Salcburk: Romeo a Julie podle Bernsteina, Zingarelliho a Cecilie Bartoli

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Salcburk (foto Robert Rytina)
Salcburk (foto Robert Rytina)

Článek o letošním ročníku Salcburského svatodušního festivalu (Salzburger Pfingstfestspiele, 13. – 16. května 2016) bych vlastně mohl uvést stejně jako ten loňský: citacemi z úvodní zdravice jeho umělecké ředitelky Cecilie Bartoli. Možná to ale tentokrát nebude zapotřebí, protože se v něm jedná především o přehlednou charakteristiku aktuálního programu, který si z neopomenutelného výročí čtyř set let od úmrtí Williama Shakespeara vybral pouze téma Romeo a Julie. A tak jako drama o veronských milencích není jen příběhem velké lásky, ale i nenávisti, zaslepenosti, nedorozumění a řady politických a historických kontextů, je stejně rozmanité i množství jeho hudebních, literárních či filmových ohlasů.

Scénickou produkcí, jež jako vždy festival zahájila, se stala inscenace Bernsteinova muzikálu West Side Story, v němž dostal původní shakespearovský motiv ještě další významové roviny, a to zejména rasové a sociální. O den později se v Salcburském zemském divadle objevily postavy Romea a Julie i v komorním dramatu Bena Powera A Tender Thing, zatímco jedno z operních zpracování připomněla novodobá koncertní premiéra kdysi oblíbeného díla Nicoly Antonia Zingarelliho Giulietta e Romeo. Třetí den svatodušních slavnostní vyplnilo vystoupení houslistky Julie Fischer a klavíristky Mileny Chernyavské (romeovské téma zde zastupovala skladba Caprice sur Romeo et Juliette Pabla de Sarasate), repríza West Side Story a hostování souboru Stuttgarter Balet s Prokofjevovým Romeem a Julií v choreografii Johna Cranka. O závěr Pfingstfestspiele se pak v pondělí 16. května postaralo těleso The Tallis Scholars s autentickou hudbou Shakespearovy doby a na závěrečném galakoncertu předvedla sopranistka Angela Gheorghiu, tenoristé Juan Diego Flórez a Benjamin Bernheim a Vídeňští symfonici s dirigentem Marcem Armiliatem ukázky z dalších hudebních děl se shakespearovským námětem od Belliniho, Gounoda, Čajkovského, Zandonaie, Prokofjeva a Roty. Posledně jmenovaný je autorem soundtracku k Zeffirelliho filmu Romeo and Julia, který bylo spolu s další stejnojmennou verzí od Baze Luhrmanna a populárním snímkem Zamilovaný Shakespeare Johna Maddena možno zhlédnout v rámci doprovodného programu.

Navzdory celé této bohaté nabídce na sebe samozřejmě největší pozornost strhávala dlouho očekávaná premiéra West Side Story. Už samo rozhodnutí Cecilie Bartoli debutovat v žánru muzikálu v roli Marie vyvolalo před rokem nemalé pozdvižení; angažmá proslulého Simón Bolívar Symphony Orchestra s jeho populárním šéfem Gustavo Dudamelem pro hudební nastudování ovšem dodalo projektu punc skutečné jedinečnosti.

Cecilia Bartoli (foto © Decca/Uli Weber)
Cecilia Bartoli (foto © Decca/Uli Weber)

Je ovšem historicky první uvedení klasického muzikálu v salcburské festivalové tradici (po Pfingstfestspiele se Bernsteinovo dílo objeví i v bloku dnes už zcela vyprodaných šesti představení na letním festivalu) skutečně tak revolučním počinem, jakým se může na první pohled zdát?

Záleží na úhlu pohledu. S faktem, že se na ikonické scéně Felsenreitschule někdy objeví broadwayská „hudební komedie“, jistě nepočítali ani festivaloví otcové zakladatelé Reinhardt, Hoffmanstahl a Strauss, a už vůbec ne dlouholetý neomezený vládce všech salcburských festivalů Herbert von Karajan. Tímto směrem se pak až dosud nevydal ani žádný z jeho mnohem dramaturgicky odvážnějších následovníků, nicméně právě výběrem titulu, jakým je West Side Story, se význam tohoto počinu trochu relativizuje. Geniální muzikál skladatele Leonarda Bernsteina, textaře Stephena Sondheima, libretisty Arthura Laurentse a vizionářského choreografa Jeroma Robbinse (konkrétním přínosem uvedených autorů a historií vzniku West Side Story jsem se před časem podrobněji zabýval zde) z roku 1957 totiž už dlouhá léta čelí snahám, které jeho ideálnímu vyznění – alespoň podle mého názoru – spíše škodí, než prospívají. Jde o jakousi touhu prezentovat ho jako „seriózní“ počin hudebně dramatického divadla, který má právo stanout i na těch nejprestižnějších operních scénách. Ruku v ruce s touto tendencí přichází ovšem často i jakási mramorizace (či mumifikace?) jinak neobyčejně živého a stále aktuálního díla, které bez své přirozené drzosti a spontánnosti mnohdy pozbývá smysl.

Tento trend možná trochu paradoxně nastartoval v polovině osmdesátých let sám Leonard Bernstein, který se po předchozích uměleckých zklamáních (více o tomto tématu zde) rozhodl dokázat, že je West Side Story čímsi víc, než „jen“ muzikálem. Jeho nahrávka s operními hvězdami Kiri Te Kanawou, José Carrerasem, Marilyn Horne a Tatianou Troyanos se pak sice stala bestsellerem, ale upřímně řečeno – z oné špíny ulic newyorské West Side, na níž v padesátých letech dvacátého století soupeří gangy „domácích“ Tryskáčů a „přivandrovalých“ Žraloků a z níž vzejde tragická love story Marie a Tonyho, toho v ní mnoho nezbylo. A přestože se pak v podobně nablýskaných verzích objevil Bernsteinův opus vedle Mozartových, Verdiho či Wagnerových děl na mnoha světových operních jevištích včetně milánské Scaly, neuškodí si občas připomenout, že West Side Story opravdu není žádná nafintěná opera, ale zatraceně dobrý muzikál…

Pro mě osobně je „tou pravou“ nahrávkou zvukově syrový a co do atmosféry nesmírně autentický soundtrack z filmového ztvárnění z roku 1961. Pomyslnou stříbrnou pozici bych ovšem přiznal studiovému snímku, který připomíná broadwayský návrat West Side Story z roku 2009 v režii jednoho z jejích autorů Arthura Laurentse.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Hodnocení

Vaše hodnocení - Bernstein: West Side Story (Salcburk 2016)

[Celkem: 7    Průměr: 4/5]

Vaše hodnocení - Zingarelli: Giulietta e Romeo (Salzburger Pfingstfestspiele 2016)

[Celkem: 5    Průměr: 4.8/5]

Související články


Komentáře “Salcburk: Romeo a Julie podle Bernsteina, Zingarelliho a Cecilie Bartoli

Napsat komentář