Salcburská inscenace Romea a Julie doputovala po osmi letech i do Met

  1. 1
  2. 2
  3. 3
V nedávném rozhovoru se německá sopranistka Diana Damrau a italský tenorista Vittorio Grigòlo snažili vylíčit, co spolu na jevišti niterně prožívají. Při čtení jejich poznámek jsem se bál, že přehánějí. Koneckonců, poprvé spolupracovali teprve loni, když se objevili v Metropolitní opeře jako milenci v Massenetově Manon. Doutnající intenzitou, již vyzařoval, vzbudil tento pár nadšení publika i kritiky. Jde tedy o nový vztah. Mluví-li o svém instinktivním propojení, neriskují, že se tím promění v rozpačité?
Ch. Gounod: Roméo and Juliette – Diana Damrau (Julie) a Vittorio Grigòlo (Romeo) – Met 2017 (foto © Ken Howard/Met)

Výběr z recenzí v zahraničním tisku

Diana Damrau a Vittorio Grigòlo žhnou v Romeovi a Julii v Met

Není třeba se bát. V sobotu večer představila Met jako silvestrovské galapředstavení novou inscenaci Gounodova Romea a Julie s panem Grigòlem a paní Damrau v hlavních rolích Shakespearových dospívajících milenců, jimž hvězdy nepřály. Scénu za scénou mizeli tito skvělí charismatičtí umělci ve svých postavách a navzájem si dodávali odvahu zpívat s doběla rozpálenou smyslností a vášnivou lyričností.

Inscenace režiséra Bartletta Shera, v Met jeho sedmá, posouvá děj z renesanční Verony do osmnáctého století a představuje v podstatě tradiční režijní pojetí s několika podivnými prvky, které se zdají být trochu vynucené. Pan Sher si ovšem zaslouží velké uznání za odvážné výkony svých hvězd a vynikající obsazení, ať už je jeho podíl na nich jakýkoli.

Společné prožitky obou umělců závisí na tom, aby každý z nich vložil do celku své výjimečné schopnosti. Vittorio Grigòlo je se svým vzhledem idolu a výbušným temperamentem ideálním Romeem. Během intenzivních citových výbuchů se v jeho mužném hlase projevovala síla a křišťálový zvuk. Přesto v okamžicích, kdy se Romeo cítí ohromen náhlou láskou k půvabné dívce, jako je tomu v árii, kterou zpívá pod oknem Juliiny ložnice, zpíval pan Grigòlo tlumené romantické fráze s temným zabarvením a citovou zranitelností, jež, jak se zdálo, zastihla tohoto impulsivního Romea nepřipraveného. To, že pan Grigòlo dokázal vyšplhat po zdi na Juliin balkón s tak nenucenou atletičností, dodalo postavě pubertální energii.

Diana Damrau ve svých sólových výstupech předvedla působivou škálu. Na plese u Kapuletů v prvním dějství, poté, co Julii představili Paridovi, mladému hraběti, za něhož se má na otcovo přání provdat, zpívá skupině mladých koketních dvořanů lehké, taneční Je veux vivre s vysvětlením, že na to, aby se usadila, je příliš mladá a plná života. Paní Damrau přednesla árii s růžovým zvukem hlasu, hbitou koloraturou a dívčí radostí. Ale ve čtvrtém dějství, kdy mnich v dobré víře dává Julii lektvar, díky němuž bude před svou rodinou vypadat jako mrtvá, dokud ji Romeo nebude moci zachránit, paní Damrau předvedla výrazný hlasový výkon s tragickou intenzitou, když si zoufala nad tím, co by měla udělat, a pak se sama přinutila lektvar vypít.

Paní Damrau a pan Grigòlo byli obzvláště brilantní během čtyř duetů, jež tvoří dramatické těžiště Gounodovy opery. Při duetu v balkónové scéně O nuit divine se jemně posouvali mezi pasážemi rozechvělé romantické bezstarostnosti a dojemné melodické intimity.

Ačkoli je to nejlepší Gounodova opera, s mnohem propracovanější partiturou, než má Faust, hudba se přesto může zdát trochu sebevzhlíživá a přeslazená, a to i v zásadním milostném duetu během jediné noci jejich manželského štěstí. Paní Damrau a pan Grigòlo jí však vdechli vítěznou kombinaci obnažených citů a ušlechtilého hlasového projevu, jež dala vyniknout jemnosti a hloubce hudby. Jejich úsilí celý večer podporovalo jemně odstíněné, bohatě tvarované a zvučné dirigování vždy strhujícího Gianandrei Nosedy.

Režisér Sher musel být při této příležitosti poněkud citově rozpolcený. V týž den, kdy měl jeho Romeo a Julie premiéru v Met, měla jeho objevná inscenace Šumaře na střeše na Broadwayi derniéru.

Romeo, inscenace z milánské La Scaly, byla původně představena roku 2008 na Salcburském festivalu. Není to nejlepší práce pana Shera. Jevišti vévodí jediná kulisa (navržená Michaelem Yearganem) evokující impozantní, třístupňové vnější zdi veronského paláce. Během prologu, poté, co kypící orchestr vylíčí dlouholeté nepřátelství mezi rodinami Kapuletů a Monteků, shromážděný dav (výborní sboristé Met) zpívá vážný sbor shrnující tragédii, k níž se schyluje. Pan Sher se rozhodl pro to, co se nabízelo: sboristé během svého zpěvu sedí či stojí s tváří upřenou vpřed, vážnou a nehybnou.

Od té chvíle jsou k realistickému základu přidávány mírně abstraktní, místy nereálné prvky. Maškarní ples u Kapuletů se změní ve ztřeštěnou záležitost. Účastníci se objevují v křiklavě barevných kostýmech (navržených Catherine Zuber) s extravagantními ozdobami na hlavě. Obrovská bílá plachta slouží jako všestranný symbol, nejprve se rozvine jako baldachýn nad davovou scénou, pak se změní v pokrývku na vrcholu plošiny představující lože, jež tajně sezdaní milenci sdílejí, poté se stává dusivým svatebním závojem, který si Julie musí vzít při nucené svatbě s Paridem, k níž však nikdy nedojde.

Minimální použití rekvizit umožňuje plynulé proměny scény a symbolická bílá plachta vytváří poměrně dramatické jevištní obrazy. Přesto by bývalo bylo lepší posunout pojetí blíže k abstraktnímu. Stěny, rýsující se v pozadí, nad vším převládají. A scéna nakonec vypadá staromódně, monumentálně a trochu zaprášeně zároveň.

Davové scény jsou však pojaty vynalézavě, například pouliční rvačka, během níž se Tybalt (Diego Silva, přitažlivý mladý tenorista, debutující v Met) dostane do šermířského souboje s Romeovým horkokrevným přítelem Mercutiem (dynamický barytonista Elliot Madore) a Romeo zasáhne. Souboj byl díky práci režiséra bojových scén B. H. Barryho proveden ve stylu Errola Flynna.

Herecký projev všech účinkujících doplňoval soustavně výrazný zpěv. Basbarytonista Laurent Naouri v roli Kapuleta zkombinoval nesporný francouzský styl s odpovídajícím nádechem dusna, jako hlava rodiny, utápějící se ve zbytečné zášti proti klanu Monteků. Impozantní basista Mikhail Petrenko vyjádřil upřímnou dobrou vůli bratra Vavřince, mnicha, který se věnuje i nebezpečným lektvarům. Mezzosopranistka Virginie Verrez vnesla do mužské role Romeova pážete Stéphana, jeho kumpána, mladistvý a jasný hlas. Diana Montague jako Juliina sestřenice Gertrude a David Crawford jako Paris rovněž vynikli.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Gounod: Roméo et Juliette (Met New York 2017)

[Celkem: 16    Průměr: 3.8/5]

Mohlo by vás zajímat


2
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
1 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Vandal

Nevím, kdo psal zasvěcenou kritiku pod značkou “redakce”. Jestli je inscenace režiséra sedmou nebo osmou má význam možná pouze na výši gáže, nám je úplně k ničemu. proč překládáte nic neříkající žvásty jako tento: “Vittorio Grigòlo je se svým vzhledem idolu a výbušným temperamentem ideálním Romeem. Během intenzivních citových výbuchů se v jeho mužném hlase projevovala síla a křišťálový zvuk. Přesto v okamžicích, kdy se Romeo cítí ohromen náhlou láskou k půvabné dívce, jako je tomu v árii, kterou zpívá pod oknem Juliiny ložnice, zpíval pan Grigòlo tlumené romantické fráze s temným zabarvením a citovou zranitelností, jež, jak se zdálo,… Číst vice »

Dobré dopoledne, čtěte prosím pozorněji, jde o překlady recenzí ze zahraničního tisku.