Salcburk: Romeo a Julie podle Bernsteina, Zingarelliho a Cecilie Bartoli

Článek o letošním ročníku Salcburského svatodušního festivalu (Salzburger Pfingstfestspiele, 13. – 16. května 2016) bych vlastně mohl uvést stejně jako ten loňský: citacemi z úvodní zdravice jeho umělecké ředitelky Cecilie Bartoli. Možná to ale tentokrát nebude zapotřebí, protože se v něm jedná především o přehlednou charakteristiku aktuálního programu, který si z neopomenutelného výročí čtyř set let od úmrtí Williama Shakespeara vybral pouze téma Romeo a Julie. A tak jako drama o veronských milencích není jen příběhem velké lásky, ale i nenávisti, zaslepenosti, nedorozumění a řady politických a historických kontextů, je stejně rozmanité i množství jeho hudebních, literárních či filmových ohlasů.

Scénickou produkcí, jež jako vždy festival zahájila, se stala inscenace Bernsteinova muzikálu West Side Story, v němž dostal původní shakespearovský motiv ještě další významové roviny, a to zejména rasové a sociální. O den později se v Salcburském zemském divadle objevily postavy Romea a Julie i v komorním dramatu Bena Powera A Tender Thing, zatímco jedno z operních zpracování připomněla novodobá koncertní premiéra kdysi oblíbeného díla Nicoly Antonia Zingarelliho Giulietta e Romeo. Třetí den svatodušních slavnostní vyplnilo vystoupení houslistky Julie Fischer a klavíristky Mileny Chernyavské (romeovské téma zde zastupovala skladba Caprice sur Romeo et Juliette Pabla de Sarasate), repríza West Side Story a hostování souboru Stuttgarter Balet s Prokofjevovým Romeem a Julií v choreografii Johna Cranka. O závěr Pfingstfestspiele se pak v pondělí 16. května postaralo těleso The Tallis Scholars s autentickou hudbou Shakespearovy doby a na závěrečném galakoncertu předvedla sopranistka Angela Gheorghiu, tenoristé Juan Diego Flórez a Benjamin Bernheim a Vídeňští symfonici s dirigentem Marcem Armiliatem ukázky z dalších hudebních děl se shakespearovským námětem od Belliniho, Gounoda, Čajkovského, Zandonaie, Prokofjeva a Roty. Posledně jmenovaný je autorem soundtracku k Zeffirelliho filmu Romeo and Julia, který bylo spolu s další stejnojmennou verzí od Baze Luhrmanna a populárním snímkem Zamilovaný Shakespeare Johna Maddena možno zhlédnout v rámci doprovodného programu.

Navzdory celé této bohaté nabídce na sebe samozřejmě největší pozornost strhávala dlouho očekávaná premiéra West Side Story. Už samo rozhodnutí Cecilie Bartoli debutovat v žánru muzikálu v roli Marie vyvolalo před rokem nemalé pozdvižení; angažmá proslulého Simón Bolívar Symphony Orchestra s jeho populárním šéfem Gustavo Dudamelem pro hudební nastudování ovšem dodalo projektu punc skutečné jedinečnosti.

Je ovšem historicky první uvedení klasického muzikálu v salcburské festivalové tradici (po Pfingstfestspiele se Bernsteinovo dílo objeví i v bloku dnes už zcela vyprodaných šesti představení na letním festivalu) skutečně tak revolučním počinem, jakým se může na první pohled zdát?

Záleží na úhlu pohledu. S faktem, že se na ikonické scéně Felsenreitschule někdy objeví broadwayská „hudební komedie“, jistě nepočítali ani festivaloví otcové zakladatelé Reinhardt, Hoffmanstahl a Strauss, a už vůbec ne dlouholetý neomezený vládce všech salcburských festivalů Herbert von Karajan. Tímto směrem se pak až dosud nevydal ani žádný z jeho mnohem dramaturgicky odvážnějších následovníků, nicméně právě výběrem titulu, jakým je West Side Story, se význam tohoto počinu trochu relativizuje. Geniální muzikál skladatele Leonarda Bernsteina, textaře Stephena Sondheima, libretisty Arthura Laurentse a vizionářského choreografa Jeroma Robbinse (konkrétním přínosem uvedených autorů a historií vzniku West Side Story jsem se před časem podrobněji zabýval zde) z roku 1957 totiž už dlouhá léta čelí snahám, které jeho ideálnímu vyznění – alespoň podle mého názoru – spíše škodí, než prospívají. Jde o jakousi touhu prezentovat ho jako „seriózní“ počin hudebně dramatického divadla, který má právo stanout i na těch nejprestižnějších operních scénách. Ruku v ruce s touto tendencí přichází ovšem často i jakási mramorizace (či mumifikace?) jinak neobyčejně živého a stále aktuálního díla, které bez své přirozené drzosti a spontánnosti mnohdy pozbývá smysl.

Tento trend možná trochu paradoxně nastartoval v polovině osmdesátých let sám Leonard Bernstein, který se po předchozích uměleckých zklamáních (více o tomto tématu zde) rozhodl dokázat, že je West Side Story čímsi víc, než „jen“ muzikálem. Jeho nahrávka s operními hvězdami Kiri Te Kanawou, José Carrerasem, Marilyn Horne a Tatianou Troyanos se pak sice stala bestsellerem, ale upřímně řečeno – z oné špíny ulic newyorské West Side, na níž v padesátých letech dvacátého století soupeří gangy „domácích“ Tryskáčů a „přivandrovalých“ Žraloků a z níž vzejde tragická love story Marie a Tonyho, toho v ní mnoho nezbylo. A přestože se pak v podobně nablýskaných verzích objevil Bernsteinův opus vedle Mozartových, Verdiho či Wagnerových děl na mnoha světových operních jevištích včetně milánské Scaly, neuškodí si občas připomenout, že West Side Story opravdu není žádná nafintěná opera, ale zatraceně dobrý muzikál…

Pro mě osobně je „tou pravou“ nahrávkou zvukově syrový a co do atmosféry nesmírně autentický soundtrack z filmového ztvárnění z roku 1961. Pomyslnou stříbrnou pozici bych ovšem přiznal studiovému snímku, který připomíná broadwayský návrat West Side Story z roku 2009 v režii jednoho z jejích autorů Arthura Laurentse.

Ten provedl ve spolupráci se Stephenem Sondheimem velmi důležitou změnu: hudební a mluvené vstupy portorikánských „Žraloků“ a jejich dívek nechal přeložit do španělštiny. Dosud známá podoba muzikálu tak dostala další rozměr: pomyslná propast mezi oběma znesvářenými stranami se ještě zřetelněji prohloubila a společná řeč, jíž našli Maria s Tonym díky své lásce, se stala tím větším zázrakem… Úspěšný scénický revival tehdy mimo jiné upozornil také na řadu vynikajících interpretů – a tím se vracíme opět do Salcburku, neboť několik z nich se objevilo i v řadách protagonistů aktuální inscenace.

Zkušený americký muzikálový režisér Philip Wm. McKinley, povolaný vedením Pfingstfestspiele, si byl výše uvedených skutečností nepochybně velmi dobře vědom. Respektovat umělecký a historický význam místa, na němž měla West Side Story zaznít poprvé, a dát v inscenaci odpovídající prostor pěvkyni, jejíž jméno bylo až doposud spojeno se špičkovou interpretací barokní, klasicistní a belcantové tvorby – to jsou výzvy, které v sobě obsahují snad až příliš mnoho rizik. A jak se s nimi McKinley nakonec vypořádal?

Pokud předpokládal, že nápaditá a monumentální scéna je základní devizou, jíž ocení příznivci muzikálu i opery, rozhodně se nemýlil: scénograf George Tsypin vystavěl na jevišti obří třípodlažní konstrukci, překrytou důmyslným systémem, umožňujícím odhalování i zakrývání jednotlivých pater pohyblivou stěnou.

Ta je navíc podle potřeby průhledná či průsvitná, což především díky rafinovanému osvětlení Patricka Woodroffa vytváří neustále nové a překvapivé prostory pro vyprávění příběhu. Stylizovaná stavba se mimo to umí efektně „roztrhnout“ na dvě poloviny, jež se mohou odsunout do stran a vytvořit mezi sebou volnou plochu zejména pro taneční výstupy. Diváci nepřijdou ani o tak charakteristické příběhové rekvizity, jakými jsou požární schodiště (nahrazující newyorským milencům původní Juliin balkon) a stylizovanou podobu brooklynského mostu na pozadí. Taková vizuální podoba West Side by se zkrátka nepochybně líbila i pánům Bernsteinovi, Sondheimovi a Robbinsovi…

Do většiny rolí pak režisér obsadil vesměs zkušené muzikálové profesionály, pro něž je angličtina mateřským jazykem. Mezi více méně zaměnitelnými příslušníky gangů a jejich dívek však na sebe zaslouženou pozornost strhávali představitel šéfa Tryskáčů Riffa Dan Burton (s řadou zkušeností z londýnského West Endu), jeho žraločí protivník Bernardo neboli George Akram a jeho dívka Anita v podání Karen Olivo (oba zazářili už ve zmíněné broadwayské produkci před sedmi lety).

S přítomností operní divy v nejlepších letech na jevišti si McKinley poradil možná trochu primitivním, ale přece jen legitimním způsobem. Z Cecilie Bartoli učinil Marii číslo jedna, která „mnoho let po Tonyho smrti“, jak se píše v programu, vzpomíná už jako majitelka vlastního obchodu se svatebními oděvy na svou osudovou lásku. Marií číslo dvě, tedy jí samou o několik dekád dříve, se stala mladá americká televizní a filmová herečka Michelle Veintimilla. Jako odpovídající partner pro operní Marii I a činoherní Marii II byl zvolen výrazný a rovněž americký tenorista Norman Reinhardt, známý mimo jiné i našim divákům jako Essex z památné produkce Brittenovy Gloriany v pražském Národním divadle. Tato sestava tedy měla pod taktovkou populárního jihoamerického Maestra Gustava Dudamela a za maximálního nasazení jeho exotického hudebního tělesa zajistit zážitek z co nejautentičtějšího provedení West Side Story.

Výsledek sám měl ovšem zpočátku k jednoznačnému úspěchu poměrně daleko. Maria číslo I se po zavírací hodině ve svém obchodě pro nevěsty vydala do ulic moderního New Yorku, aby v ní grafitti „Jets“ a „Sharks“ na zdech probudily dávné vzpomínky…

V černočervených šatech podle návrhu Ann Hould-Ward se ovšem Cecilia Bartoli vyjímala v této roli dosti nepatřičně jako, řekněme, starší dáma odkudsi z Balkánu, která se cítí ve večerním New Yorku poněkud nesvá. Režisér z ní navíc záhy učinil pouze pasívní pozorovatelku „retrozápasu“ někdejších znepřátelených gangů. A nutno říci, že i Jets v brčálově zelených a Sharks ve fialových bundičkách vypadali poměrně bizarně a nemalým rozčarováním bylo i choreografické provedení jejich souboje, v němž jeho autor Liam Steel mnoho nápaditosti skutečně nepředvedl. Následný rozsáhlý dialog mezi Tryskáči upozornil na alarmující skutečnost, že v dialozích se patrně škrtat nebude, což poté nenapravilo ani solidně zazpívané vstupní vokální ansámblové číslo Jet Song. Diváci si také museli zvyknout na skutečnost, že hlasy účinkujících zesilovaly mikroporty – ve Felsenreitchule až dosud něco neslýchaného… Neustále přítomná a nervózně popocházející Maria I poté vyslechla rozpravu mezi šéfem bandy Riffem a jejím někdejším členem Tonym. Potom, co přijal Riffovo pozvání na taneční zábavu, zazpíval Tony svou píseň plnou očekávání věcí příštích Something’s Coming. Toporný a věkem roli už přece jen neodpovídající Norman Reinhardt se s ní výrazově i pěvecky poněkud mořil – jako by nemohl nalézt tu správnou míru přirozenosti v jinak trochu nepatřičném operním pojetí tohoto intimního sdělení.

Už v následující scéně na taneční zábavě se však cosi zlomilo směrem k lepšímu. Choreograf Steel napravil dojem z rozpačitého úvodu působivě zaranžovanými scénami, mezi nimiž výrazně vyniklo první, téměř snové setkání Tonyho s Marií II. Vedle půvabné a herecky uvolněné Michelle Veintimilly se viditelně rozehrál i Reinhardt a jeho postava získala rysy sice stále poněkud těžkopádného, a přesto sympaticky upřímného hrdiny. V slavné písni Maria už pak pěvec dokonale využil své vokální přednosti lyrického tenoristy i přirozenou inteligenci, díky níž zůstal slavný song skutečně milostným vyznáním a nikoliv bezduchou árií. A co více, začala fungovat i stále ještě němá postava Marie I, v níž našel čerstvě zamilovaný Tony okouzlenou posluchačku.

Ta si poprvé zazpívala ve slavném duetu Tonight ve scéně na schodišti. Zatímco Tony se své mlčenlivé Marii II vyznával až ve výšinách třetího podlaží, odpovídala mu kdesi dole v hlubinách newyorských ulic Maria I. Kupodivu to vzhledem ke zvolené koncepci nepůsobilo nikterak rušivě, a pokud si divák uvědomil, že Marie I je osobou z jiného světa, než v jakém se nacházejí všichni ostatní protagonisté příběhu, získal zde své místo i charakteristicky tmavý mezzosoprán Cecilie Bartoli.

Fenomenální operní pěvkyně nezřídka působí jako zjevení i mezi svými standardními kolegy, natož mezi muzikálovými profesionály – tím více tedy v McKinleyho pojetí zapůsobila v této West Side Story ne jako živá hrdinka, ale jako jakási přízračná bytost, již právě její operně patetický hlasový projev odděluje od světa, který komunikuje (či komunikoval) zcela jinými prostředky. Nechci toto vysvětlení nikomu vnucovat násilím, ale pro mě osobně díky němu nadále fungovala Marie I Cecilie Bartoli v této inscenaci zcela logicky a opodstatněně.

Dále už bych mohl pokračovat v popisu salcburské produkce už jen dalšími obdivnými slovy, takže stačí jen krátce zmínit, že stejně dobře vyzněl i „svatební duet“ Tonyho a Marie One Hand, One Heart, že v kvintetu Tonight zazářila Bartoli jako jeho nejvýraznější sólistka a že celé první dějství skončilo věrohodně inscenovanou rvačkou, jejíž výsledek – dvě mrtvoly na opuštěné scéně – měl ten správný mrazivý efekt, jaký se měl skutečně dostavit.

Ve druhém aktu se sice hned na začátku střetla Bartoli s písní, která jí z mnoha důvodů vokálně ani výrazově příliš nesedla, tedy s parodickou I Feel Pretty, ale hned na to se postarala o jeden z vrcholů večera, když s nesmírným citem zazpívala v režijně i choreograficky působivě ztvárněné snové scéně song Somewhere, přidělovaný i v běžných produkcích zpěvačce s klasicky školeným hlasem a označované obvykle jen jako Girl. Zajímavě vyzněla i konfrontace Bartoli a Karen Olivo v duetu I Have a Love – představitelka Anity z něj vyšla více než se ctí. V dojemném závěru, kdy se všichni někdejší přátelé i rivalové setkávají nad nesmyslně zastřeleným Tonym, si píseň Somewhere zazpívala spolu s Bartoli dokonce i Maria II, tedy Michelle Veintimilla, a nutno podotknout, že vůbec ne špatně… Ani to však ještě nebyl úplný konec – Maria I, která na scéně osaměla, se opět v reálném světě vrhla pod vlak nadzemní dráhy (věrohodný světelný efekt z dílny Patricka Woodroffa), aby se konečně na onom světě opět setkala s Tonym…

V popisu inscenace jsem úmyslně vynechal zmínku o výkonu Simón Bolívar Symphony Orchestra a Dudamelově nastudování. Nejsem si totiž zcela jist, jak se k němu postavit: technicky sice provedli venezuelští hudebníci Bernsteinovu partituru zcela spolehlivě, ale jakkoliv specifický smysl pro interpretaci autorovy sršaté partitury, plné oslnivých hudebních nápadů a kontrastních ploch od lyrických až po ostře rytmické a taneční, jsem u nich tentokrát postrádal. Obávám se, že vina leží v tomto případě výhradně na samotném Gustavu Dudamelovi – vzhledem k tomu, že ještě den před premiérou řídil poslední z představení série Pucciniho Turandot ve Vídeňské státní opeře, je docela dobře možné, že nastudování West Side Story v Salcburku možná nevěnoval takovou pozornost, jakou by si zasloužilo. Uznávám, že je to z mé strany pouhá spekulace, nicméně evidentně nový výtisk partitury, který nechal Dudamel otevřený ležet na pultu o přestávce, a neobsahující na otevřené dvoustraně (konec prvního dějství a začátek druhého) jedinou ručně psanou poznámku či zvýraznění, hovoří podle mého názoru tak trochu sám za sebe.

Jako celek však považuji salcburskou premiéru stěžejního díla světového muzikálu za úspěch, který si nadšené reakce publika i standing ovations skutečně zasloužil. Těžko říci, zda z něj lze cokoliv vyvozovat do budoucna: z Cecilie Bartoli se muzikálová hvězda s nevětší pravděpodobností nestane a trend uvádění broadwayské klasiky na Salcburském festivale také nejspíš nehrozí. Jedno je ale jisté  –  West Side Story zůstává pořád stejně mladým, provokativním a inspirativním dílem, bez ohledu na to, s kým si právě ztotožňujeme patologickou nenávist mezi Tryskáči a Žraloky…

Hodnocení autora recenze: 70%
***

Tak trochu ve stínu opulentního uvedení love story veronských milenců, přenesené do Ameriky padesátých let, zůstala o den později v Haus für Mozart koncertní podoba operní verze téže historie, vzniklé ovšem o celých sto šedesát let dříve. Tříaktové dílo Giulietta e Romeo italského skladatele Niccoly Antonia Zingarelliho (1752–1837), které mělo svou premiéru v Teatro alla Scala v Miláně roku 1796, znali dlouhá léta milovníci opery doposud v podstatě jen teoreticky. Kdysi nesmírně populární titul proslul zejména díky vděčné roli Romea, již si oblíbili nejen kastráti typu Girolama Crescentiniho, ale i divy, jakými byly Giuditta Pasta nebo Maria Malibran. A protože právě ona byla jistý čas středobodem badatelské činnosti Cecilie Bartoli, není divu, že na jejím „romeovském“ festivalu zaznělo de facto v novodobé premiéře právě Zingarelliho zpracování.

Hudební nastudování, svěřené do kompetentních rukou dirigenta George Petroua a jeho komorního souboru Armonia Atenea, slibovalo zajímavý zážitek už samo o sobě. Mám ovšem za to, že se jejich prostřednictvím podařilo pozapomenutou operu ne-li vzkřísit, pak alespoň přesvědčit, že by dokázala oslovit ve scénické podobě diváky jistě i dnes.

Jistě, po formální stránce je Zingarelliho kompozice v podstatě jen dalším reprezentantem neapolské opery seria. Recitativní plochy s doprovodem cembala se střídají s obratně instrumentovanými áriemi, duety a scénami, majícími za úkol umocnit zejména virtuózní pěveckou techniku představitelů jednotlivých úloh. I libreto Giuseppa Antonia Foppy, vycházející nikoliv ze Shakespearova dramatu, ale z jeho klasicistní verze od Jeana-Françoise Ducise, činí z veronských protagonistů spíše antické hrdiny, dovolávající se neustále ve svých lamentacích „všech bohů“.

To, co činí ze Zingarelliho opery opravdu pozoruhodné dílo, je ovšem mistrovský smysl pro hudební charakterizaci postav a také pro dramatickou gradaci, již obvykle v dílech z tohoto období nenajdeme. Nemohl jsem se rovněž zbavit dojmu, že měl skladatel v oblibě Mozartovy vrcholné opery a z nich zejména Dona Giovanniho. Především ženské hrdinky mají v jeho Romeovi a Julii melodicky, formálně i ve zvolené instrumentaci nebezpečně blízko k takové Donně Anně či Donně Elvíře… Také velká ansámblová finále prvního a druhého dějství jako by našla svou inspiraci právě v Giovannim. Jako svébytný mistr budování atmosféry a stupňování napětí se ovšem Zingarelli projevil ve velké Romeově scéně v třetím dějství, v niž mladík osaměle lká nad rakví domněle mrtvé milenky. Umně rozvržená scéna, v níž pěvce nejprve v recitativu doprovází sbor, aby plynule přešel k árii a pak přes accompagnato recitativ k (ve své době velmi oblíbenému) rondu Ombra adoratta, aspetta, působí i dnes úctyhodným a okouzlujícím dojmem.

Bez špičkových sólistů by byl ovšem dojem z opery, která jejich přítomnost primárně předpokládá, rozhodně jen přibližný. V Salcburku se ovšem podařilo dát dohromady přímo hvězdnou sestavu. V jejím čele stál oprávněně italský kontratenorista Franco Fagioli v roli Romea.

Příjemnou barvu jeho hlasu, přirozenou muzikalitu, smysl pro styl i inteligentní přístup k tvoření pěveckých ozdob jsem s velkým respektem hodnotil i při několika předchozích zkušenostech (Händelův Tamerlano v Salcburku či opery Leonarda Vinciho v Divadle Na Vídeňce). Fagioli jako interpret evidentně stále zraje a je zajímavé, jak postupně vyrosl z „kontatenora číslo dvě“ v produkcích tehdy slavnějších kolegů Phillipa Jarousskyho, Maxe Emanuela Cenčiće nebo Bejuna Mehta zcela na jejich úroveň.

Důstojnou Julii získal Fagioli ve švédské mezzosopranistce Ann Hallenberg, uznávané specialistce na barokní repertoár. Jak už bylo řečeno, Zingarelliho hudba pro ženské hrdinky se vyjadřuje zvláštním pochopením pro vystižení jejich charakteru, a Hallenberg to bezpochyby reálně dokázala svým znělým a atraktivním hlasovým projevem.

Skvělí byli i představitelé dalších rolí: jedním z miláčků publika se stal rumunský tenorista Bogdan Mihai ve vděčně dramatické úloze Juliina otce Everarda. Zejména představitelsky hodnověrný byl španělský kontratenorista Xavier Sabata jako laskavý důvěrník obou milenců Gilberto, dalším pozoruhodným mezzosopránem na scéně zaujala mladá řecká pěvkyně Irini Karaianni. V roličce Juliina nápadníka Teobalda se blýskl častý partner z projektů Franca Fagioliho, španělský tenorista Juan Sancho. A o zcela specifickou atmosféru se v koncertním provedení opery přičinil také čistě mužský sbor Chor Armonia Atenea.

Co dodat závěrem? Opět se opakovaly standing ovation a mezi diváky nebylo možné přehlédnout ani zřetelně spokojenou uměleckou ředitelku festivalu Cecilii Bartoli… Stejně spokojení mohou být s festivalem za dobu jejího vedení i diváci, jež každoroční čtyřdenní umělecká přehlídka přitahuje stále víc a kteří už dávno přestali Pfingstfestspiele vnímat jen jako „předskokana“ letního festivalu. Na příští ročník se můžeme těšit ve dnech 2. – 5. června 2017 a o jeho programu si můžete už dnes přečíst v Operním kukátku, které najdete zde.

Hodnocení autora recenze: 90%

Salzburger Pfingstfestspiele 2016

Leonard Bernstein:
West Side Story
Hudební nastudování a dirigent: Gustavo Dudamel
Režie: Philip Wm. McKinley
Choreografie: Liam Steel
Scéna: George Tsypin
Kostýmy: Ann Hould-Ward
Světlo: Patrick Woodroffe
Zvuk: Gerd Drücker
Simón Bolívar Symphony Orchestra
Salzburger Bachchor
Premiéra 13. května 2016 Felsenreitschule Salcburk

Maria I – Cecilia Bartoli
Tony – Norman Reinhardt
Maria II – Michelle Veintimilla
Anita – Karen Olivo
Bernardo – George Akram
Riff – Dan Burton
Doc – Cheyne Davidson
Schrank – Dave Moskin
Krupke – Daniel Rakasz
Gladhand – Marco Dott

The Jets:
Action – Jon-Scott Clark
A-Rab – Michael Carolan
Baby John – Josh Tye
Snowboy – Sean Lopeman
Big Deal – Alastair Postlethwaite
Diesel – Linus Henriksson
Gee-Tar – Callum Aylott
Mouthpiece – Aston Newman Hannington
Tiger – Austin Fagan
Anybodys – Kirstie Skivington
Graziella – Carrie Willis
Velma – Jacquie Biggs
Minnie – Lizzi Franklin
Clarice – Michelle Antrobus
Pauline – Nell Martin
Debbie – Hannah McDonagh
Maxine – Sorina Kiefer
Donna – Anna Friederike Wolf
Tammy – Meri Ahmaniemi

The Sharks:
Chino – Liam Marcellino
Pepe – Nathan Graham
Indio – Matt Jones
Luis – Lorenzo Soragni
Anxious – Gregor Krammer
Nibbles – Zak Nemorin
Juano – Fletcher Dobinson
Toro – Marcell Prét
Moose – José Antonio Domínguez
Rosalia – Amanda Digón Mata
Consuelo – Mariana Souza
Francisca – Carly Mercedes Dyer
Teresita – Angela Marie Hurst
Estella – Lara de Toscano
Margarita – Anna Bárbara Bonatto
Wanda – Noluyanda Mqulwana
Carmen – Marika Gangemi
Lucy – Giulia Fabris
***

Niccolò Antonio Zingarelli:
Giulietta e Romeo
(koncertní provedení)
Hudební nastudování a dirigent: George Petrou
Armonia Atenea
Chor Armonia Atenea
Premiéra 14. května 2016 Haus für Mozart Salcburk

Romeo – Franco Fagioli
Giulietta – Ann Hallenberg
Everardo – Bogdan Mihai
Gilberto – Xavier Sabata
Matilde – Irini Karaianni
Teobaldo – Juan Sancho

www.salzburgerfestspiele.at