S Tomášem Braunerem nejen o nových výzvách a plánech

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK bude mít od příští sezony 2020/2021 nového šéfdirigenta Tomáše Braunera, který žezlo přebere po pětiletém působení finského dirigenta Pietariho Inkinena. Právě ten řídil na začátku své poslední sezony v pozici šéfdirigenta FOKu zahajovací koncerty 18. a 19. září 2019, na nichž vystoupil slavný houslista Pinchas Zukerman, a koncerty 2. a 3. října 2019 s Mahlerovou Symfonií č. 3. Tomáš Brauner se v nové sezoně u FOKu představí poprvé 23. a 24. října 2019, kdy provede Haydnovu Symfonii č. 30, Dvořákovu Symfonii č. 8 a Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 Bohuslava Martinů se sólistou Michalem Kaňkou. S panem dirigentem Braunerem hovoříme o nových výzvách a plánech, o FOKu, o jeho práci a samozřejmě a především o hudbě.
Tomáš Brauner (foto Petra Hajská)

Jaké máte pocity jako budoucí šéfdirigent FOKu a jak se na tuto novou výzvu těšíte? Orchestr již dobře znáte z řady koncertů, které jste s ním měl…
Ve své otázce jste to v podstatě vystihl. Stát se šéfdirigentem FOK je obrovská výzva. FOK je prvotřídní těleso, které reprezentuje Prahu a českou kulturu doma i ve světě. Prakticky od samého vzniku jsou na něj kladeny ty nejvyšší nároky. Svými výkony tuto pozici potvrzuje a já se velmi těším, že budu moci přispět k jeho dalšímu směřování. Známe se sice dobře, ale pozice šéfdirigenta a hosta je natolik odlišná, že pro nás září 2020 bude jakýmsi novým začátkem, těším se na něj!

Vaším nástupem k FOKu za rok skončí unikátní situace, kdy v čele všech předních českých symfonických orchestrů stojí zahraniční dirigenti (Semjon Byčkov u České filharmonie, Pietari Inkinen u FOK, Emmanuel Villaume u PKF – Prague Philharmonia, Alexander Liebreich u Symfonického orchestru Českého rozhlasu a Dennis Russell Davies u Filharmonie Brno). Máte k tomu nějakou poznámku a myslíte, že jako na českého dirigenta u jednoho z předních českých orchestrů na vás budou kladeny nějaké zvýšené nároky, nebo je to spíše naopak, když v čele stojí cizinec?
Unikátnost situace nespočívá v tom, že tolik českých orchestrů má zahraniční šéfdirigenty, ale v tom, že pouze jediný bude výjimkou. To vnímám jako příležitost a – samozřejmě – také jako závazek. Vůči orchestru, vůči generacím českých hudebníků před námi, vůči dirigentům a především vůči našim skladatelským velikánům, kteří dobyli svět. Osobně jsem rád, že mohu přispět k určitému navázání na českou orchestrální tradici. Předpokládám, že vyšší nároky budou kladeny především na domácí repertoár, a to jak na ten v dobrém smyslu tradiční, tak na ten neotřelý. Věřím, že s českým šéfdirigentem se otvírá i cesta k posílení pozice současných skladatelů. Je to výzva, kterou rád přijímám.

Předpokládám, že dosavadní šéfdirigent FOKu Pietari Inkinen se bude do Prahy vracet i v dalších sezonách, například k cyklu Brucknerových symfonií, který v Obecním domě postupně uvádí?
Samozřejmě. Střídání na šéfdirigentském postu není zemětřesení. Pietari Inkinen repertoár FOKu obohatil a bude se k němu nadále vracet. Kontinuita jeho programů zůstává zachována, moje koncerty budou mít zase své dlouhodobé koncepty a měly by částečně navazovat na dramaturgii Jiřího Kouta.

Tomáš Brauner a FOK (foto Petr Dyrc)

Jak budete dále naplňovat zkratku v názvu pražského orchestru, tedy FOK – film, opera, koncert?
Akcent na značku FOK je v dramaturgii patrný již několik posledních sezon, já k němu samozřejmě také rád přispěji. Nicméně jsem si po dohodě s managementem orchestru vytyčil za cíl také posílení jiné části názvu tělesa, totiž hlavního města Prahy. Hudby odkazující k naší nádherné metropoli zdaleka není prováděno tolik, kolik by si Praha zasloužila. Vrátíme se s FOKem nejen ke známým „pražským“ kusům, ale budeme iniciovat vznik nových skladeb a provádět opomíjené kompozice Prahou inspirované.

Jaké jsou vaše plány u FOKu na sezonu 2019/2020? Jaké koncerty vás čekají?
Začali jsme hned 2. září rodinným koncertem k prvnímu školnímu dni. Myslím, že to byl pro všechny velký zážitek. Zbývají ještě dva abonentní programy a několik společných hostování. Ten první se už velmi přiblížil, je už 23. a 24. října, po Haydnově Symfonii „Aleluja“ provedeme Martinů violoncellový koncert a Dvořákovu Anglickou. Na závěr sezony nás pak čekají monumentální Svatební košile v úžasném obsazení.

A můžete prozradit i něco z budoucích plánů v již šéfdirigentské pozici – co byste rád prosadil, rád uvedl, koho k orchestru pozval?
Značka FOK má ve světě velké renomé, proto se těším, že se budu na pódiu Smetanovy síně setkávat s hudebními osobnostmi z celého světa. Řada hostů je v jednání, ale nerad bych prozrazoval konkrétně. Některé dramaturgické akcenty už jsem zmínil, doufám, že jimi pražské publikum potěšíme.

Jaký je váš názor na akustiku Smetanovy síně Obecního domu třeba ve srovnání s Dvořákovou síní Rudolfina? A měla by v Praze vyrůst nová, moderní koncertní síň?
Každý sál má svá specifika a je právě na „domácích“ orchestrech, aby s nimi dokázaly správně pracovat. Smetanova síň je prostor, který neodpouští intonační a technické nepřesnosti, má však nezaměnitelný genius loci. Pro provádění velkých vokálně-instrumentálních děl, jako jsou třeba právě Svatební košile, je u nás nepřekonatelný. Rudolfinum je vhodnější pro komornější díla a recitály. Praha by si však zasloužila nový sál, který bude technicky odpovídat 21. století, nejen akustikou, ale i technickými parametry a vybavením zákulisí. Budu rád, když budu moci jako šéfdirigent oficiálního metropolitního tělesa k debatě na toto téma přispět. Cítím, že rozkvět pražské kultury musí být pro každého „fokaře“ zásadní.

Tomáš Brauner a FOK (foto Petr Dyrc)

Co považujete za své největší dosavadní úspěchy?
Nejvíc jsem šťasten, že mám úžasné rodinné zázemí, díky kterému se téměř bez problémů mohu opravdu plně věnovat své profesi. Diriguji tituly, o kterých jsem dříve snil. Pucciniho Toscu nebo Bohému, Straussovu Alpskou symfonii, Sukova Asraela, světovou premiéru Dvořákovy opery Král a uhlíř a mnoho dalších. Za studentských let jsem snil a některé sny se mi již splnily. Natočil jsem kompletní dílo Bohuslava Martinů – klavírní koncerty nebo violoncellové koncerty. Za úspěch považuji, že mohu být u toho.

Jakou hudbu, jaké skladatele máte vy sám nejraději?
Dost trpím na hudbu přelomu 19. a 20. století. Obdivuji takové hudební velikány, jako byl Sergej Rachmaninov, Bohuslav Martinů, Gustav Mahler, Richard Strauss, Antonín Dvořák, Bedřicha Smetana, Oskar Nedbal, Josef Suk, Zdeněk Fibich, J. B. Foester, Wojciech Kilar, Charles Ives a mnoho dalších. Mými miláčky jsou Franz Schubert a W. A. Mozart.

Jistě máte nějaké sny, co byste rád jednou dirigoval, ať už jde o koncerty, nebo o operu. Prozradíte něco z toho?
Sním rád a ještě mnohem raději sny převádím ve skutečnost. Doufám tedy, že se mi poštěstí dirigovat opery Richarda Wagnera či Richarda Strausse, díla Arnold Schönberga (například jeho nadčasový cyklus Písně z Gurre) nebo Symfonii č. 8, tzv. Symfonii tisíců Gustava Mahlera.

Jak trávíte svůj volný čas, jak relaxujete a jakou hudbu si poslechnete čistě jako posluchač? Nebo si od ní raději odpočinete?
Ve svém volnu jsem rád se svojí rodinou. Díky velké pracovní zátěži a stálému cestování preferuji chvíle, kdy s nimi jsem jen tak, tiše si užívám jejich přítomnost, a tak vlastně úplně nejlépe relaxuji. Hudbu poslouchám velice různorodou. Od cimbálovky nebo Toma Jonese přes Massive Attack a Mobyho až k současným skladatelům. Poslouchám vše, co mi připadá výjimečné a co mě především oslovuje. Ovšem času je málo, tak zbývá poslech v autě, poslech rádia, jen občas se mi podaří navštívit živý koncert. Také si jako správný kavárenský typ rád vychutnám lahodnou kávu nebo sklenku kvalitního vína. Jsem nadšený čtenář. Rád sáhnu po literatuře faktu, špionážních románech, biografiích. Čtu cestou vlakem, při chůzi, když obědvám či večeřím sám, vlastě téměř všude. Mnohokrát se stalo, že jsem dojel či došel jinam, než jsem měl původně naplánováno. A co se sportu týče, nejraději provozuji dlouhé procházky, a co možná nejčastěji cvičím „Pět Tibeťanů“ – nenáročné jogínské cvičení, které mi skvěle pomáhá od stresu a celkově pozitivně ovlivňuje zdravotní stav.

Tomáš Brauner a FOK (foto Petr Dyrc)

Vedle dirigování jste studoval také hru na hoboj. Má to pro vás jako pro dirigenta nějakou výhodu? A zahrajete si ještě někdy na hoboj?
Tento nástroj miluji. K hoboji mám stále velmi kladný vztah, plný především k dětství se vztahujících emocí. Ovšem čas si pro něj teď najdu už jen výjimečně, většinou o Vánocích, kdy si zahraji s mojí ženou, která je houslistka, koledy, a nikdo nestihne zpozorovat, že dávno nejsem v kondici… A díky skutečnosti, že jsem vystudoval hoboj na Pražské konzervatoři a zároveň jsem hrál mnoho let s různými orchestry a též komorní hudbu, mi samozřejmě hoboj pomáhal celkově utvářet představu o problematice dechových nástrojů. Tvoření frází, dechové a technické možnosti.

Vedle mnoha koncertů dirigujete často též operu. Jaký je váš vztah k opeře? A jak své závazky dělíte mezi koncerty a operu?
V opeře jsem v podstatě začínal. Získal jsem místo dirigenta hned po studiích v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni a posléze ve Státní opeře Praha jako hostující dirigent. Za zhruba šest let jsem musel nastudovat přes třicet titulů, což byla obrovská škola. Opera je mému srdci velmi blízká. A určitě to znáte: to, co je vám velmi blízké, musíte někdy částečně opustit, což je i můj případ. Poté, co jsem se stal šéfdirigentem Plzeňské filharmonie, jsem musel začít reálně přemýšlet právě o tom zmíněném dělení závazků. Opera má trochu jiný pracovní režim a s funkcí šéfa orchestru jsem byl nucen již lépe plánovat mé další pracovní závazky. Poslední dobou tedy logicky u mě převažuje činnost koncertní. Ovšem vzhledem k mé velké oblibě té nezaměnitelné „vůně“ divadla se to snažím alespoň nějak vyvážit. S operou rozhodně neplánuji ztratit kontakt.

Jaký je váš názor na moderní, aktualizované režie operních inscenací?
Tzv. „moderní režie“, to je trend, který je oprávněně v hledáčku kritiků. Já ho rozhodně nezatracuji, ale mám vlastní zkušenost, že se to opravdu povede jen zřídkakdy. Současní mladí režiséři, kteří mnohdy nemají dostatečné hudební vzdělání, zbytečně komplikují děj, vytvářejí nový výklad a režie se tak neslučuje s hudebním zadáním. Existuje mnoho nadějných mladých operních režisérů, kteří to v dnešní době nemají jednoduché. Mnohdy vyhrává skandální představení nad poctivou, ať už nově „moderně“ pojatou nebo klasickou režií. To je škoda, ale dnešní doba k tomu trochu přispívá. Následkem toho dle mého názoru začíná chybět ta pro diváky tolik potřebná iluze, kterou jim divadlo umí poskytnout, a odpoutá je tak alespoň na chvíli od starostí běžného života. Není náhodou, že inscenace slavných operních režisérů, jako například Otto Schenka nebo Franca Zeffirelliho, jsou dodnes nepřekonatelné a zcela vyprodané dlouho dopředu.

Co vám dala studijní stáž na vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst?
Ve Vídni jsem už před delším časem strávil nezapomenutelné studentské chvíle, a byla to pro mě ta nejlepší škola. Vídeň je odjakživa plná významných umělců a možností nasát inspiraci a celkově se přiučit u těch nejlepších bylo nepřeberně. Toho potenciálu jsem tedy maximálně využil. Navštěvoval jsem všechny možné veřejné zkoušky a generálky Vídeňských symfoniků a filharmoniků a samozřejmě Vídeňskou státní operu. Spočítal jsem si, že za necelý rok jsem viděl asi 65 představení v opeře a 45 zkoušek nebo koncertů. Využíval jsem možnosti sledovat vynikající dirigenty při práci na zkouškách. Do toho jsem samozřejmě studoval. Vídeň mě zcela pohltila uměním.

Tomáš Brauner (foto Jan Malý)

A co vás vlastně k hudbě a dirigování přivedlo? Hrála hudba nějakou roli ve vaší rodině?
Rodina mě ovlivnila velmi výrazně. Můj otec, Jiří Krejčí, byl významným hobojistou, a tak jsem ho již jako malý chlapec doprovázel na zkoušky a koncerty Pražského komorního orchestru bez dirigenta a Českého noneta. Moje maminka zase, ač vystudovaná inženýrka, ovládala hru jak na klavír, tak i na housle, a byla členkou Kühnova smíšeného sboru. A sestra studovala klavír. Hudba byla tedy už od mého útlého mládí na denním pořádku.

Jak důležitá byla pro vás a vaši další kariéru úspěšná účast v Mezinárodní dirigentské soutěži Dimitrise Mitropoulose v Aténách v roce 2010?
Soutěže jsem se účastnil ve svých studentských letech, což pro mě bylo finančně velmi vyčerpávající. Nicméně moje jméno začalo díky tomu více rezonovat, což je u mladých dirigentů velmi důležité pro „zviditelnění“ a budoucí profesní vývoj.

Jaký je váš názor na hudební soutěže vůbec?
Veskrze pozitivní – hlavně je třeba se nevzdávat, vytrvat, znovu a znovu zkoušet posílat nahrávky a doufat, že vás vůbec vyberou do prvního kola. Počet uchazečů je krutý. Musíte být stále maximálně připravený a neustále se učit nový repertoár. V soutěži naberete cenné zkušenosti, které Vám už nikdy nikdo nevezme. A je samozřejmě na každém, jak ambiciózní je a nadále bude.

Měl jste nebo máte nějaké vzory či oblíbené dirigenty?
Asi nejvýrazněji mě ovlivnil styl Leonarda Bernsteina, dále velmi obdivuji italského dirigenta Daniele Gattiho či bohužel již zesnulého Marcella Viottiho. Carlos Kleiber je jakýsi přírodní úkaz, James Levine operní mág, Karel Ančerl nebo Václav Smetáček byli také velkými osobnostmi. Též jsem se obdivoval umění dirigenta Jiřího Kouta a mnoha dalších.

A na závěr: co pro vás osobně znamená hudba jako taková, bez ohledu na to, že se jí sám věnujete profesně?
Hudba je odjakživa tak přirozenou součástí mého života, že si vlastně tu moji existenci tady ani neumím bez hudby představit. Mám ji, jak se říká, v krvi, pod kůží, prostě všude.

Děkujeme za rozhovor!

 

Tomáš Brauner se narodil v roce 1978 v Praze. Studoval hru na hoboj a dirigování na pražské Státní konzervatoři. V roce 2005 absolvoval Hudební fakultu Akademie múzických umění v Praze, obor dirigování. Následovala studijní stáž na vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst. V roce 2010 se stal laureátem Mezinárodní dirigentské soutěže Dimitrise Mitropoulose v Aténách. Od roku 2018 zastává post šéfdirigenta Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně a hlavního hostujícího dirigenta v Plzeňské filharmonii, se kterou získal v roce 2017 ocenění Classic Prague Awards v kategorii Nahrávka roku. V letech 2013–2018 byl šéfdirigentem Plzeňské filharmonie a v letech 2014–2018 působil též jako hlavní hostující dirigent Symfonického orchestru Českého rozhlasu v Praze. V roce 2017 byl přizván k pravidelné spolupráci Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK. Od sezony 2020/2021 nastoupí jako šéfdirigent FOKu. Pravidelně spolupracuje s předními symfonickými orchestry a operními domy: Česká filharmonie, Deutsche Radio Philharmonie, Münchner Symphoniker, Nürnberger Symphoniker, Krakowská filharmonie, National Radio Orchestra Romania, Slovenská filharmónia, PKF – Prague Philharmonia, Philharmonie Südwestfalen, Státní orchestr moskevského rozhlasu, Český národní symfonický orchestr aj., Divadlo J. K. Tyla v Plzni, Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě a Národní divadlo a Státní opera v Praze. Hostoval na festivalech Pražské jaro, MHF Smetanova Litomyšl, MHF Český Krumlov, Bad Kissingen, Festival Richarda Strausse v Garmisch Parten-Kirchen aj.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat