S umělci ze Cirque Le Roux o lásce k cirkusu

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Za názvem Elephant in the Room (Slon v místnosti) stál anglický metaforický idiom, který vyjadřuje vážný problém, o němž nikdo nechce jakkoliv ani slyšet, ale všichni o něm ví. Vaše druhé společné představení, ve francouzštině nazvané La Nuit du Cerf (Noc jelena), si pro anglickou verzi názvu zvolilo další slovní hříčku Deer in the Headlights (Jelen v záři reflektorů), což by v českém volném překladu odpovídalo „zkoprnět jako solný sloup“. Hledáte již pro další inscenaci nadnárodně srozumitelný idiom?

Philip Rosenberg: Když jsme diskutovali o našem směřování, tak jsme se dohodli, že bychom chtěli trilogii a uzavřít ji v jednotném stylu, na podobných principech. Ale zatím nejsme v úvahách a tvorbě tak daleko, abychom si řekli, do jaké doby chceme nový kus situovat. Například, zda budeme v dalším představením v současnosti a zda se bude odvíjet od rčení odvozeného od zvířete, to se ještě vyvíjí. Už s Jelenem v záři reflektorů to nebylo snadné. Ve francouzštině se toto přirovnání nepoužívá, ani u vás v Česku. Podobně to bylo se Slonem v místnosti. Zatím jsme neobjevili jedno jediné celosvětově univerzální rčení, aby mu hned všichni všude rozuměli. Je to poměrně velká výzva takové najít. Ale v každé zemi se ptáme na jejich podobná přirovnání, i tady u vás.

Řekněme, že idiom / rčení tvoří jakýsi rámec a spouštěcí impuls. Jak ale zahajujete tvůrčí proces – hledání situací, fyzických partitur?

Valérie Benoît: My jsme od začátku věděli, že chceme zachovat charaktery z předchozí inscenace Elephant in the Room. A tak jsme na scénu uvedli tři děti paní Betty. V tom jsme si byli jistí, ale jinak jsme hodně improvizovali a hledali, kam nás to zavede, jaké přijdou charaktery postav. Hned jsme se také shodli na pohřbu. Jenže s tím přišly otázky, jak o pohřbu mluvit, co zvolit za téma – zda například rozpracovat téma dědictví atp.

Philip Rosenberg: Začátek byl opravdu výzvou, co nám přinese vztah tří sourozenců a pohřeb matky. Nakonec jsme se od vymýšlení něčeho komplikovaného vrátili k tomu, co nám přišlo srozumitelné a vlastně všeobecně lidské. Vycházeli jsme z našich pocitů, z toho, jak se sami cítíme a uvědomili jsme si, že je potřeba žít život naplno. Do toho ale jako bychom stále neměli na nic pořádně čas, a přitom vlastně nevíme, kdy zemřeme. Přišlo nám, že tato myšlenka velmi dobře funguje s cirkusem a naším životním stylem. A současně si myslím, že se může dotknout mnoha lidí v publiku, že jde o důležité poselství.

V Praze vystupujete s alternací (Andrei Anissimov) za vašeho dlouholetého pracovního partnera (Mason Ames)…

Valérie Benoît: Bylo velmi zajímavé a vlastně osvěžující pracovat najednou s někým jiným, jako je Andrei (pozn. redakce: také studoval na cirkusové škole v Montrealu), který je opravdu výborným akrobatem, a hlavně opravdu velkorysým. Učí se velmi rychle. Například ještě před měsícem nestál na kolečkových bruslích! Každý den jsme zkoušeli a bylo to perfektní. Najednou k nám prostě skvěle zapadl.

Philip Rosenberg: Měli jsme možnost přezkušovat, i když se měsíc může zdát jako krátká doba na to stihnout všechno nazkoušet s novým členem týmu do plné kvality. Ale například se povedlo vyhradit si celý týden na nazkoušení hereckých akcí znovu pod režijním vedením Charlotte Saliou. Propracovali jsme znovu všechny vztahy, každý detail.

Valérie Benoît: Vždycky je těžké někoho nahradit tak, aby nový člen týmu jenom nekopíroval původní obsazení. Každý má totiž jinou energii, a je tak nutné se v roli prostě najít. Proto bylo velmi přínosné, že s námi byla Charlotte a viděla zvenku, jak a kudy může Andreie navést k jeho osobitosti, že nebude jen napodobovat Masona. A myslím, že se to hodně povedlo.

Cirque Le Roux na festivalu Letní Letná (foto František Ortmann, LL 2021)

V jaké fázi přípravy nového projektu si vybíráte, o které cirkusové disciplíny se opřete? Bylo účelem vybrat do „Jelena“ i takové, které jste přímo ve škole nestudovali?

Valérie Benoît: Pro mě bylo velkým překvapením zařazení vzdušné akrobacie, kterou jsem snad naposledy dělala ve škole, ale nikdy to nebyl přímo můj obor. Trochu jsem se vylekala, ale nakonec to byla zábava, i když trochu i děsivá. Jsem v cirkusu patnáct let, vím, co umím a do čeho se raději nepouštět, a zároveň ne vždy se dá najít prostor pro vyzkoušení nových věcí. Toto zkoušení mě proto hodně osvěžilo.

Philip Rosenberg: Někteří hned na začátku vyslovili svá konkrétní přání o tom, co chtějí dělat a zkusit. Vím, že Greg (Gregory Arsenal) si moc přál vyzkoušet chůzi po laně a že pro Yannicka Thomase bylo důležité najít dalšího partnera pro bázi, abychom mohli rozvíjet další a jiné akrobatické triky. Sešli jsme se a sdíleli naše představy.

Valérie Benoît: A na tomto principu porozumění a díky tomu, že spolu komunikujeme, náš soubor hezky funguje. Klademe si otázky, jaké disciplíny jsou pro projekt vhodné a důležité. Kam se můžeme posunout? Co nového můžeme najít? Naším cílem není dělat patnáct let totéž. To je náš motor, že se snažíme jít dál, posouvat naše limity.

I vaše scénografie respektuje současně cirkus a divadlo. V „Jelenovi“ je proměna scény na závěr představení doslova ohromující…

Philip Rosenberg: Už v Elephantovi jsme se scénografem hledali prostor pro překvapivé momenty. Snažíme se pokaždé najít jiný způsob nebo něco nového, jak publikum zaujmout, jak ho vtáhnout do našeho příběhu. Jsme rozkročeni mezi divadlem, které je klasicky založeno na vztahu mezi hercem a divákem, ale také současným cirkusem, kde se tolik na charakteru nepracuje a je odlišný od divadla. My ale moc rádi děláme obojí a snažíme se tím spojením a všemi prostředky vytvářet specifickou atmosféru. Například si taky neumíme v „Jelenovi“ představit, že bychom hráli 70. léta bez tehdejší muziky, bez kvalitní hudební dramaturgie… Snažíme se o komplexní pohled.  

Jaká je vaše rutinní fyzická příprava? Proměňuje se v závislosti na hraní, pandemii…?

Valérie Benoît: Letošní rok byl prostě výzvou, jiný než ostatní. Samozřejmě jsem se snažila, abych byla zdravá a udržela se ve formě, abych se mohla po roce vrátit na jeviště. Během turné se zaměřuji hlavně na cirkusový trénink a když jsem doma, tak trénuji trochu jinak, hlavně posilování a relaxační cvičení.

Philip Rosenberg: Mám to úplně stejně. Pandemii jsem využil jako příležitost hledat nové způsoby, jak udržet tělo ve formě, a necvičit jen cirkus. Na turné pak trénujeme hlavně disciplíny.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments