S Yvonou Kreuzmannovou o setkání zástupců taneční obce s ministrem kultury

Iniciativa setkání s ministrem kultury vzešla, nikoli překvapivě, ze strany Tance Praha. Snažili jste se podobným způsobem navázat kontakt vždy s předchozími ministry kultury, s jakým výsledkem?
Nedávno jsem v rozhovoru s Ninou Vangeli (Taneční zóna č.4/2019) na podobnou otázku odpovídala a přitom spočítala, že se nám za těch 30 let vystřídalo 20 ministrů kultury. Fakticky jsem se setkala s devatenácti z nich. Vždy jsem se držela principu, že pokud mne přijme ministr, nejdu jednat za sebe nebo pouze za svou organizaci, ale jdu šířit osvětu o tom, co potřebuje taneční obor jako takový. I proto jsem raději chodila aspoň ve dvou třech lidech – někdy za Vizi tance, jindy ITI (Táňa Fischerová mi byla velkou oporou!). Zní to asi trochu naivně nebo idealisticky, ale beru svou práci jako poslání, veřejnou službu pro vyšší kvalitu a diverzitu kulturní nabídky, nejde o mé osobní umělecké cíle či ambice, v tom to mám zjevně jednodušší.

Ti ministři poslední dekády jsou jako panoptikum, připadala jsem si jak na houpačce, nahoru – dolu, za těch 10 let je pan Lubomír Zaorálek sedmým ministrem kultury. O něčem to svědčí: o vztahu státu ke kultuře, o politizaci rezortu i díky církevním restitucím, které odsunuly umění na vedlejší kolej atd.

Ilja Šmíd poprvé úplně na konci své funkce vyslyšel potřebu Domu tance a veřejně ji deklaroval na závěr festivalu. Nejspíš se ale dostal do střetu zájmů mezi jistými lobbyisty a zástupci profesních organizací – už jen fakt, že svolal transparentní odbornou debatu kolem PKB, z níž vyplynulo jasné stanovisko tento stav neprodlužovat, a jeho rezort namísto toho našel cestu, jak obejít grantové komise, což následně kritizoval NKÚ, mluví za vše – nejspíš už to bylo v rukou jeho nástupce Staňka.

Předpokládám, že jste se dotkli i situace Studia ALTA, vnímá pan ministr naléhavost posledního vývoje a význam ALTY?
Lúcia Kašiarová byla na schůzce přítomna, měla prostor vysvětlit přínosy své činnosti, což pregnantně zvládla, stejně jako to učinila Šárka Maršíková za Cirqueon nebo Petr Boháč za Spitfire Company, byly to příklady konkrétní praxe, které pan ministr pozorně vyslechl. A ptal se, zajímal se o způsob fungování neziskových organizací, což jeho předchůdce nikdy neudělal. S respektem vyjádřil údiv např. nad počtem zahraničních výjezdů nezávislých umělců, projektovým managementem atd.

Jsou nějaké konkrétní kroky nebo přísliby, které již učinil pro pomoc našemu sektoru?
Na jednání byl přítomen ředitel OULK (Odbor umění, literatury a knihoven, pozn. red.) Milan Němeček, který byl ministrem pověřen vypracováním nové státní kulturní politiky a v té má téma Dům tance stejně jako druhá kariéra tanečníků své místo. Nepochybuji o tom, že svolá širší odbornou diskusi tanečních profesionálů, což bylo na jednání s ministrem rovněž zmíněno. Vnímám to jako důležité znovu-navázání dialogu s odbornou veřejností, tj. nesmírně důležitý krok po mnoha letech izolace.

O projektu Domu tance jsem vlastně poprvé veřejně slyšela z úst Petra Zusky v době, kdy se vyjadřoval ke kritické situaci Pražského komorního baletu. Kdo tento plán či návrh vymyslel? Jaká byla reakce předchozích ministrů?
Dům tance je téma, které jsem předložila nejen ministrům, ale i primátorům mnohokrát. Vždy mám v hlavě dlouhodobou vizi pro rozvoj našeho oboru a zkušebny k ní neodlučně patří. Vesměs jsem používala příklady dobré praxe z EDN (European Dancehouse Network) a dříve také TEH (Trans Europe Halles), díky nimž jsem m. j. obhájila už v roce 1998 záměr PONCE. Mnozí pamatují např. prezentaci v rezidenci primátora během České taneční platformy, kde jsem dala politikům možnost hovořit přímo s řediteli takových dancehousů, Vanda Hybnerová s Lúcií Kašiarovou a Terezou Ondrovou nám k tomu skvěle dotvářely atmosféru jako černí andělé. Dům tance má mnoho modelových příkladů a ty vždy předkládám v různých up-datovaných zpracováních.

Ilja Šmíd mě i Petra Zusku posadil společně k jednacímu stolu s tím, že od nás chce znát konkrétní představu využití Klárova ústavu naproti Úřadu vlády pro Dům tance. Petr vycházel ze své praxe v ČR (letitého šéfa Baletu ND a mnohem dříve člena PKB) a vytvářel podle ní představu stabilního „menšího“ souboru, což bylo v jeho očích např. 12 celoročních pracovních úvazků pro tanečníky + produkce, propagace, technici atd. Nějakých 20 mil. Kč/rok by stačilo J. Paradoxně zhruba tolik bylo tehdy dohromady na veškeré granty MK na tanec, tzn. všechny soubory, projekty jednotlivých umělců, ale i festivaly a prostory sloužící tanci atd.… Obávám se, že o tom Petr neměl ani ponětí, možná nemá dodnes. Taková je realita a je třeba ji změnit. Postupně snižovat extrémní disproporce mezi neziskovkami a příspěvkovkami. Oba typy subjektů mají nezastupitelnou roli. Petr se domníval, že mu ministr vytvoří novou příspěvkovku. Já jsem „s nohama na zemi“ navrhovala taneční sály, rehabilitaci, dílny a administrativní zázemí pro nezávislé taneční umělce, navrhla jsem na základě plánů konkrétní využití budovy pro obor jako takový. Ilju ale odvolali z funkce pár dní poté, objekt chátrá dál.

Co by přinesl taneční komunitě, kdyby mohl být realizován?
Ten záměr jsem zveřejnila hodně široce – zkušebny, dílny, zvukové studio i laboratoř pro moderní technologie, rehabilitace, administrativa… Profesionální podmínky pro tvorbu, výzkum, ale i otevřené lekce pro veřejnost a komunitní práci. Jsem přesvědčena, že umělci nezávislé scény mají nárok na stejné podmínky jako členové baletních souborů. Aspoň pro tvorbu, produkci a propagaci, technickou podporu, mezinárodní zapojení, nechci vůbec hovořit o praxi maskérů, garderobiérek a dalších tradičních divadelních profesí, o kterých si nezávislá scéna může nechat jenom zdát.

V divadle PONEC jsme zase na zahájení sezony slyšeli plán na rekonstrukci přilehlé budovy v lokalitě PONCE, jejíž část by majitel dal k dispozici také pro taneční umění. Můžete tento plán také přiblížit, pokud tedy je ve fázi, kdy je možné o něm mluvit veřejně?
To je takový malý zázrak, který se po třiceti letech naší týmové práce v Tanci Praha mění v realitu. Opět to souvisí s vizí zkušebny, ale tentokrát přímo napojené na PONEC. Objekt KRENOVKA je 200 metrů od divadla, v rukou soukromých majitelů, kteří se rozhodli nejít pouze za ziskem, ale upřednostnit kultivaci prostředí a společnosti. Zní to jako pohádka, ale je to tak. Oslovili nás, tedy PONEC / Tanec Praha stejně jako subjekty z oblasti hudby, architektury a výtvarného umění a hodlají postupně proměnit tento rozsáhlý objekt v pulzující kulturní centrum. Nám tam zainvestují přestavbu části budovy na zkušebnu s veškerým zázemím. My ale musíme tu zkušebnu vybavit tak, aby měla kvalitní odpruženou podlahu a veškeré základní technologie, chystáme proto crowdfunding.

Pokud se Praha 3 rozhodne pro náš projekt Domu tance v budově bývalých žižkovských lázní, může vzniknout úplně nová vstupní brána na Žižkov, říkám tomu „Žižkov v pohybu“ – takový triangl PONEC – KRENOVKA – DŮM TANCE – který může úplně změnit tuto nehostinnou část města v kreativní čtvrť. Zkušebna KRENOVKA má šanci začít fungovat už od listopadu t.r., zatímco Dům tance je projekt na 4–5 let a může se paradoxně stát i to, že radnice Prahy 3 dá přednost finančně silnému developerovi, který budovu rozparceluje třeba na byty. Při veřejné obhlídce objektu jsem tyto trendy vnímala dost silně L.

Co patří podle vás mezi největší úspěchy oboru současného tance a pohybového divadla dnes?
Ten nebývalý boom a nárůst mezinárodního uznání našich tanečních a pohybových umělců je nepřehlédnutelný. Škoda jen, že to není nikde patřičně zachyceno, evidováno, chybí nám statistická data, která jsou mnohdy nejlepšími argumenty proč zvýšit podporu oboru.

Co jej naopak ze všeho nejvíce ohrožuje?
V jistém smyslu fragmentovanost, která vyplývá z individuální práce jednoho každého umělce i souboru, někdy zbytečné prosazování zájmu jednotlivců na úkor celého oboru, nízká míra sounáležitosti tolik potřebná k prosazování společných zájmů.

Je nyní naplánovaná nějaká další schůzka, třeba i pro širší plénum účastníků? Jakým způsobem bude ze strany ministerstva profesionální obec informovaná?
To se ptejte na MK ČR, ale tuším, že ministerstvo chystá kulaté stoly pro jednotlivé obory, věřím, že se dohodne i s vedením Prahy na určité koordinaci, protože podobné kroky již realizuje radní Hana Třeštíková. Jakkoli je téma regionů velmi důležité, stále platí, že naprostá většina dění v našem oboru se odehrává v Praze.

Sama jste jakousi advokátkou současného tance už od revoluce. Nepřepadají vás někdy pochybnosti a únava? Co vás motivuje pokračovat dál, i když nástupci jsou stále v nedohlednu?
Advokacii pro umění jsem začala vnímat jako zásadní součást své práce, jakkoli dobrovolnické, už při svém prvním stipendiu v Paříži (1990/91) a pak při stáži ve Washingtonu v Dance USA v roce 1992. V zahraničí jsem našla spoustu inspirace a také to vždy byli zahraniční partneři, kteří mi pomáhali překlenovat složité situace tady v Čechách. Pochybnosti jsem si nikdy nepřipouštěla a únava je normální. Stále vnímám fakt, že mohu pracovat v oboru tance, za velké privilegium – proměnila jsem své hobby na profesi. A nesmírně mě baví objevovat stále nové a nové věci a taky pracovat s takovým týmem, jaký mám. Jsou to úžasní lidé, plní energie, skvělých nápadů, vůbec nemám pocit, že by „nástupci byli v nedohlednu“, s chutí jim předávám své zkušenosti a zároveň se od nich učím.