Salcburský festivalový kaleidoskop 2015

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7

Do hlasově dramaticky vypjaté role titulního trubadúra Manrica však podle mého názoru dosud „nedorostl“, jinak výtečný italský tenorista Francesco Meli. Rok od roku stále žádanější pěvec s dobrým technickým zázemím pro adekvátní ztvárnění předverdiovských a raně verdiovských operních úloh (v Salcburku už zpíval Carla v Janě z Arku a Ismaela v Nabuccovi) se tentokrát s vokálními nástrahami nelehkého partu vyrovnával se střídavými úspěchy. Romanci Ah sí, ben mio, tak například přijatelně odzpíval jako půvabnou belcantovou árii belliniovského střihu, zatímco v následující strettě ho nepřeslechnutelně zradily výšky a neprosadil se ani vedle sboru.Manricovým sokem hrabětem Lunou v loňské premiéře nebyl nikdo menší než legendární Plácido Domingo v dalším ze svých barytonových výletů. Role se však krátce po premiéře ze zdravotních důvodů vzdal (a později ji ze svého repertoáru vypustil úplně), takže ho v ní nahradil mladý polský pěvec Artur Ruciński. Varšavský rodák, který momentálně sklízí úspěchy na řadě prestižních scén a jehož čeká v následující sezóně debut v Met v roli Sharplesse v Madam Butterfly, se úlohy Manricova soka a zároveň bratra ujal znovu. Opět s úspěchem. Kromě vzhledu mušketýra má Ruciński především znělý a dobře posazený hlas s predestinací k ideálnímu ztvárnění právě Verdiho velkých barytonových hrdinů (či padouchů), jakkoliv se v nejbližší době připravuje také na Dona Giovanniho, Marcella v La bohème a Lord Ashtona v Lucii z Lammermooru. Z ostatních rolí je ještě třeba upozornit na rumunského basistu Adriana Sâmpetreana v malé, ale v jeho pojetí výrazně zazpívané i zahrané úloze Ferranda (ohlášená indispozice se na jeho výkonu nikterak neprojevila), i na zajímavé a v budoucnu jistě častěji slýchané hlasy chorvatské mezzosopranistky Diany Haller jako Ines a norského tenoristy Brora Magnuse Tødenese ve dvojroli Ruize a Posla.Nakonec jsem si nechal zmínku o režijním a scénickém pojetí, které je v obou případech dílem lotyšského režiséra Alvise Hermanise. Tento uznávaný činoherní režisér a výtvarník si už v minulosti poradil na salcburských festivalových scénách s nelehkými úkoly v podobě inscenací Zimmermannových Vojáků a Birtwistleova Gawaina. V uvedených případech dokázal obdivuhodně vyřešit obrovský prostor festivalových jevišť a působivě s ním pracovat. V Trubadúrovi se mu však primárně výtvarný pohled na věc zcela zásadním způsobem vymstil. Hermanis přišel s koncepcí, v níž se celý příběh odehrává v obrazové galerii, jejímiž zaměstnanci jsou všichni protagonisté kromě Manrica. Obrýlená hlídačka Leonora se zamiluje do renesančního portrétu muže s loutnou, a do reality se jí následně zhmotní nejen on, ale i celý romantický příběh, vyvolaný podněty z dalších obrazů. To, co může znít na první poslech zajímavě, se však okouká a omrzí dřív, než Ferrando – průvodce turistů dozpívá svou úvodní árii. Ano, Hermanis téměř zázračně pohybuje s panely se zavěšenými obrazy tak, že neustále přetváří prostorové dispozice imaginární galerie. Co je to ale platné, když se před vystavenými plátny převlečou hlídači a průvodci ze soudobých stejnokrojů do pohádkových rudohnědých kostýmů (podle návrhů Evy Dessecker) a předvádějí v nich cosi na způsob operního herectví a aranžmá devatenáctého století. Leonora lomí rukama, Azucena hrozí pěstí, Manrico bojovně zdvihá bradu a Luna je připraven kdykoliv tasit meč – více se toho bohužel v Leonořině duševním světě neodehrává.K dovršení všeho působí mimořádně banálně i výběr obrazů, jimiž Hermanis své pojetí příběhu ilustruje. Zdá se, že vycházel z pseudoencyklopedických knih typu 1000 nejslavnějších obrazů nebo Velká kniha umění pro každého. Jak jinak si vysvětlit přítomnost chronicky známých a přitom stylově nesouvisejících pláten Hanse Holbeina, Jana z Eycku, Raffaela, Agnola Bronzina či Tiziana v Hermanisově galerii? Opravdu je dobrý nápad doprovázet Azucenino vyprávění o únosu jednoho děcka a upálení jiného několika malbami Madony s dítětem? A vážně připomíná panu režisérovi Leonořin vstup do kláštera nanebevzetí Panny Marie? Lotyšský tvůrce zřejmě považuje konfrontaci tragikomicky hororózního dramatu s církevními motivy za dráždivě skandální, ale tento kalkul bohužel zoufale selhává. Ve čtvrtém dějství se na moment zdá, že celá koncepce konečně získá jakési opodstatnění: obrazy jsou sňaty ze stěn, galerie se zjevně zavírá či ruší a Leonora – opět hlídačka – se tímto faktem musí vyrovnat. Leč nestane se. Scénu zaplní zástup dalších Leonor s černými závoji a hrdinka sama se pod jejich vlivem opět převléká do šatů dvorní dámy, aby ve svém snění o Trubadúrovi pokračovala až do finále. K němu dojde před neprostupnou rudě zbarvenou zdí bez obrazů. Leonora umírá, Manrico si zoufá, Luna se zlobí, Azucena hrozí pěstí a zástup jakýchsi zombies škrábe prsty na omítku. Na otázku proč, bohužel neumím spolehlivě odpovědět.

Nebýt vynikajícího hudebního nastudování a výborných výkonů většiny sólistů (jimž patřil závěrečný krátký, ale zato intenzivní potlesk publika), těžko bych hledal pro existenci uvedené inscenace na jevišti Grosses Festspielhaus, jakékoliv opodstatnění. Lze si jen přát, aby se nejen Anna Netrebko, ale i všichni další umělci, angažovaní Salcburským festivalem, setkávali do budoucna na jeho scénách s promyšlenějšími a po všech stránkách důstojnějšími režijními kreacemi. Anebo se s některými operními tituly utkali v koncertní formě, což – jak bude uvedeno dále – také nemusí být řešení, postrádající dramatické a vzrušující okamžiky.

Hodnocení autora recenze: 70%
***

Mozarteumorchester Salzburg, dirigent Giovanni Antonini, Mozarteum – Grosser Saal, 15. srpna 2015, 11:00 hod.
Předchozí postřehy z představení Verdiho Trubadúra se týkaly, řekněme, oné blyštivé a zřejmě i mediálně nejpřitažlivější stránky Salcburského festivalu. Hvězdně obsazená operní představení ve třech hlavních festivalových budovách v Hofstallgasse mají ale i svůj protějšek v koncertech a představeních, odehrávajících se na dalších zajímavých místech malebného města nad řekou Salzach. A právě na jejím pravém břehu, v o poznání klidnější části Salcburku, lze hned vedle slavných Mirabelliných zahrad navštívit budovu Mozartea.

Takzvaná Mozart-Matinee, která se zde v průběhu letní přehlídky v dopoledních hodinách konají, mají obvykle společného protagonistu v podobě rezidenčního tělesa Mozarteumorchester Salzburg. Leckoho možná překvapí, že jeho pozoruhodná historie začala už roku 1841, kdy u jeho zrodu pod názvem Společnost katedrální hudby a Mozarteum (Dommusikverein und Mozarteum) stála i Mozartova vdova Constanze a oba skladatelovi synové. Pod současným názvem pak orchestr působí od roku 1908, a zatím posledním šéfdirigentem, jenž pomáhá potvrzovat a dále budovat jeho vynikající pověst, je proslulý odborník na barokní a klasicistní hudbu Ivor Bolton.

V příštím roce, kdy si v rámci zimního festivalu Mozartwoche připomenou salcburští hráči v den Mozartových narozenin 27. ledna 2016 sté sedmdesáté páté výročí od založení orchestru, však před nimi bude stát u dirigentského pultu někdo jiný, než jejich umělecký šéf. Za toho pravého specialistu, který s nimi provede mistrovy vrcholné symfonie Pařížskou, Lineckou a Pražskou, si vyvolili hudebního mága jménem Giovanni Antonini. A právě s ním bylo možné se ve Velkém sále Mozartea setkat už v rámci Salzburger Festspiele dne 15. srpna.Antoniniho, mimochodem letošního padesátníka, patrně není třeba českým posluchačům dlouho představovat. Snad stačí připomenout, že si na tohoto spoluzakladatele snad nejslavnějšího italského orchestru se zaměřením na historicky poučenou interpretaci Il Giardino Armonico jistě dobře pamatují všichni, kdož navštívili v roce 2011 v Rudolfinu fenomenální koncert Cecilie Bartoli s názvem Sacrificium. Hudebníky kolem pěvkyně by myslím málokdo označil za „doprovodný orchestr“, hodilo by se spíše spojení „rovnocenní partneři.“ O vzácném porozumění mezi pěvkyní a Antoniniho tělesem konečně svědčí studiová nahrávka s programem zmíněného koncertu (s áriemi určenými pro slavné kastráty) i další společné tituly: album Vivaldiho árií nebo kompletní záznam Belliniho Normy. A Giovanni Antonini sám pak kromě projektů s Il Giardino Armonico spolupracuje i s jinými významnými orchestry – s Basilejským komorním orchestrem například právě dokončuje soubornou nahrávku všech Beethovenových symfonií.

Evidentně dobře naladěný maestro nastoupil před dlouho dopředu vyprodaný sál Mozartea s obvyklou energií a zahájil koncert s komorně obsazeným orchestrem první ze tří skladeb, které spojovalo ladění ve stupnici D dur. Schubertova Předehra „v italském stylu“ zazněla v úžasném tempu a se syrovou drsností, upomínající spíše na některé z raných orchestrálních děl Gioacchina Rossiniho. Nebylo však divu – právě na aktuální vídeňskou „rossinimanii“ Franz Schubert svým dílkem z roku 1817 odpovídal a zároveň v něm přesvědčil, že brilantní crescenda a překvapivé změny nálad nejsou proti mysli ani jemu. Po předehře pokračoval Antonini (snad už v rámci přípravy na zmíněný slavnostní lednový koncert) s Mozartovou Pražskou symfonií. Jako by k ní však s orchestrem opět přistoupil jako k operní předehře, v jeho pojetí dokonce k jakési neapolské buffě; zejména úvodní Adagio a závěrečné Presto získaly švih a vtip, s nimiž by uspěly jako svěží úvod jakékoliv brilantní hudební komedie – nejlépe od samotného Mozarta. Téměř se nechtělo uvěřit, že před Giovannim Antoninim nestojí jeho sršatý ohňostroj jménem Il Giardino Armonico, ale právě Mozarteumorchester se svou většinovou inklinací k hudbě vídeňského klasicismu. Orchestr zkrátka vyšel specifickým požadavkům svého hostujícího dirigenta dokonale vstříc, což se projevilo i po přestávce v provedení Beethovenovy Symfonie č. 2. Díky promyšlené práci s dynamikou vyznělo dílo pod Antoniniho taktovkou opět s ohromující energií, aby nakonec vygradovalo v oslnivé Allegro molto jako dech beroucí finále nejen této kompozice, ale i samotného koncertu.V Mozarteu bývá dobrým zvykem, že se po skončeném vystoupení jeho protagonisté věnují divákům a v uvolněné atmosféře jim ve foyeru budovy udílejí autogramy a přátelsky s nimi debatují. Po obdobné zkušenosti z loňského roku, kdy jsem měl možnost se takto setkat například se Sirem Antoniem Pappanem nebo Rolandem Villazónem, jsem očekával podobné „post-matinee“ i tentokrát. Že k němu nedošlo, má ovšem zajímavou příčinu: Giovanniho Antoniniho totiž hned po koncertu čekala schůzka s generálním ředitelem jednoho předního českého symfonického orchestru, který dorazil do Salcburgu s úmyslem přesvědčit tohoto dirigenta k hostování v Praze v některé z nadcházejících sezón. Držme tedy palce panu řediteli i sami sobě, abychom se s inspirativním umělcem, jakým Antonini bezesporu je, brzy znovu setkali i u nás.

Hodnocení recenze autora: 90%
***

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: Il trovatore (Salzburger Festspiele 2015)

[yasr_visitor_votes postid="181754" size="small"]

Vaše hodnocení - Mozart-Matinee - Mozarteumorchester Salzburg -G.Antonini (Salzburger Festspiele 15./16.8.2015)

[yasr_visitor_votes postid="181805" size="small"]

Vaše hodnocení - Mozart: Le nozze di Figaro (Salzburger Festspiele 2015)

[yasr_visitor_votes postid="178884" size="small"]

Vaše hodnocení - Massenet: Werther (Salzburger Festspiele 2015)

[yasr_visitor_votes postid="181758" size="small"]

Vaše hodnocení - Mozart-Matinee - Wiener Philharmoniker -R.Muti & A.S.Mutter (Salzburger Festspiele 15./16.8.2015)

[yasr_visitor_votes postid="181808" size="small"]

Mohlo by vás zajímat