Salcburský festivalový kaleidoskop

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Navzdory generační spřízněnosti s Meier je tenorista Peter Seiffert spojován s úlohou Tristana teprve od svého loňského debutu v roli ve Vídeňské státní opeře. Přesto vytvořil se sopranistkou téměř ideální dvojici: ve velkém milostném duetu zněl jeho hlas nádherně lyricky, aby ve finální scéně s Melotem zahřímal jako pravý heldentenor. Také pro basistu René Papeho je Marke jednou z parádních rolí; svůj velký monolog zrazeného krále předvedl nejen jako zkušený pěvec, ale i herec. Bolest a zoufalství opuštěného muže zkušeně vygradoval až do překrásného ztišení v závěru. K vynikajícímu dojmu z takto předvedené střední části Wagnerovy opery je třeba znovu připomenout Ekaterinu Gubanovu ve dvou „varovných“ pěveckých vstupech v průběhu dueta titulních milenců. Ruská zpěvačka je přednesla v zasněné poloze kopírující milostné rozpoložení Tristana a Isoldy, a to nikoli na pódiu, ale mezi hudebníky v orchestru. Typově i hlasově přesný pak byl výběr tenoristy Stephana Rügamera do malé, ale pro děj nesmírně důležité role Melota.Škoda, že po nadšeně přijatém druhém dějství působila Isoldina Smrt z lásky už jen jako krátký dovětek – přesto však dovětek naplněný svrchovaným mistrovstvím. Meier moudře hospodařila silami, takže se jí závěr podařilo dovést až do téměř extatických výšin; Barenboimův orchestr jí byl celou dobu spolehlivou oporou (zdálo se, že s pěvkyní doslova dýchá), takže představu Isoldina „rozplynutí do nicoty“ se podařilo naplnit téměř dokonale.

Jak bývá v Salcburku zvykem, odměnilo publikum pěvce, orchestr i dirigenta sice krátkým, ale o to intenzivnějším potleskem. Navzdory více než pozitivnímu dojmu jsem se však čistě subjektivně nemohl zbavit jistého smutku – přesně před rokem jsem na témže místě zažil obdobné koncertní provedení části jiné Wagnerovy opery. V prvním dějství Valkýry zde tehdy vystoupili Peter Seiffert, Eva-Maria Westbroek a Matti Salminen pod taktovkou Lorina Maazela a s doprovodem Vídeňských filharmoniků. Maestru Maazelovi jsem v následné recenzi (zde) optimisticky předpovídal dlouhověkost zděděnou po rodičích. Letos se bohužel ukázalo, jak moc jsem se mýlil. Melancholickou náladu, do níž mě tato vzpomínka uvedla, ještě utvrdilo tak trochu přízračné setkání: na můstku pro pěší přes řeku Salzach, zvaném Markartsteg, jsem cestou z koncertu potkal Mattiho Salminena, finského basistu, který stál před rokem Maazelovi po boku. Nerad bych tomuto setkání přičítal jakékoli metafyzické konotace, dospěl jsem však k přesvědčení, že jakékoli prognózy stran dlouhověkosti či zdraví kohokoli dalšího už si do budoucna raději odpustím…

Hodnocení autora recenze: 90 %
***

La Favorita
Den po téměř nočním zážitku ze scén z Tristana a Isoldy (koncert začal v devět hodin večer a skončil kolem jedenácté) se v Grosses Festspielhausu v odpoledním čase odehrálo další koncertní provedení operního titulu, tentokrát na první pohled stylově zcela protichůdného – Donizettiho Favoritky. Mezi Wagnerem a zmíněným hudebním dramatem italského komponisty však existuje přímá spojitost. V roce 1841 vzal tehdy ještě zcela neznámý německý skladatel, který se marně snažil prosadit v Paříži, zavděk zakázkou, od níž si sliboval změnu k lepšímu ve svém značně nelehkém živobytí. Pro hudebního nakladatele Maurice Schlesingera měl za částku jedenáct set franků zpracovat klavírní výtah, verzi pro sólový klavír, aranžmá pro smyčcový kvartet a řadu dalších aranží podle partitury čerstvého šlágru aktuální operní sezony. Samozřejmě: jednalo se o Favoritku Gaetana Donizettiho… Nejsem si jist, zda se ve Wagnerově vlastním životopise najdou i horší urážky než ty, které adresoval této „hloupé a povrchní opeře, kterou si Pařížané zamilovali kvůli několika líbivým kavatinám“, avšak hotový notový materiál nakonec budoucí bayreuthský gigant skutečně Schlesingerovi odevzdal (těch jedenáct set franků koneckonců opravdu nutně potřeboval). O plodech nedobrovolné spolupráce dvojice Donizetti–Wagner je se dnes možné přesvědčit například díky nahrávce společnosti Oehms Classics, která v roce 2005 vydala CD s Wagnerovou úpravou Favoritky pro dvoje sólové housle.

Výsledek nepostrádá jistý salonní půvab, ale mluvě o nahrávkách, je možná lepší poslechnout si Donizettiho operní originál. Studiový záznam původní francouzské verze vyšel poprvé v roce 1999 u firmy RCA a zmínit jej ve spojitosti s recenzovaným salcburským uvedením rozhodně není bezdůvodné. Zaprvé se na nahrávce i na koncertě představil týž orchestr – Münchner Rundfunkorchester – i pěvec v basové roli Balthazara Carlo Colombara. A zadruhé se pod taktovkou dnes již nežijícího Marcella Viottiho ukázalo, že dvě operní hvězdy, spojované do té doby především s Rossiniho operami a méně závažným belcantovým repertoárem, směřují pomalu ale jistě svou kariéru k přechodu k dramatičtějším úlohám. Tehdy se jednalo o Vasselinu Kasarovu a Ramóna Vargase, dodnes vynikající pěvce, kteří se však už pomalu blíží ke svému zenitu. Po patnácti letech se cestou bulharské mezzosopranistky a mexického tenoristy vydala jiná atraktivní dvojice, a opět s pozoruhodným výsledkem.

Aktuálnímu salcburskému provedení však předcházela značně nervózní atmosféra, způsobená poněkud kuriózními důvody. Vlastně si nepamatuji, že by se kdy podobná událost odehrála před jakýmkoli jiným koncertem či představením, natož v rámci Salzburger Festspiele. Ve chvíli, kdy měl koncert začít, bylo oznámeno, že autobus s částí návštěvníků čelil dopravním problémům, takže se začne s asi pětiminutovým zpožděním. Kam oni chybějící diváci patří, bylo zřejmé na první pohled – celá čtvrtá řada, tedy řada v nejvyšší cenové kategorii, zela prázdnotou. Vstřícnost vedení festivalu právě k těmto nedochvilným hostům se tak celkem logicky vysvětlila, nicméně to nakonec nebylo pět, ale téměř dvacet minut, než se otevřely dveře a početná skupina mírně vyděšených seniorů (kteří vůbec nechápali, proč a komu celý sál tleská) se začala usazovat na svých místech. A protože se jednalo o usazování dosti hlučné a chaotické, vzal si jeho řízení z pódia na starost sám festivalový intendant Alexander Pereira. Úkol zvládl poměrně rychle a s grácií rozeného pedagoga, a když za bouřlivého potlesku odpověděl na bučení a pokřik z balkonu slovy: „Až se opozdíte vy, taky na vás počkáme.“, mohlo představení konečně začít.

Na jevišti, obestavěném úctyhodným množstvím mikrofonů (pořizoval se záznam pro rozhlas, počítá se i s vydáním na CD), tedy konečně zazněla v podání Münchner Rundfunkorchester s dirigentem Robertem Abbadem předehra z Favoritky. Výkon orchestru působil od počátku poněkud matně a ploše; při vědomí vynikající pověsti Mnichovských rozhlasových symfoniků mě chlad, s nímž Donizettiho partituru prezentovali, poměrně překvapil. S příchodem pěvců jako by se však dirigent uvolnil a postupně přenášel své rozpoložení i na orchestr – v dramaticky vypjatém třetím dějství už symfonikům v dynamice ani souhře nebylo co vytknout, a ve čtvrtém aktu, který je v podstatě velkým duetem mezi Léonorou a Fernandem, získali oba protagonisté v tělese velmi citlivého partnera.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Hodnocení

Vaše hodnocení - Wagner: Projekt Tristan und Isolda (Salzburger Festspiele 2014)

[yasr_visitor_votes postid="122211" size="small"]

Vaše hodnocení - Donizetti: La Favorita (Salzburger Festspiele 2014)

[yasr_visitor_votes postid="122214" size="small"]

Vaše hodnocení - Schubert: Fierrabras (Salzburger Festspiele 2014)

[yasr_visitor_votes postid="122216" size="small"]

Vaše hodnocení - Wiener Philharmoniker -G.Dudamel (Salzburger Festspiele 2014)

[yasr_visitor_votes postid="122215" size="small"]

Mohlo by vás zajímat