Vasja vytvořil závěrečný duet. Už tam jsem začala cítit, že tohle je role, která bude takzvaně moje. Když pak přišla Crankova inscenace, byla jsem si jistá. A ještě mi později došlo, že jsem si možnost tančit v tomto díle vysnila jako malá, když jsem inscenaci viděla na videokazetě a byla úplně u vytržení, protože u nás se takové balety vůbec netančily.

Zpět ke Crankovi. Jak moc vám pomáhá, že máte s tímto baletem osobní zkušenost tanečníka?
TP
: Nesmírně. Zažiju-li něco na vlastní kůži, zaryje se mi to do pohybové paměti, do těla, takže pak mohu tanečníkům poradit se spoustou věcí. Ukázat jim, co fungovalo, jakým způsobem by mohli něco udělat. Z toho podle mě může nová generace velmi dobře čerpat.
JK
: U titulů, které jste netančili, čerpáte z jiných zkušeností, které jste za kariéru načerpali, ale tady je od nás mají tanečníci z první ruky. A jak Tereza zmínila pohybovou paměť – já mám mnohdy na zkouškách pocit, jako by to bylo včera, co jsme se na Oněgina připravovali my. Stačí, abych slyšel hudbu, a choreografie mi automaticky naskočí.

Co současní interpreti, kteří se na hlavní role připravují? Překvapil vás někdo z nich v něčem?
TP
: Všichni a každý den. A to i například naše první sólistky v rolích Taťány (Nikola Márová, Alina Nanu nebo Miho Ogimoto), které jsou tak různé a osobité. Líbí se mi, jak jsou odlišné.
JK
: I pro mne je zkoušení plné překvapení, a to nejde jen o Oněginy: zkušenějšího Patrika Holečka, Vanniho Rotola, Adama Zvonaře, ale třeba i o mladého Danila Lo Monaco, pro nějž je to první zkušenost s tak velkou rolí i partneřinou. Do role Oněgina sedí výborně typově, teď jde jen o to, aby vše udržel herecky. Ale každý z nich je trochu jiný, těžko srovnávat. Myslím, že to ani není dobré. Snažit se dostat všechny do jedné škatulky. Navíc si myslím, že pro tanečníka je dobré být vůbec obsazen a mít možnost si takový balet nazkoušet. I kdyby se ve výsledku neměl dostat na jeviště, může ze svých zkušeností vždy čerpat později u dalších titulů. A potkat se s Oněginem Johna Cranka je vždycky velká věc, byť třeba jen na sále.
TP
: Co musím vypíchnout je jejich chuť do práce. Jakkoli mají nabitý program a zkouší spoustu dalších titulů, nikdy je do ničeho nemusíme nutit, protože sami chtějí.
JK
: Negativně mě překvapí, když si nepamatují něco z předcházející zkoušky. Měli by zapracovat na domácí přípravě (smích)!

Balet ND – zkouška baletu Oněgin – Tereza Podařilová a Alina Nanu (foto Serghei Gherciu)

Takže fungujete i jako určití herečtí koučové?
TP
: Samozřejmě. Je nutné si uvědomit, že existuje kostra, která je nepřekročitelná, ale současně v ní máte interpretačně docela velkou svobodu. A my jsme tady od toho, abychom tanečníkům pomohli najít jejich cestu.
JK
: Snažíme se opravdu co nejvíce čerpat z nich samotných, z jejich osobnosti, nediktovat jim, jakým způsobem mají něco udělat, zahrát, interpretovat, cítit. Nemůžeme jim to nadiktovat, spíš vysvětlovat Nicméně máme interprety, kteří za sebou mají množství zkušeností. Labutí jezera, Romea a Julii, charakterní role matek a macech. A teď mají možnost si zase rozšířit herecký rejstřík, za což jsou podle mě vděční.

Pokud byste měli dát tanečníkům jednu radu – jaká by to byla?
TP
: Být v klidu, vtělit se s prvním obléknutím kostýmu a nanesení líčidel do role a zůstat v ní až do konce. A prostě tančit.
JK
: Nenechat se rozhodit maličkostmi, protože se vždycky něco stane, to je divadlo. A musím souhlasit s Terezkou, být při věci a v roli.

Balet ND – zkouška baletu Oněgin – Danilo Lo Monaco a Nikola Márová (foto Serghei Gherciu)

Oněgin

Choreografie: John Cranko
Hudba: Kurt-Heinz Stolze podle Petra Iljiče Čajkovského
Scéna a kostýmy: Elisabeth Dalton
Hudební nastudování: Václav Zahradník

Obnovená premiéra: 20. února 2020 v 19.00 v Národním divadle
2. premiéra: 21. února 2020 v 19.00 v Národním divadle 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat