Salcburk: Antonio Pappano a Rossiniho poslední smrtelný hřích

Je to, co jsem napsal, vůbec sakrální hudba?” tázal se Gioachino Rossini Stvořitele na titulním listu partitury své Petite Messe solennelle. „Víš sám, že jsi mě stvořil hlavně pro komickou operu – trocha srdce, trocha umění a to je všechno,“ dodal omluvně a označil skladbu za svůj „poslední smrtelný hřích“. Pozoruhodné je, že se do tohoto nerovného rozhovoru pustil Rossini roku 1863, tedy celých třicet pět let od premiéry své poslední opery Vilém Tell. Malá slavnostní mše se tak stala od té doby jeho nejrozměrnější hudební kompozicí, a předcházelo jí jen několik cyklů salonních písní, shrnutých později pod společný název Hříchy stáří. Jako by tedy vše, co autor složil po skončení své plodné operní kariéry, vzniklo už jaksi navíc a v rozporu s božími přikázáními…

Rossiniho přátelé však byli naštěstí jiného názoru, a tak se dostalo Petite Messe solennelle špičkového nastudování a dne 14. března 1864 i provedení. Pravda, nejednalo se o koncert pro veřejnost – v soukromé kapli pařížského paláce tvořili většinu návštěvníků příslušníci hraběcího rodu Pillet-Will. Nechyběli však ani vzácní hosté, skladatelé Auber, Meyerbeer a Thomas, a právě oni asi nejlépe ocenili vokální umění angažovaného pěveckého kvarteta. Proslulé sestry Carlotta a Barbara Marchisiovy se zhostily sopránového a altového partu, tehdejší populární představitel Hraběte Oryho Italo Gardoni tenorového a posledním sólistou se stal basista Louis Agniez. Zbývající protagonisté soukromého premiérového večera už jen potvrzovali přídomek „Malá“ z názvu mše: jednalo se o dva pianisty, hráče na harmonium a dvanáctičlenný smíšený sbor. Rossini se později rozhodl své dílo sám instrumentovat pro orchestr, aby za něj neprovedli stejnou práci „různí pánové Berliozové, kteří by jeho skladbu zahubili svými saxofony“. V tomto znění, které skladatel naživo nikdy neslyšel (poprvé zaznělo až v roce 1869, několik měsíců po jeho smrti), se dnes hraje Petite Messe solennelle nejčastěji.Součástí letošního ročníku salcburského Svatodušního festivalu, věnovaného Rossiniho hudbě (recenzi z úvodního představení nové inscenace opery Popelka jsme přinesli zde) se stalo i uvedení autorova „posledního smrtelného hříchu“ ve Velkém sále Mozartea v neděli 8. června. Dirigent Antonio Pappano se rozhodl pro první, tedy komorní verzi díla, a řídil provedení od jednoho ze dvou klavírů. Ke druhému usedla jeho stálá spolupracovnice a korepetitorka Pamela Bullock (vděčíme jí například za hudební přípravu většiny Pappanových nahrávek pro společnost EMI). Na harmonium pak oba doprovodil Ciro Visco, současně také sbormistr římského Coro dell Accademia Nazionale di Santa Cecilia, jehož dvaadvacet členů bylo pro účast na tomto koncertě vybráno.Z poslechu Petite Messe solennelle jsem z jejích nečetných záznamů na CD získal pocit skladby, která může paradoxně zapůsobit jak surovou zemitostí (Marcus Creed), tak i jistou dávkou salonní uhlazenosti (Claudio Scimone). Sir Antonio a jeho kolegové se zjevně vydali úplně jinou cestou; hudební doprovod zněl tentokrát soustředěné, ztišeně a velmi oduševněle, jako by se všichni instrumentalisté snažili dobrat se skutečné duchovní podstaty díla. Dialog mezi Rossinim a Stvořitelem tak získal z větší části vážnou a velmi sugestivní podobu. Značnou zásluhu na jejím vyznění měl samozřejmě i sbor. Dvanáct ženských a stejný počet mužských hlasů pro tento účel zeštíhlelého tělesa prokázalo špičkové kvality v celém svém nelehkém partu, zejména pak v nádherné prokomponované pasáži Cum Sancto Spiritu, jež by se skvěle vyjímala i jako brilantní ansámblové číslo v kterékoli z autorových vrcholných oper.

Mezi pěveckými sólisty byli výhradně pěvci zvučných jmen. Osobně mě nejvíce potěšilo shledání se zpěvačkami, které v polovině devadesátých let tvořily často vzorovou dvojici v inscenacích i nahrávkách děl italského belcanta. Diskofilům stačí připomenout jméno dirigenta Roberta Abbada a tituly Tancredi a Montekové a Kapuleti, aby se jim okamžitě vybavily společné fotografie Evy Mei a Vesseliny Kasarovy… Soprán Evy Mei zněl v Mozarteu zpočátku trochu roztřeseně a pěvkyně jako by dlouho hledala posazení hlasu, jaké by jí plně vyhovovalo. Jednalo se však o hledání, korunované v závěru překvapivým úspěchem. Po nejistém vstupu do části Gloria a zvláště ve střední poloze problematickém Crucifixus se posluchači dočkali překrásně zazpívané, téměř valčíkově laděné O salutaris. Zde se opět Eva Mei připomněla jako majitelka půvabného lyrického sopránu, na jaký si pamatujeme z jejích báječných nahrávek.

Nádherně posazený mezzosoprán smyslného tmavého zabarvení naštěstí stále vlastní Vesselina Kasarova. Vynikla mezi mužskými sólisty v triu Gratias, časy ukázkového sladění hlasů připomněla s Evou Mei v duetu Qui tollis a připadl jí i závěr celé mše v podobě ušlechtilé zazpívaného sóla Agnus Dei. Za zmínku stojí i živý zájem, který Kasarova věnovala oběma výtečným klavíristům v pasážích, na nichž se sama nepodílela. Není divu – inteligentní pěvkyně je mimo jiné sama diplomovanou klavíristkou… Z pánské části kvartetu rozhodně nezklamal tenorista Lawrence Brownlee. Árii Domine Deus, snad největší „hit“ Petite Messe solennelle, pojal s ukázkovým smyslem pro styl a s neobyčejně jasnými výškami, zároveň však i s jistou zkázněností, diktovanou patrně Pappanovou koncepcí. Za zklamání naopak považuji výkon basisty Michela Pertusiho. Ačkoli se pěvec s velkým renomé dosud opírá o skvělé technické zázemí vokálního projevu, zní jeho hlas už poněkud šedě a ploše. Basové sólo Quoniam tak nezanechalo v jeho podání výraznější dojem.Celkově lze říci, že navzdory dílčím výhradám považuji Pappanovo nastudování premiérového znění Rossiniho „labutí písně“ za hudebně přínosné a posluchačsky objevné. Možná by si zasloužilo i vlastní nahrávku, stejné jako orchestrální verze díla, kterou Pappano před časem natočil pro label EMI.

A když už jsme u nahrávek: Po skončení koncertu jsem neodolal a vystál si frontu na autogram od pana dirigenta: Předložil jsem mu k podpisu záznam z jeho nastudování Dvořákovy Novosvětské a cellového koncertu. „Ale,“ podivil se Antonio Pappano, „máte rád Dvořáka?“ Přisvědčil jsem a navíc dodal, že jsem z České republiky, takže jsme s Dvořákem krajani. „To je prima,“ rozvinul Sir Antonio téma, „tak u vás pozdravujte.“ S potěšením tak činím!

Hodnocení autora recenze: 70%

Salzburger Pfingstfestspiele 2014
Gioachino Rossini:
Petite Messe solennelle
Dirigent: Antonio Pappano (klavír)
Eva Mei (sopran)
Vesselina Kasarova (mezzosoprán)
Lawrence Brownlee (tenor)
Michele Pertusi (bas)

Pamela Bullock (klavír II)
Sbormistr: Ciro Visco (harmonium)
Coro dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia
8. června Stiftung Mozarteum Salzburk

www.salzburgerfestspiele.at

Foto Salzburger Pfingstfestspiele / archiv

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat