Salcburk: Cecilia Bartoli a Ifigenie v teplácích

  1. 1
  2. 2
  3. 3

A jak si s dávným antickým mýtem poradili Moshe Leiser a Patrice Caurier? Scénograf Christian Fenouillat vytvořil pro jejich koncepci neměnný a nutno říci, že i značně nevlídný prostor. Je to interiér jakéhosi špinavého hangáru, jehož zadní stěnu tvoří velká rezavá vrata. Kromě umyvadla v levém rohu, několika kusů jednoduchého kovového nábytku (stoly, židle a skelety postelí), hromad šatstva na podlaze a zářivek na stropě už tu nic dalšího není. Vlastně až na Ifigenii a jejích deset přítelkyň, dokonale splývajících s okolím; všechny jsou oblečené do lacině vyhlížejících šatů, zástěr, mikin, svetrů a tepláků (kostýmy Agostino Cavalca). Když se později objeví současně vyhlížející vojáci, přivádějící a šikanující zajaté Řeky, nabízí se otázka, zda snad nemá vizuální podoba inscenace evokovat realitu občanské války na Ukrajině či vzpomínku na etnicky a nábožensky laděné konflikty v bývalé Jugoslávii z devadesátých let dvacátého století. Špinavou a zamaštěnou vnější estetikou se však tvůrci ve snaze o nějaký výklad zřejmě vyčerpali a nic, co by se podobalo osobitému výkladu, už divákům nenabídli. Dokonce se zdálo, že se Leiser s Caurierem omezili jen na poslušné aranžování postav a sboristů na scénu přesně podle dávných pokynů libretisty Nicolase-Francoise Guillarda. Došlo tak i na neplánovaně úsměvné výjevy z operního pravěku, jakými bylo strašidlácké ohrožování Oresta bohyněmi pomsty Erinyemi (z děr v podlaze a pod vraty po něm sahaly zakrvácené paže a připlazila se i zombie varianta Klytaimnéstry), nechtěně pobavila i Ifigenie, snažící se uškrtit svetrem a následně i Orestes, předpisově vyhrožující sebevraždou s dýkou namířenou na vlastní srdce.

Přesto nabídla i tato „nerežie“ přinejmenším jeden působivý výjev. Před obětováním Oresta natáhly kněžky na podlahu kus igelitu, načež muže přivedly, svlékly, obřadně vydrhly žínkou a pak jej nechaly na materiál (jehož věcnou předností je snadná omyvatelnost) pokleknout. V pohledu na klečícího nahého muže, který se zavřenýma očima a rukama zakrývajícíma přirození očekává svůj osud, a na skupinu osob, jež ho sice k tomuto údělu připravila, ale teď od něj raději odvrací zrak, bylo obsaženo cosi velmi podstatného z novozákonního příběhu. Stačí dodat jen ono Pilátovo „Ecce homo“, pronesené vedle zmučeného Krista směrem ke krvežíznivému davu… Vzhledem k více než konzervativnímu celkovému pojetí potěšilo na závěr i řešení příchodu bohyně Diany: rezavá vrata se konečně otevřela a z hlubin jeviště přikráčela kompletně pozlacená krasavice, aby se rozšafně posadila na kraj pódia. Po jejích moudrých slovech se všichni protagonisté svorně zahleděli k nové budoucnosti, zosobněné na pozadí promítaným mořským příbojem.

Salcburskou Ifigenii naštěstí značnou měrou vyneslo z operního podsvětí blíže k opernímu Olympu hudební provedení. Cecilii Bartoli neuškodily v uvěřitelném ztvárnění postavy nešťastné kněžky, odtržené od svých blízkých, ani neumyté krátké vlasy a outfit v podobě vytahaného trička a komponentů z různých teplákových souprav. Už jen její přirozené charisma dokázalo dát na režijní bezradnost zapomenout, a její vokální výkon bylo možné charakterizovat dvěma slovy: zodpovědný a inteligentní. Se svým charakteristickým tmavě zabarveným mezzosopránem si bez potíží poradila se lkavě melancholickou i dramatickou polohou své hrdinky, a opět dokázala, že už dávno není jen hvězdou snových koloratur a ozdob, ale také neobyčejně vnímavou interpretkou zpívaného slova. Totéž lze napsat i o výkonu barytonisty Christophera Maltmana v roli Oresta; vzpomínám si, jak si na témže jevišti – tedy v Haus für Mozart – pěvec před pěti lety pro sebe dokonale ukradl a požitkářsky si užil titulního hrdinu v Guthově inscenaci Dona Giovanniho. Z charakterově přece jen komplikovanějšího Ifigeniina bratra vytvořil oproti tomu zoufalce, sužovaného temnou minulostí i nevírou v sebe sama. Přestože jeho hlas nepůsobí na první poslech obzvlášť výjimečným či průrazným dojmem, dokáže Maltman jako ostřílený písňový specialista přesvědčit posluchače expresivním a naléhavým projevem. Označení „charismatický“ si neodpustím ani u něj – spolu s Bartoli tvoří Maltman nezapomenutelnou dvojici, která by si zasloužila jen jediné, a to dostat příležitost v lepší inscenaci, než je tato.

Ve značně nezáviděníhodné pozici se ocitl tenorista Topi Lehtipuu v roli Pylada. Zejména vedle Christophera Maltmana působil poněkud nevýrazně a režie ani kostým á la Peter Grimes mu jeho pozici neulehčily. Přesto se ve svém partu blýskl technicky skvěle vedeným lyrickým tenorem a přinejmenším po hlasové stránce se stal Bartoli i Maltmanovi důstojným partnerem. Otázkou je, jak se v letních reprízách téže inscenace utká s postavou Pylada Lehtipuův nástupce Rolando Villazón. Nechci v tuto chvíli spekulovat o Villazónově hlasové připravenosti pro odpovídající zvládnutí tohoto partu, ale dokážu si představit, že přinejmenším po herecké stránce (a co do přínosu v podobě charismatu, když už o něm byla řeč) by mohl Ifigénii v této podobě významně pomoci.

Výtečnou karikaturou krále Thoase, předvedeného zde jako groteskně vycpaného přezodpovědného úředníka, na sebe upozornil ještě barytonista Michael Kraus, a v půvabném cameu bohyně Diany dala zaznít svému třpytivému sopránu renomovaná Rebeca Olvera (mimochodem, vzpomene si někdo na rok 2008, kdy stála v pražském Kongresovém centru při vánočním koncertu po boku José Carrerase?).

Skvěle se uvedl Coro della Radiotelevisione Svizzera, zejména pak jeho desetičlenná dámská část, jejíž příslušnice se na výtečné úrovni zhostily sólových partů Ifigeniiných družek. Soubor I Barocchisti pod vedením Diega Fasolise přesvědčil o svých kvalitách tělesa s dispozicemi pro inspirativní provedení děl baroka a raného klasicismu už mnohokrát; jeho interpretace Ifigenie na Tauridě každopádně překvapila zřídka slýchanou syrovostí a takřka úplnou absencí hudební dekorativnosti, jaká by se snad dala od díla z tohoto období očekávat.

Tolik tedy k letošnímu „volání všech bohů“, jak se během salcburského Svatodušního festivalu ozývalo během premiéry jednoho z mistrovských děl velkého hudebního reformátora Christopha Willibalda Glucka. Jak už bylo řečeno výše, bude se Ifigenie na Tauridě hrát i během letního festivalu, a to v pěti reprízách ve dnech 19. až 28. srpna 2015. A na jaký program je možné se v rámci Salzburger Pfingstfestspiele těšit příští rok? Atraktivní téma „Romeo a Julie“ tentokrát zahrnuje koncertní představení opery Nicoly Antonia Zingarelliho (1752–1837) Giulietta e Romeo s Francem Fagiolim a Ann Hallenberg v titulních rolích, Prokofjevův balet v provedení souboru Stuttgarter Ballett a celou řadu koncertů a dalších doprovodných akcí. Co se týče operní inscenace, tentokrát nebude žádná. Dojde totiž na muzikál! Jen si to představte: Bernsteinova West Side Story se Simón Bolívar Symphony Orchestra of Venezuela za řízení Gustavo Dudamela a spolu s ním i v Praze dobře známý tenorista Norman Reinhardt v roli Tonyho. A kdo bude zpívat Marii? To byste neuhodli…

Hodnocení autora recenze: 70%

Salzburger Pfingstfestspiele 2015
Christoph Willibald Gluck:
Iphigenie en Tauride
Dirigent: Diego Fasolis
Režisér: Moshe Leiser, Patrice Caurier
Scéna: Christian Fenouillat
Kostýmy: Agostino Cavalca
Světelný design: Christophe Forey
I Barocchisti
Alberto Stevanin (koncertní mistr)
Jory Vinikour (continuo cembalo)
Coro della Radio Svizzera Italiana
Sbormistr: Gianluca Capuano
Premiéra 22. května Haus für Mozart Salcburk

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na